Poděkování KSč

{mosimage}Teprve na stáří člověk ocení, co dobrého pro něj
udělali rodiče a společnost. Zvláště, když má možnost srovnání se stavem mladší
generace. Mladý a neukázněný člověk si přísné výchovy samozřejmě nijak neváží.
Přímou odpovědnost za jeho výchovu a usměrnění jeho vitality má bezesporu
starší generace.


Přiznám se, že jsem byl velmi nepřátelský vůči normalizačnímu režimu. Rok 1968
mne velmi zasáhnul. čekali jsme od sovětských soudruhů pochopení a pomoc při
budování socializmu s lidskou tváří, ale oni nás zradili. Alespoň, tak jsme si
to mnozí osmašedesátníci mysleli. Ale o tom se asi v dnešních dějepisech moc
nepíše, protože vítěz píše dějiny a věci, za které se stydí, tam jistě neuvede.

V životě by mne nenapadlo, že bych, téměř 40 let po
uplynutí normalizačních prověrek, musel dobrovolně a od srdce přiznat, že jsem
se, soudruzi milí, pomýlil. Ti, kteří při oněch prověrkách po roce 1968
zpytovali své vědomí, tak zajisté nečinili upřímně, ale pod existenčním
nátlakem a členové těch komisí byli jistě také všelijací, podezřele oddaní věci
socializmu, kterou nějak rychle zradili, když se k tomu za 20 let naskytnula
první příležitost.

Mým prarodičům zabavili komunisté statek, dvojí měnou je připravili o poctivě
vydělané a ušetřené peníze na své důchodové zajištění. Otce vyhodili ze strany,
matka hloupě vystoupila sama již v roce 1967. Mne nevzali na vysokou školu, na
vojně jsem byl u pracovní roty a dokonce jsem byl trestán, neboť jsem ublížil
agentovi STB, který mne napadl.


Bydlel jsem s rodinou celý život v nevyhovujících a nehygienických bytových
podmínkách; živořil v zaměstnání na periferii nejnižší platové skupiny;
nedostal jsem nikdy výjezdní doložku ani do Jugoslávie……..a prostě jsem jim,
komunistům a KSč, od rána do večera nemohl přijít na jméno.


A když začala revoluce a ihned jsem zjistil, že se žádní komunisté nebudou ani
vyhazovat z oken, natož honit po ulicích a zabíjet, tak jsem jen mávnul nad tím
podvodem pro malé děti rukou. Ano takový jsem byl, soudruzi. Těžko mi vyčítat,
že bych byl zastáncem nějaké komunistické totality nebo totalitní ideologie.


A nyní musím přiznat, že jsem se hluboce mýlil. Komunistický režim mne naučil
vážit si bydlení; možnosti cestovat, studovat a pracovat; naučil mne vstávat
ráno v 5 hodin; dojíždět 100 minut do zaměstnání a nezmeškat pracovní směnu,
při které na mé osobě závisela další důležitá práce mnoha jiných lidí; naučil
mne vážit si zdraví; vážit si toho, když s člověkem někdo jedná slušně, sprostě
na něj neřve a když jej nepodvádí; vážit si toho, že byl jen jeden peněžní
ústav, který navíc nebyl lichvářský; vážit si toho, že všude byly stejné ceny
zboží a díky bohu, vůbec žádné slevy a záplavy reklam; a tak dále, bychom mohli
pokračovat a pokračovat.


Ne, vůbec nejsem proto, aby se starý režim vrátil. Kdybych mohl říci, že jsme
my prostí občané čekali něco lepšího, tak bych to řekl, ale jak jsem již uvedl,
nic lepšího jsem nečekal a tak se ani nedivím, že to jde s námi s kopce.


 Jistě si mnozí řeknete, co jsem to zač, za pitomce, když dnes máme
svobodu a můžeme si vybrat, jak budeme druhým ubližovat. Jen musí být člověk
přece chytrý a dát se vždy na správnou stranu. Takže v tom ohledu se vlastně
nic nezměnilo. Za tzv. socializmu, v té údajně beztřídní společnosti, také
velmi záleželo na tom, na kterou se dal člověk stranu.


Výběr byl jednoduchý, protože strana byla pro každého jen jedna, pro a proti.
Pro někoho to byla jistě otázka vstupu do strany, neboť byl „pro“ – pro své
lepší existenční zajištění (na úkor jiných). Jiný měl také jen jednu stranu a
byl „proti“ – proti svému lepšímu existenčnímu zajištění, solidárně s
postiženými občany druhé kategorie a tak všelijak živořil. V dnešní politické
pluralitě může dát někomu dost práce, než zjistí, že ta správná strana je stále
pořád také jenom jedna. Ačkoliv byla dříve bolševická (většinová), byla
menševická (menšinová) a byli v ní často jen samí menševici (sobci). Jako dnes.


No, když to tak beru kolem a kolem, tak ten dnešní režim je vlastně také takový
podobný. Také nás vychovává. A bude to moc a moc bolet, to si můžeme být
naprosto jistí. Ne, že bych nám to všem nějak přál. To vůbec ne, ale jiný
způsob proto, aby se nám trochu rozsvítilo v makovici pro nás obecně asi není.
Proboha, opravdu není pro nás lidi jiné možnosti, než stále dokola absolvovat
další a další martyrium zbytečných utrpení? Jako by jich naše pozemská
existence nepřinášela již sama o sobě dost a dost.


Nedávno jsem byl na domovní schůzi, kde mladí nájemníci vytýkali těm starším
jejich postižení komunistickou totalitou, zatímco oni se stavěli jako již
nezasažení a morálně zdraví lidé, kteří nade všechno ctí soukromé vlastnictví.
Pochopitelně jenom to svoje. šlo o úplnou blbost. Aby mohli ostatní obyvatelé
domu přejít svojí nohou přes jimi soukromně odkoupené garážní prostory do
společné kočárkárny. Architekt to tak nějak zpackal a jiný vchod tam
nenavrhnul.


Díval jsem se na ně a říkal jsem si, božínku, vy jste ale hloupí a přitom jste
typickými ambiciózními kandidáty KSč, kteří tvrdí, že jim by se nic takového
nemohlo vůbec stát, aby se nějak kompromitovali a měli nějaké politické hrátky
a opletačky se starým režimem. Oni, jak se vyjadřují, by se přece
komunistického režimu vůbec nijak nebáli, ti naši mladí kariéristé. Nějak nám
ta mládež zblbla. A podobně jako u zápachu s úst, tak i u blbosti, si není sám
člověk svého postižení vůbec vědom.

Michal Z. čenko,
článek vyšel ve starší verzi na
Britských listech
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •