Socialismus chce vymýtit kořeny nespravedlnosti

{mosimage}S teoretičkou sociálních věd z New School University v New Yorku profesorkou Nancy Fraserovou o globální spravedlnosti po pádu východního bloku, chudobě a sociální spravedlnosti i o srpnu 1968. Rozhovor je zároveň vypovídající ukázkou o charakteru akademické práce v anglosaském světě.

Ve své práci se věnujete pojmu demokratické spravedlnosti a dilematům spojeným s dobou po roce 1989 a pádem komunismu. Navrhujete přitom integrační přístup zahrnující jednak tradiční sociální přerozdělování, jednak nové multikulturní uznání. Mohla byste nastínit, jak pojímáte vztah mezi těmito dvěma aspekty spravedlnosti?
V posledních deseti letech jsem se snažila intelektuálně překonat protiklad mezi dvěma rozdílnými pojetími spravedlnosti, protiklad, který nebyl ani nutný, ani produktivní. Prvním z těchto pojetí je distributivní paradigma, které po válce převládalo v anglofonní analytické filosofii a v sociálnědemokratické politice. Druhým je paradigma uznání, které se nedávno znovu objevilo v kontinentální filosofii a v různých progresivních i konzervativních nových sociálních hnutích.

Tato dvě paradigmata jsou často nahlížena jako vzájemně neslučitelná. Někteří zastánci egalitářského přerozdělování odmítají perspektivu uznání jako „pouhou nadstavbu“ nebo jako vnitřně regresivní, zatímco obhájci uznání chápou distributivní paradigma jako druh staromódního materialismu.

Podle mého názoru je takovéto vzájemné obviňování pošetilé. Je pravda, že každý z přístupů se zaměřuje na základní aspekt spravedlnosti, který nemůže být plně uchopen oním druhým přístupem. Každý z nich nabízí zcela specifický přístup k podstatným jevům. Nejsou vzájemně neslučitelné, ale doplňují se.

Pohledem obou přístupů tedy systém produkuje nespravedlnosti, i když je každý bude dokládat jinými argumenty.
Ano. Své pojetí spravedlnosti nazývám „dvoudimenzionální“, protože pojímá rozdělování a uznání jako dva podstatné aspekty spravedlnosti, které jsou analyticky odlišné, ale v reálném světě jsou vzájemně propojeny. Z tohoto pohledu tedy může být sociální uspořádání (a obvykle tomu tak také je) nespravedlivé přinejmenším ze dvou rozdílných důvodů: na jedné straně proto, že pravidla ekonomiky produkují distributivní nespravedlnost či nerovnoměrné rozdělování, a na druhé straně proto, že institucionalizované kulturní hodnotové vzorce generují statusové nerovnosti nebo zneuznání. V prvním případě je problémem třídní struktura společnosti, která odpovídá ekonomické dimenzi sociálního uspořádání. V druhém případě je problémem statusový řád, který odpovídá dimenzi kulturní. Jediný možný způsob, jak v komplexní společnosti překonat nespravedlnost, je změnit obě tyto sféry sociální integrace. Potřebujeme přístup, který integruje jak politiku egalitářského přerozdělování, tak politiku vzájemného uznání.

Vím, že se pokoušíte spojit integrační vztah těchto dvou aspektů spravedlnosti se dvěma obecnými druhy možných náprav nespravedlnosti, to jest s afirmací a transformací. Aspekty spravedlnosti a druhy náprav pak rozebíráte vzhledem k politickým orientacím. Jakému pojetí nápravy a orientace ale dáváte přednost vy sama?
Když jsem vypracovala zdůvodnění této integrace, pokusila jsem se ze svých úvah vyvodit také politicko-teoretické implikace, jejichž cílem bylo usnadnit určité srovnání alternativních opatření na snížení nespravedlnosti. Přitom jsem popsala rozdíl mezi afirmací – potvrzením a transformací. Zatímco afirmativní opatření se zaměřuje na konečný výsledek, trasformativní opatření se zaměřuje na základní příčiny. Cílem prvního přístupu je napravit nespravedlivé výsledky sociálního uspořádání, aniž by se narušila základní sociální struktura, která je generuje. Naopak cílem druhého přístupu je napravit nespravedlivé výsledky právě restrukturací této základní struktury.

Pokud jde o přerozdělování, základním příkladem afirmativní strategie je liberální sociální stát, který se snaží zmírnit chudobu pomocí veřejných služeb a nezasahovat přitom do struktury, jež tuto bídu generuje. Naproti tomu klasickým příkladem transformativní strategie je socialismus, který se snaží o nápravu nespravedlivého rozdělování v jeho kořenech – transformací rámce, který je vytváří. Tento rozdíl čtenáři bezpochyby znají.

Méně zřejmé však může být to, že analogický protiklad můžeme najít také v politice uznání. Paradigmatickým příkladem afirmativní strategie je multikulturalismus hlavního proudu, který se snaží o nápravu neúcty přehodnocením identit znehodnocených skupin, aniž by zasahoval do symbolické struktury, která tuto neúctu zakládá. Naproti tomu paradigmatickým příkladem transformativní strategie je dekonstrukce, která se snaží destabilizovat binární opozici mezi skupinovými rozdíly – mužské versus ženské, místní obyvatel versus imigrant, heterosexuál versus homosexuál… Rozdíl mezi afirmací a transformací nám tak umožní klasifikovat a zhodnotit politické strategie v obou těchto dimenzích spravedlnosti.

Z vašeho výkladu se zdá, že jste jednoznačně nakloněna pouze jednomu z uvedených druhů nápravy nespravedlnosti.
Nejprve jsem uvedla, že transformativní strategie byly vesměs úspěšnější než strategie afirmativní. Je totiž méně pravděpodobné, že transformativní přerozdělovací reformy vyvolají společenskou protireakci, odvetu proti příjemcům, protože jsou spíše solidaristické než adresné. A protože trasformativní reformy uznání rozostřují základ existujících skupinových rozdílů, je na druhé straně také méně pravděpodobné, že budou zvěcňovat skupinové identity a podporovat separatismus. řečeno záměrně provokativně, nejlépe by bylo kombinovat demokratický socialismus v ekonomice s dekonstrukcí v kultuře. Přesto se však zdá, že mne tento přístup zavedl do slepé uličky, protože obě formy transformace se liší od toho, jak své cíle interpretují současná sociální hnutí a současní jednotlivci.

Později jsem si uvědomila, že daná distinkce není absolutní, ale závisí na kontextu, ve kterém se odehrává. Proto jsem navrhla třetí přístup, který reprezentuje střední cestu mezi afirmací a transformací: Myšlenka „nereformistické reformy“ nám může pomoci artikulovat to, co bych nyní ráda označila jako „transformativně-afirmativní dilema“. Již nejsme omezeni pouze volbou mezi těmito dvěma póly, nýbrž můžeme hledat strategie, které kombinují politickou realizovatelnost multikulturalismu sociálního státu s radikální myšlenkou demokraticko-socialistické dekonstrukce.

Probíráte populární pojetí sociální spravedlnosti jakožto směry myšlení, jež jsou přítomny v demokratických společenstvích. Tato pojetí považujete za výchozí bod a praktický referenční bod svého principu, tedy zakotvení v existujícím sociálním světě, který však musí být kriticky posuzován.
Nejprve bych chtěla říci, že pojmy přerozdělování a uznání lze chápat ve dvou významech. V prvním významu tyto termíny odkazují na filosofická paradigmata spravedlnosti, která byla explicitně a reflexivně vypracována morálními filosofy. Ve druhém významu tyto termíny odkazují na „populární pojetí“, která udávají směr bojům v občanské společnosti. Sociální hnutí a političtí aktéři je mlčky předpokládají, přestože nejsou explicitně analyzována a tvoří je řada vzájemně spojených předpokladů o příčinách nespravedlností a jejich možných nápravách. Zároveň jsou i podkladem politických požadavků v demokratických společnostech. Populární pojetí přerozdělování tak udávalo po více než sto let směr sociálním bojům spojeným se sociální demokracií, demokratickým socialismem a ve Spojených státech amerických s li beralismem New Dealu. A podobně populární pojetí uznání v současnosti udává směr rozmanitým zápasům o status a identitu, zápasům spojeným s multikulturalismem, s homosexuálním hnutím nebo s lidskými právy.

Jakmile odlišíme populární pojetí od filosofických paradigmat, objeví se otázka: jaký je mezi nimi vztah? Kritická teorie by měla odvodit své normativní kategorie v procesu kritického zhodnocení populárních pojetí, která strukturují sociální zápasy v současné společnosti. Nejprve bychom měli identifikovat hlavní populární pojetí, která zakládají politické požadavky. Poté bychom měli testovat adekvátnost těchto pojetí ve světle morálně-filo sofické a sociálně-teoretické reflexe a ptát se: vnímají adekvátně povahu a míru současné nespravedlnosti? Umožní sociálním aktérům konceptualizovat jak strukturální mechanismy, které generují nespravedlnost, tak i vhodné formy nápravy? Nebo tato pojetí vyžadují rekonstrukci? Měli bychom však testovat také adekvátnost našich filosofických paradigmat a sociálních teorií ve světle poznatků získaných z populárních pojetí. Zde se musíme ptát: osvětlují naše teorie povahu a zdroje nespravedlnosti, tak jak je zakoušena sociálními aktéry? Nebo je potřeba naše teorie revidovat? Důsledkem bude kruh kritické reflexe, v němž spolu budou vzájemně komunikovat a vzájemně se korigovat populární pojetí a filosofická paradigmata.

Rád bych přešel k tématům, o nichž teprve začínáte psát. Na čem pracujete nyní?
Začala jsem pracovat na projektu provizorně nazvaném postvestfálská demokratická spravedlnost. Mým cílem je analyzovat strukturální transformaci v gramatice demokratické spravedlnosti, která se objevuje spolu s tím, čemu se obvykle říká „globalizace“. Procesy spojené s tímto jevem mě přinutily revidovat mé předchozí, dvoudimenzionální pojetí spravedlnosti. Dříve mě můj zájem o významné změny v politické kultuře vedl k rozboru základních proměn v gramatice politických požadavků vznášených na konci dvacátého století. Tím, že jsem vzala v úvahu relativní pokles třídních bojů a vzestup politiky identity, postulovala jsem posun „od přerozdělování k uznání“. Zatímco společenská hnutí v éře fordismu vyjadřovala své požadavky v jazyce distributivní spravedlnosti, postfordovská hnutí požadovala spíše uznání identity a odlišnosti. Jak jsem v předchozích odpovědích vysvětlila, mou snahou bylo rozvinout dvoudimenzionální model spravedlnosti, který by zahrnul oba požadavky.

Dnes se mi však tato snaha nejeví plně uspokojivá. Zachytila spíše přechodný aspekt toho, co nyní chápu jako hlubší změnu v oblasti spravedlnosti. Jednoduše řečeno, model uznání reagoval na destabilizaci poválečného paradigmatu, které přesouvalo politické požadavky do redistribucionistických schémat keynesiánského sociálního státu. V 90. letech jsem mohla pozorovat, jak postfordismus a postkomunismus narušily toto paradigma a daly prostor politickým konfliktům o status, které byly předtím vnímány jako marginální, jako pouhý doplněk distributivních problémů. Snažila jsem se pojmout emancipační prvky v nových bojích za uznání, aniž bych opomíjela důležitost rozdělování, a pokusila jsem se integrovat obě tyto dimenze do širší teorie sociální spravedlnosti. Plně jsem však neporozuměla tomu, jak tento vývoj zproblematizoval také rámec vestfálského teritoriálního státu, v němž se dříve boj za spravedlnost obou typů odehrával. To mělo za následek, že jsem plně neuchopila jeho důsledky pro teorii spravedlnosti.

Jaké má tedy tato úvaha dopady na tvé pojetí spravedlnosti?
Dnes se domnívám, že adekvátní pojetí spravedlnosti musí být trojdimenzionální. Důvodem je urychlení globalizace, která podstatně transformovala oblast spravedlnosti – změnila rozsah sociální interakce a decentralizovala rámec vestfálského teritoriálního státu. Proto dnes již není možné vznášet politické požadavky pouze v rámci teritoriálního státu. Jak je vidět na tak rozmanitých příkladech, jakými jsou Chiapas a Kosovo nebo mezinárodní feminismus či americká invaze do Iráku a jeho okupace, současné konflikty tento rámec překračují. Tyto konflikty neberou existující národní a mezinárodní struktury vládnutí jako dané a ukazují, že spravedlnost může vyžadovat, aby k rozhodování docházelo v jiném rámci. Za těchto podmínek nemůžeme ani rozdělování, ani uznání plně porozumět bez explicitního odkazu na problém rámce. Obě dimenze spravedlnosti je třeba vztáhnout k dalšímu důležitému aspektu sociální normativy, který jsem v mých předchozích pracích přehlížela. Přerozdělování a uznání tedy musejí být vztaženy k reprezentaci, což nás vede k problematizaci struktury vládnutí a rozhodovací procedury. Tím, že budeme tematizovat problém rámce, dostaneme se k dalším překážkám, které stojí v cestě dosažení spravedlnosti – překážkám, které nejsou ani ekonomické, ani kulturní, nýbrž politické. Reprezentace tak vedle dimenze ekonomické, tj. přerozdělování, a dimenze kulturní, to jest uznání, tvoří třetí, politickou dimenzi spravedlnosti. Nyní začínám pracovat na nové knize, v níž, jak doufám, rozpracuji teoretické i politické implikace této teze.

Vývoj od pádu komunismu dodnes charakterizujete tvrzením, že otázky spravedlnosti opouštějí rámec, který omezoval nároky na spravedlnost hranicemi teritoriálních států. Uznávám nepopiratelnou skutečnost, že silné globální finanční, ekonomické a další síly se objevily až v devadesátých letech, ale rád bych v této souvislosti položil otázku: Souhlasila byste s tím, že termín studená válka je do určité míry zápodo- a sověto-centrickým hlediskem? Hlediskem aktérů, kteří dříve nebyli globálními silami na svých teritoriích zasaženi, přestože jistá forma globalizace již tehdy probíhala?
Tyto otázky mě vedou k tomu, abych ocenila význam mezinárodní a meziregionální komunikace. Naznačil jste, že módní diskursy o globalizaci, které probíhají v „prvním světě“, mají omezený a provinční charakter. Máte samozřejmě pravdu, když říkáte, že ne všichni pokládali keynesiánsko-vestfálský rámec v poválečném období za daný. Ti, kteří žili pod přímým panstvím Sovětského svazu, byli podezřívaví k myšlence, že existují výlučně národní záležitosti. Stejně tak pro občany takzvaného „třetího světa“ není nijak nová myšlenka, že některé otázky spravedlnosti vyžadují transnacionální rámec. Jak jste správně podotkl, pouze lidé, kteří žili v bohatých demokratických sociálních státech a měli prospěch jak z neokolonialismu, tak i z militaristického keynesianismu studené války, si mohli dovolit luxus nevnímat transnacionální okolnosti svých vlastních relativních privilegií a své prosperity.

Dnes jsou Severoameričané a Západoevropané, přinejmenším z jednoho hlediska, na stejné lodi s ostatními – s rostoucím povědomím o procesu globalizace také pozorují, že sociální procesy, které ovlivňují jejich životy, běžně přesahují hranice národních států. Stejně jako ostatní lidé vidí, že rozhodnutí, ke kterým dojde v jednom národním státě, ať již jsou za nimi aktéři, jakými jsou transnacionální korporace, mezinárodní finanční spekulanti či velcí institucionální investoři, mají dopad na životy lidí mimo jeho hranice. Stejně jako kdokoliv jiný si uvědomují rostoucí vliv vládních i nevládních nadnárodních a mezinárodních organizací a transnacionálního mezinárodního veřejného mínění, které proudí – podporované masovými médii a kybertechnologií – přes hranice států. Důsledkem je, že i ti nejprivilegovanější obyvatelé planety nyní zakoušejí pocit zranitelnosti ze strany transnacionálních sil. Tím, jak jsou vystaveni globálnímu oteplování, šíření AIDS, mezinárodnímu terorismu a unilateralismu jediné supervelmoci, jsou si také vědomi toho, že jejich šance na dobrý život závisejí přinejmenším stejně silně na procesech, které se odehrávají mimo hranice národního státu, jako na dění v rámci národního státu. Nepředpokládají tedy již bez řečí keynesiánsko-vestfálské zarámování otázek spravedlnosti a jsou nuceni čelit problému samotného rámce.

Přijímám tedy vaši tezi o západocentrickém charakteru zpožděného zavádění problému rámce (a přijímám také vaši tezi, která s tím souvisí, o „studené válce“). Nicméně jsem přesvědčena, že má obsáhlejší teze stále platí. V dnešní situaci by se teoretici spravedlnosti neměli jednostranně koncentrovat jen na otázku „rovnosti v čem?“, ale měli by věnovat podstatnou část svého úsilí otázce „rovnosti mezi kým?“. To předpokládá posoudit relativní hodnotu nacionalismu, liberálního internacionalismu a kosmopolitismu vzhledem k otázkám distributivní spravedlnosti na jedné straně a k otázkám uznání na straně druhé. A také to znamená položit si ještě třetí otázku: „Jak bychom se měli rozhodovat mezi alternativními rámci?“ A právě toto jsou otázky, kterým se chci věnovat v následujícím období.

Text vyšel v Literárních novinách 2007-36
Marek Hrubec

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •