Přeběhlíci, rebelové svobody a demokracie

{mosimage}Podle Karla Steigerwalda je přeběhlictví dvou sociálnědemokratických poslanců výrazem svobody a chloubou demokracie. Skutečnost je právě opačná. Pokud se lidé nemohou spolehnout na chování toho, koho volí, demokracie chřadne.

Odchod sociálnědemokratických poslanců ze sněmovní síně (v úterý 21. srpna) zdůvodnil předseda poslaneckého klubu čSSD Michal Hašek tím, že vláda postupuje protiústavně, že změny zákonů obsažené v reformním balíku neprošly legislativním procesem a že návrhy jsou podvodem na voličích. Protestní odchody ze sněmovních sálů nejsou ve světě výjimkou, vyskytují se běžně i v těch nejdemokratičtějších zemích. Občas se tam poslanci dokonce poperou nebo po sobě házejí různými předměty. Karla Steigerwalda však tento jev přiměl k napsání článku „Přeběhlictví je svoboda, ne hanba“ (Mladá fronta Dnes, 24. srpna), který přesvědčivě dokládá, že jeho autor se vyznačuje mimořádně bujnou fantazií. Společný odchod poslanců čSSD mu totiž připomněl známou báseň Vladimira Majakovského Levý pochod, z níž v úvodu parafrázuje některé verše.

„Na Majakovského si musel vzpomenout každý,“ píše Steigerwald, „když začátkem tohoto týdne pochodovaly voje sociálních demokratů ze sněmovní síně. Stejným krokem. Stejnou nohou. Plným hlasem. Velel jim soudruh pistole Mauser. Každý musel vzpomenout na Majakovského dikci, když slyšel dr. Ratha útočit u mikrofonu. Když slyšel varovné: Uvidíme se u ústavního soudu!“ Mimochodem, autorem inkriminovaného výroku nebyl dr. Rath, ale Michal Hašek. Ale i kdyby jím dr. Rath byl, sotva lze výzvu k setkání u naší nejvyšší soudní instance pokládat za výzvu k revolučnímu svržení režimu. Souhlasím s Karlem Staigerwaldem, že člověk je vždy víc než politická strana a že každý poslanec má právo hlasovat nikoli podle příkazů partajního sekretariátu, ale v souladu s ústavou podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Pokud však poslanec svým hlasem pošle do opozice vlastní stranu, s jejímž programem se před volbami ztotožňoval, a umožní vládnout straně politických protivníků, pak to už v pořádku není a voliči mohou mít oprávněně pocit, že byli zrazeni.

„Pohled na zkomandované socialisty je kormutlivý – pochodují jak Majakovského verš. Kdo si cení stranické kázně, necení si svobody,“ píše Steigerwald a zamlčuje, že také ostatní strany zápolí se stejným problémem. Stačí připomenout zoufalé úsilí Mirka Topolánka, aby získal všech jednaosmdesát hlasů svých poslanců. A nepočínal si přitom v rukavičkách. Mnozí z poslanců ODS dnes kritizují metody, jakými dosáhl jednotného hlasování. Například poslanec Jan Klas řekl: „Současné vedení ODS je schopno sáhnout k takovým článkům, které napsal Mirek Topolánek, které mi připomínaly velice silně padesátá léta, a dokonce i k výhrůžným esemeskám, které dostávali mí kolegové. Takže tato kultura v ODS se musí změnit.“

Jak vidět, neměří Karel Steigerwald počínání všech stran stejným metrem, což je charakteristické pro většinu jeho komentářů. Zcela jednostranně a bez mravních aspektů, pohlíží Steigerwald na problém přeběhlíků.

„Že se hádají v ODS o parametry reformy, že mají lidovci podivínského přeběhlíka, že „zradili dva podezřelí socialisti“ – to vše je pýcha demokracie, nikoliv hanba,“ domnívá se Steigerwald. O několik řádek dál dokonce tvrdí: „Zrádci jsou rebelové moderní doby, rebelové svobody a demokracie.“ Takže rebely svobody a demokracie jsou podle tohoto označení logicky například Vasil Bilak, Drahomír Kolder a Miloš Jakeš. Tito lidé v srpnu 1968 se „statečně“ postavili proti mínění naprosté většiny národa – a patrně byli také motivováni svědomím. Nebo?

Text vyšel v Literárních novinách 2007-36
Jaromír Duffek

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •