Po Blairovi…další Blair

{mosimage}Deset let vládnoucího premiéra Její Výsosti, jenž
minulý čtvrtek stanovil datum svého odchodu na 27. června 2007,
vystřídá bezesporu
Gordon Brown. Krom úbytku úsměvů a občasné rozmrzelosti však žádné
významnější změny očekávat nelze.

Tony Blair je příkladem politika, z jakých mívají novináři radost. Žádná knižní
moudra, žádné diplomatické vytáčky. Když něco dokáže, neváhá to při každé
příležitosti připomenout. člověk od fochu pak nemusí nic složitě dohledávat.
Pokud se něco nepovede, to samé. Ne jako George Bush či nedej bože Silvio
Berlusconi. Britský premiér si neváhal sypat popel na hlavu tak dlouho,
dokud ho alespoň menší část voličů nepolitovala a nedopustila mu. Vždyť
on byl také jen obětí dezinformace, šířené přespříliš sebevědomými hochy ze
CIA. Těžko takovému státníkovi něco zazlívat. A jestli se navíc rozhodne po
vyhraných volbách nedojíst sladké jablko moci úplně, tím lépe. Zvláště když
zpraví o svém záměru hned třikrát, s ročním, půlročním a jedenapůlměsíčním
předstihem. To si pak může každý několikrát přečíst, co všechno dotyčný
pro Británii udělal.


Tony Bair proslul též coby skvělý řečník. Nikoliv útočný jako Vlastimil Tlustý
či Miroslav Kalousek, ani strojeně spravedlivý jako Ivan Langer, ba ani bodře
přidrzlý po vzoru Vítězslava Jandáka. Pracoval se slohem a intonací, s barvou
a gesty. I v dobách největšího úpadku obliby jeho labouristů si dokázal
vynutit spontánní potlesk Dolní sněmovny a vehnat sinalost do tváře Davida
Camerona. Na veřejnosti vždycky využíval mistrně svých P. R. znalostí, umožňujících
manipulovat s jednotlivci dle libosti. Při sebevětší ostudě i v sebesvíravější
tísni si před kamerami udržel rovnostářskou noblesu, rovný hřbet
a typický úsměv.


Blairovo charisma i umění manipulovat s médii budou labouristům rozhodně
chybět. Na rozdíl od jeho politiky.


Pletou se ovšem ti, kteří líčí současnou Labour Party jako vzpurný moloch,
jenž, čekajíc na odchod mocného vůdce, osnuje po léta návrat k hodnotám
dělnického hnutí. Skutečností je pravý opak. Tony Blair po nástupu k moci
pročistil svou stranu tak dokonale, že krom pár výjimek nezůstalo v užším
vedení opozičníka. Nástupce Gordon Brown byl potom jeho lidovějším,
snad trochu balvanovitějším stínem, stojícím premiérovi ve všech zásadních
okamžicích po boku. Pravda ne pokaždé nadšeně – chybělo koneckonců
málo a po Johnu Majorovi by do čela vlády nastoupil on – vždy ale oficiálně
pevně. S jeho usednutím do středu první řady parlamentních seslí se žádný
ústup od věcné náplně blairismu očekávat nedá. Záležitost zdánlivě nejožehavější
– definitivní stažení z Iráku – byla již ostatně samotným Blairem
předjednána.


I přesto čeká Gordona tvrdá práce. Konzervativci mají dík Cameronově učenlivosti
a čerstvě ukradené image zelených nezvykle vysoké preference. Labouristé
naproti tomu ztratili po nedávných volbách většinu ve skotském shromáždění
a pouze s velkým vypětím udrží moc ve Walesu. Zásluhy o vládu
smíření v Severním Irsku si přisvojil ještě Brownův nadřízený coby dárek do
důchodu, a tak se on, až do 27. června nepopulární ministr financí, nebude
moci odrazit od žádného historického mezníku.


Nic jiného než pokračovat v započatém díle ale Blairovu nástupci nezbývá.
Nejsou alternativy, které by vyhovovaly jak podnikatelům, tak i rodinám nebo
volnomyšlenkářské inteligenci. V hospodářské politice proto bude britská
sociální demokracie nadále přivykat neoliberalismu, vláda po boku Američanů
pokračovat v tažení proti teroru a zaplacení poradci v hledání nových
způsobů, kterak to všechno voličům co nejvstřícněji vysvětlit. Jen více usmívat
si Gordon Brown musí ještě zvyknout. Labouristé se za posledních deset
let až příliš nabažili úspěchu i pompy, již přináší ukojená žízeň bulvárních
žurnalistů. Trpět neotesané manýry rozmrzelého Skota reportéři z Daily
Mailu či Sunu budoucímu premiérovi rozhodně nebudou. Tím spíše nějaká
hlubokomyslná prohlášení.

Michal Vlček
Vyšlo v Literárních novinách 2007/20

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •