ústav paměti národa v praxi

{mosimage}aneb jak se „jim“ nepodařilo ze mě udělat hrdinu

V odborném společenství historiků, médií a hlavně v Parlamentu probíhá
diskuse o ustavení a zaměření této nové instituce, která by měla na
základě dostupných materiálů Stb, ale i zpravodajských služeb ozřejmit
dosud utajované pravdy o naši skutečné nedávné minulosti. Selektivní
výběr z materiálů zaznamenaných údajně jedinými nositeli pravdy –
orgány Stb – mají být podkladem k bádání. Všichni víme, že navíc tyto
dokumenty nejsou ani kompletní. Byly z části skartovány krátce po
revoluci a později novými vládci MV předávány a dokonce prodávány cizím
subjektům.

To vše však má i druhou stranu. Koho bylo třeba důsledně likvidovat,
těm se do úst vkládaly věty, které by je z tehdejšího pohledu mohly co
nejvíce poškodit a usnadnit jejich pronásledování. Obojí je špatně a
založeno na lži. Kdo chce s takovým materiálem pracovat a dát navíc
„dokumentům“ punc objektivity, se asociuje s autory policejních
podkladů minulého režimu a je těžko tyto nové vykladače historie od
nich věcně ale i morálně oddělit.

O pravosti dokumentů úV KSč a StB

O pravdivosti materiálů Stb máme v povědomí dostatek soudních
rozhodnutí. Ta již odhalila jejich nepravost. To nijak nepřekvapuje.
Zajímavý však byl těžko pochopitelný fakt, že obhájcem estébáckých
dokumentů bylo vždy Ministerstvo vnitra, které jak by bylo logické, by
k nim mělo mít právě ten nejkritičtější přístup. Vždy jsem zvažoval co
je to asi za lidi, kteří, ještě v dnešní době, tak vehementně a bez
pochybnosti obhajují výsledky práce Stb. Samozřejmě vysvětlení znám.
Bez nepřítele se těžko žije, a tak ho musíme stále hledat. Tyto procesy
byly založeny na domněnce, že někdo někoho neoprávněně nařkl ze
spolupráce s Stb.
Můj případ je obrácený, ale v podstatě stejný. Opět se jedná o
falešné podklady. Nejsem obviňován, ale naopak je mě přisuzována,
rovněž neoprávněně, jistá zásluha.
Asi před dvěma, třemi lety po telefonickém ohlášení mě
navštívil důstojník úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu. Vysvětlil,
že studovali mé materiály uložené na MV a také na úV KSč. Ocenil mé
zásadové postoje. Při polemikách, jak hovoří záznamy a dokumenty, jsem
prý použil různých příkladů, které konkrétně obviňovaly policejní
orgány z násilí a dokonce mučení příslušníka rozvědky.
Požadoval proto ode mne bližší informace, což byl vlastně hlavní účel
jeho návštěvy. O ničem takovém jsem bohužel nevěděl, takže jsem nemohl
vyhovět. Na důkaz pravdivosti a přesnosti záznamu mi bylo uvedeno i
jméno mučené osoby. Tu osobu jsem však neznal ani o ni nikdy neslyšel.
Rozhovor, který nebyl krátký, jsme přerušili a sešli se jindy.
Důstojník požadoval, abych si věci nechal proběhnout hlavou, neboť je
to již dávno a třeba si vzpomenu. Já jsem si sice byl jist, že ne, ale
nabízený termín jsem přijal.
V mezidobí jsem zjistil, že člověk daného jména v rozvědce nikdy
nepracoval. Při našem dalším setkání mě byly dokonce předloženy
dokumenty s mými citacemi. Opět jsem musil uvést, že nic z toho není
pravda. K mému rozpomenutí mi byl dán k nahlédnutí i pramen – zápisy z
jednání na úV KSč i osoba , která zápis psala (š).
Samozřejmě jsem si vzpomněl na tohoto pána a tvrdé argumenty z obou
stran i vyhrůžky proti mé osobě či rodině. Konkrétní údaje o které nyní
šlo, a v zápisu byly uvedeny, jsem však nikdy nevyslovil a mé argumenty
byly, řekněme, daleko kultivovanější než jsem se dočetl v zápise.
Naše jednání nakonec skončilo s tím, že materiály o mě a údaje, které
jsem měl poskytnout při dokazování nezákonného jednání MV a úV v
konkrétnosti i obecně, nejsou pravdivé. Pochopili jsme to oba.
Vyslýchající kapitán byl myslím, rozumný, kulturní a argumentu
přístupný člověk. Nakonec se jenom podivil, jak jsem já mohl kdysi
spojit své mládí s komunistickou myšlenkou, a já na oplátku se zase
divil jak muže on dnes při své inteligenci, se babrat v estébáckých
smyšlenkách.
Vysvětlit nepravdu zápisů o mně je jednoduché. Veškeré
materiály byly upravené tak, abych byl označen jednoznačně jako
pravicový liberál, nepřítel režimu a ztíženo tak úsilí mé i mé rodiny
při zajištění existence. Proto jsem také téměř 2 roky nesměl nikde
pracovat, a to ani fyzicky, a teprve po této době úV KSč po různých
intervencích uvolnil klatbu a umožnil mi živit rodinu. S úsměvným
pohledem bych dnes mohl konstatovat, že manipulace s materiály mě staví
do lepšího světla, než jakým vlastně jsem. Ty nevyslovené, ale
zaznamenané texty byly opravdu „hrdinské“. Takže pánové (to whom it may
concern) pravda je složitá věc, zvláště, když se s ní chce manipulovat.
Držet se jí však je daleko složitější a náročnější. Přicházíte totiž o
příležitost se přizpůsobit dané objednávce doby. Má „historie“ je však
přeci jenom ještě trochu složitější. Tajné materiály nabízejí jakoby
jistou záruku důvěryhodnosti. Proto jsou vlastně tajné, ale pozor,
protože nemohou být vystaveny oponentuře, je převládající domněnka o
pravdivosti tajných spisů zcela falešná. To se dokonce může týkat těch
nejtajnějších z tajných materiálů. Mám na mysli i zprávy sovětské
rozvědky.

„Mitrochinův
archiv“ KGB a jeho pravost

Jednoho dne mi zavolal přítel a ptal se jestli jsem četl „Mitrochinův
archiv“, týkající se tajných dokumentů sovětské špionáže. Protože o
těchto věcech něco vím, nerad o nich čtu. Takže ne. „To bys měl. Píše
se tam o Tobě.“
Christopher Andrew, profesor soudobých dějin na univerzitě v Cambridge
vydal spolu s Vasilijem Mitrochinem hutnou knihu (v češtině 700 stran),
která byla přeložena do mnoha jazyků. Autor, člen sovětské rozvědky
pracoval nakonec v archivu, odkud odnášel kopie dokumentů. Doma je
ukrýval (zakopal na zahradě) a po revoluci v roce 1992 je odvezl do
Anglie a s panem profesorem soudobých dějin je vydal. Byla to „bomba“.
Nikdo dosud nevynesl tolik přísně tajných dokumentů přímo z centrály
dnes již ruské rozvědky. Tajné, jak jsem již napsal, bývá považováno
automaticky za pravdivé. O pravosti, pokud vím, se samozřejmě
nepochybovalo. Nu opět na svém případě jsem poznal, že k pravdě mají v
Mitrochinově archívu uvedená tvrzení daleko.
Kniha popisuje moje aktivity v době invaze československa v
roce 1968 v New Yorku konkrétně v Radě bezpečnosti. V podstatě jsem dle
zpravodajských informací měl přinutit ministra zahraničí Jiřího Hájka k
přednesení projevu v Radě bezpečnosti proti srpnové invazi, „nebo bude
prohlášen za zrádce národa“.
Fakta jsou opět jiná. Je sice pravda, že prvý projev v RB (ještě před
Hájkovým příjezdem) jsem napsal já a Jan Mužík ho jako vedoucí úřadu
přednesl, ale Hájek si svůj projev napsal sám, také souhlasil s jeho
přednesením po konsultacích s části členů vlády, kteří se v té době
zdržovali v Bukurešti a Bělehradu ( prezident Svoboda byl v Moskvě k
nedosažení). Teprve krátce před projevem přišel však příkaz z Moskvy
nevystupovat (jakoby od prezidenta Svobody). Ten jsem však úmyslně
předal až po přednesení projevu, neboť jeho autoritativnost byla
pochybná. Přecenění mé role v dokumentech sovětské rozvědky mělo však
svoji účelovou funkci, jak vysvětluji níže.
Další nepravdivý údaj. Dokument uvádí, že jsem šéfovi sovětské
rozvědky Olegu Kaluginovi řekl: „Mé děti Vás budou nenávidět za to co
jste udělali mé zemi. Nikdy Vám to neodpustí.“ Tato „hrdinská“ věta
také nikdy nezazněla. Není to můj slovník. Stručně řečeno, ruští
zpravodajci sbyli „obrodnému procesu“ u nás jednoznačně nakloněni (na
rozdíl od pracovníků MIDu – Ministerstva zahraničních věcí) s tím, že
to bude i jejich cesta (za 17 let byla). Upozorňovali dokonce konkrétně
na složitou situaci v Moskvě. Proto jsem jel také informovat do Prahy
přímo Hájka na základě jejich podkladů a varování. Na druhé straně jsem
jim po návratu předal jakoby uklidňující informaci z Prahy. Vzpomínám,
že mě poté sdělili, že jim Moskva odpověděla, že informace z OSN o
situaci v Praze nepotřebují, že mají nahrávané záznamy přímo z jednání
předsednictva úV KSč.
Jinými slovy sovětská residentura nebyla invasi nakloněna a
při hodnocení negativních důsledků invase použili i mého příkladu,
který opět trochu vylepšili. Je třeba uvést, že československá
diplomacie v New Yorku měla v minulých letech vzhledem k vyjedenávání
mezi SSSR a USA (vietnamská válka, šestidenní válka, schůzka v
Glassboro) respektované postavení účelně využívané oběma stranami. To
vysvětluje i důvod a snad i váhu tendenční informace zaslané do Moskvy.
Pro nás je však důležité, že ani tato kniha, která je založena
na údajích z rozvědky, a jejích dokumentů, nemůže být brána za
objektivní a pravdivou.
Závěrem je možno konstatovat, že pokud chce ústav paměti národa
hodnotit novodobé dějiny, ale i jednotlivce na základě dokumentů MV a
rozvědky, pracoval by předně s nepravdivými informacemi a s neúplnou
dokumentací. Nejde jenom o skartace. V době řízení MV (Ruml, šustrová,
Fendrich, Langoš), jak bylo uvedeno i v denním tisku, umožnili
kopírování i odvážení dokumentace „cizím orgánům dokonce za úplaty“
(naposledy informace Radiožurnálu 16. 2. 2007).
Na druhé straně byl vydán příkaz k utajování takových
skutečností, (Ruml) jako bylo zatčení desítek zpravodajských důstojníků
čs. rozvědky v průběhu prvé noci okupační operace (řídil Molnár), kdy
jejich život byl v přímém ohrožení. Místo ocenění jejich postoje i
rizika, kterými musili projít a která žádná jiná skupina našich
obyvatel v té době nenesla, byli zařazeni pod diskriminační opatření
lustračního zákona.
Novodobé dějiny mají opravdu velké manko a historici mnoho let
seriozního bádání před sebou. Politickou manipulací navíc na základě
falešných podkladů a k tomu přizpůsobených institutů se ničeho
nedosáhne. Pouze snad návrat k metodám a závěrům, které s vědeckostí a
bádáním nemají nic společného a skutečné „paměti“ národa mohou jen
poškodit.

Miroslav Polreich, Autor byl do roku 1969 pracovníkem československé rozvědky,
pak byl
propuštěn a stal se terčem politického pronásledování.
Po roce 1989
likvidoval z funkce na ministerstvu zahraničí rezidenturu
československých komunistických zpravodajských služeb.

článek vyšel 22.3.2007 na Britských listech

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •