Předvolební antifašismus zelených

{mosimage}Mnozí si jistě vzpomenou na události kolem loňského Prvního máje.
Neonacisté z Národního odporu ohlásili pochod Prahou. Antifašisté na to
reagovali svoláním protidemonstrace. Na té se pak mimo jiných objevila
i skupinka v zelených tričkách, na níž se však zbytek odpůrců Národního
odporu nedíval příliš s nadšením. „Aaa, zelení se přišli ukázat před
volbama“, komentoval její přítomnost mladík po mé pravici.

Musím přiznat, že jsem měl na jazyku podobnou
poznámku. „Já bych je normálně vyhnala,“ dodala dívka po mé levici. Té
jsem si dovolil oponovat.

Neonacisté zamávali prapory a věci se
daly do pohybu. Hnědí jedním směrem, černorudí druhým, policisté oběma,
aby se po nějaké době opět všichni setkali. Zeleným již skoro nikdo
nevěnoval pozornost. Až na pár čepičářů, z nichž jeden neudržel svou
agresivitu na uzdě a napadl kandidátku Strany zelených Kateřinu
Jacques. Pravděpodobně v domnění, že jde o anarchisty, vůči nimž je
dovoleno vše, ho ani ve snu nenapadlo, jaký jeho zákrok přinese
mediální ohlas. Divák televizních zpráv by skoro myslel, že šlo o
nejhorší projev policejní brutality od listopadu 1989. Očití pamětníci
některých protiglobalizačních a antifašistických demonstrací či jen
CzechTeku by zas dali nevím co za to, aby s nimi policisté zacházeli
jen takto. Jejich příběhy však média nezajímají. Nanejvýš je odbudou
jednou reportáží a tím to hasne, stejně jako jakékoliv prošetřování na
inspekci ministerstva vnitra.

Zelení a jejich pohledná
kandidátka z incidentu vytěžili maximum a zanedlouho se tak mohli
radovat z účasti v zákonodárném sboru. Vybavuje se mi diskuse s jedním
kamarádem právě v den voleb. Oba jsme ze zásady k volbám nechodili.
Nyní mi k mému překvapení sdělil, že byl právě volit zelené. Vženou do
politiky nový vítr a zaměří se na věci, které nechávali ostatní
zkostnatělé politické strany raději spát. Odbyl jsem ho několika slovy
o korytech a zrazených slibech, ale v koutku duše sem doufal, že by
mohl mít pravdu. Hlavou mi proletěla sladká vidina strany, která je
JINá. Která se jasnými argumenty postaví militarismu, půjde tvrdě za
ochranou přírody, prosadí ekologickou a sociální dopravní politiku a
v neposlední řadě začne tlačit na to, aby neonacisté neměli takový
prostor, jakého se jim dostává. Vždyť proti nim byli i demonstrovat.
Vidinu jsem zahnal, postavil se pevně na zem a znovu pronesl cosi o
korytech a zrazených slibech.

S mým kamarádem jsme se od té doby
o volbách ani o zelených nebavili. Prostě se na sebe podíváme a víme.
On, že naletěl. A já tudíž, že je zbytečné mu cokoli vyčítat. Jistě
nebyl sám. Věřím, že i mnoho dalších voličů zelených jen nevěřícně
přihlíželo modrání strany bez toho, aby mohli říci: „Pro tohle jsme vás
nevolili. Odvoláváme vás!“ Má vulgární slova o korytech a zrazených
slibech se naplnila. Nebudu ale šťastně volat: „Vidíte, na má slova
došlo!“

Pomiňme tahanice kolem vlády, jasně „nezelený“ postoj
vůči americkým základnám a další. Podívejme se, kde skončil předvolební
prvomájový antifašismus zelených. Asi tam kde skončily volební lístky
po jejich sečtení. Téma bylo jaksi opuštěno. Neonacisté dál pochodují
českými městy. Když jim v tom tedy antifašisté nezabrání jako
v Otrokovicích. Police dál dělá ultrapravici ochranku. A co na to
zelení? Že mlčí? Hledal jsem na jejich webových stránkách alespoň chabé
slovní odsouzení neonacistických demonstrací a jejich policejního
doprovodu. Nic.

Co dodat? Jen, že je mi líto mého kamaráda,
který se, a spolu s ním mnoho dalších, nechal napálit. A také, že
příště poslechnu dívku po mé levici.

Stanislav Rubeš, 14.3.2007, převzato z csaf.cz
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •