Barvoslepý prezident

{mosimage}Ještě máme dost času do dalších prezidentských voleb, ale Václav Klaus se na nás z billboardů usmívá již nyní. Vedle něj vidíme zeměkouličku spoutanou zelenými řetězy, reklamu na jeho knihu „Modrá, nikoli zelená planeta“.

S vehemencí a odborností jemu vlastní se Klaus pouští, jako kdysi bystrý zeman don Quijote de la Mancha, proti větrným mlýnům a těm, kdo je staví.

Obrana na všech frontách

Klaus v úvodu svého útlého svazku píše: „Jako svědek celosvětové debaty už nejsem jenom znepokojen. Já už se zlobím. Proto ta kniha.“
Ztrácí půdu pod nohama a tak je jeho zloba pochopitelná. Jeho názory jsou tak absurdní, že se na jeho adresu ozývá nesmělá kritika dokonce v dubnovém čísle „Pravého úhlu“, ústředního orgánu Mladých konzervativců.
Klaus však směle bojuje na všech liniích obrany zároveň, přestože tím značně trpí soudržnost jeho argumentace.
Rád se nechává slyšet, že je „globální oteplování nesmysl“ (HN 13.3.07, str. 7). Když ho pak např. meteorologové upozorňují na to, že i v čechách posledních 50 let průměrné teploty výrazně stouply, tak to nepopírá.
Jen to relativizuje pomocí epizod o tom, že klima má prostě výkyvy a že lidská činnost s tím rozhodně nemá nic společného.
Pak nasadí argument, že bojovat se změnami klimatu je příliš nákladné a výsledky nejisté.
Poslední linie obrany je pak, neuvěřitelně, tato: „Nic z oborů meteorologů a biologů si nikdo z nás ekonomů nedovolí komentovat. Je tomu přesně naopak. často radikální doporučení ekologů se netýkají fyziky, ale ekonomiky a politiky.“ (MF DNES 3.5.07, str. 10)
Věru zdrcující kritika. Ekologové by měli změnit fyziku, ne politiku. Yes!

Sypat si popel na hlavu

Klaus se chvástá, že je „vědecky založený člověk“, který přečetl „balíky zpráv studií a knih klimatologů“ (HN 9.2.07, str. 12). Na tiskové konferenci při příležitosti představení své knihy 16. května v kavárně Slavia předvedl svou obeznámost s odbornou literaturou.
IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change, tj. Mezivládní panel pro klimatické změny) je instituce OSN, ve které pracuje 2500 klimatologů a dalších vědců. IPCC monitoruje veškerou vědeckou literaturu o klimatu a podává pravidelně shrnující zprávy o bádání v tomto oboru.
Ve Slavii Klaus hřměl do mikrofonu: „Každý z environmentalistů by měl být 10 let ticho, neříkat ani jedno jediné slovo a kát se. Sypat si popel na hlavu, kát se a omlouvat se nám všem.“ (podle zvukového záznamu)
Důvod? V poslední zprávě IPCC z r. 2001 byl klíčovým grafem ten, který ukázal od r. 1000 n.l. stálou koncentraci 280ppm (částic na milión) CO2 v atmosféře, která od r. 1800 prudce stoupá k dnešním hodnotám (díky jeho tvaru se mu přezdívá „hokejový graf“).
V nejnovější zprávě IPCC z letošního února podle Klausovy knihy a jeho slov na tiskovce „tento graf potichu zmizel. Potichu! Ne, že by někdo řekl ‚Omlouváme se celému světu!’“
Potíž je v tom, že tento graf najdeme v nejčerstvější zprávě IPCC mezi stránkou 3 a stránkou 478 nesčetněkrát. Klaus se zřejmě ani neobtěžoval listovat materiálem, se kterým polemizuje. To je indikativní pro Klausův postup v celé jeho knížce. Pracuje výhradně s druhotnou literaturou z pera neodborníků.
Jeden z nich je teoretický fyzik a zapřísáhlý pravicový odeesák Luboš Motl, který ve svém volném času fušuje do klimatologie. Mimo jiné vyvěsil na svém webu článek z deníku Wall Street Journal. V něm se spekulovalo, že hokejový graf se ve zprávě IPCC letos již neobjeví, jelikož si to delegace z USA silně nepřála. Nahráli by tak „klimaskeptikům“ a umožnili jim tirády, jak je předvedl Klaus. Jenže jim jejich politický nátlak nevyšel…
Druhým Klausovým oblíbeným zdrojem je Bjørn Lomborg, dánský statistik a politolog, který se rád vydává za přírodního vědce a ekologa. Svým „kreativním stylem práce“ se statistikou se ve vědeckých kruzích již dávno zdiskreditoval. Avšak ve Wall Street Journal, časopise Fortune a samozřejmě v českém tisku stále rádi otiskují jeho články. V poslední době ale už i Lomborg uznává, že „globální oteplování je fakt a způsobeno lidskou činností“, což Klaus svým čtenářům samozřejmě zamlčuje.
„Žádné ničení planety nevidím ani nikdy neviděl,“ prohlašuje Klaus (HN 9.2.07, str. 12).
Ve své knize píše: „V každém případě je jasné, že budoucí společnost bude mnohonásobně bohatší než dnes.“ Dále pak „Zvýšení hladiny moří může být hrozivé pro obyvatele tichomořského ostrůvku, ale zvýšení teploty může vést k tomu, že bude obyvatelná obrovská část Sibiře, která je rozlohou mnohotisíckrát větší.“
Pan profesor zapomněl na tři detaily: Jednak nepřijdeme pouze o pár ostrůvků, ale také o půdu v jižním pásmu, která se změní v poušť, a o oceánské oblasti, kde se daří fyloplanktonu.
Za druhé je Země kulatá. Pokud se tedy klimatické pásmo všeobecným oteplováním posouvá směrem k pólu, zkracuje se.
A za třetí probíhají globální změny takovým tempem, že obrovské množství druhů nemá ani čas stěhovat se za vlastním klimatickým pásmem (pokud je to vůbec možné a nestojí v cestě např. nepřekonatelné pohoří nebo třeba moře), natož aby se plynule adaptovaly na nové podmínky.
Předpovědi z knihy zní jako ódy na světlé zítřky, na které byl pan ing. Klaus asi zvyklý z prognosťáku a dnes je recykluje.
Také píše: „Velikášské lidské ambice, neskromnost a nepokora mají vždy špatné konce.“ Ale to nemá na mysli ani sebe, ani Vladimíra Železného, který ho podporoval při představení knihy ve Slavii, ale zlé environmentalisty.

Pan prezident se vzdává mandátu?

Podtitul Klausovy knihy zní „Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?“ V knize Klaus používá spojení „svoboda, demokracie, tržní ekonomika a prosperita“ takovým stylem, že je zcela zřetelné, že pro něj jsou tyto pojmy téměř synonyma. To je přinejmenším ahistorický přístup, neboť z dějin známe velký počet svobodných, demokratických a prosperujících společností, které se obešly bez tržního hospodářství.
Celá jeho argumentace ale spočívá právě výlučně v obraně tržní ekonomiky. Tu potažmo definuje jako „spontánní vývoj“. Spontaneita a samovolný vývoj jsou klíčovými slovy v jeho úvahách.
Dnešní kapitalistické tržní hospodářství má však k samovolnému vývoji hodně daleko. Trh nefunguje bez jasných zákonů, bez závazných záruk centrálních bank, bez vládní garance měny, bez státních investic do základní infrastruktury jako jsou školství, zdravotnictví, vodní cesty a dálnice, ani bez soudů, policie, bez vojska, amerických základen a bez invazí do „darebáckých států“. Jak je možné, že na to Klaus jakožto prezident státu zapomněl? Vyhlašuje zde skutečně svůj záměr jakožto reprezentant mechanismů netržních transferů rezignovat na svůj post? Pokud bere své vlastní postoje vážně, tak by měl zrušit svůj vlastní úřad a nebo alespoň z něj odstoupit.
Tržní hospodářství ke svému fungování potřebuje takové množství regulovaných mantinelů a institucionálního násilí, že se příčinou několika dalších regulací na ochranu klimatu rozhodně nezhroutí. Ale pro Klause „svoboda“ = „tržní hospodářství“ = „spontaneita“ = „status quo regulací kapitálu“.
Pane prezidente, knihu prodávejte raději pod titulem „Neoliberální, nikoliv zdravá planeta – Co je ohroženo: Země, nebo zisky?“. Býval byste mi ušetřil čas a dvě stě babek.

Jak to je s globálním oteplováním?

Skleníkový efekt je jev známý již od roku 1824 a je látkou pro první semestr studia všech příslušných oborů.
Sluneční záření vstupuje do průhledné atmosféry a ohřeje povrch Země. Ta zpětně vydává energii v podobě infračerveného záření. Pro infračerveného záření však atmosféra už průzračná není. Tzv. skleníkové plyny pohlcují až 71% záření ze zemského povrchu.
Tento mechanismus umožňuje život jak ho známe. Bez něj by byla teplota na naší planetě o zhruba třicet stupňů nižší než je dnes.
Nejvýznamnějším skleníkovým plynem je, po vodních párách, oxid uhličitý (CO2). Ten se tvoří při spalování, tj. při dýchání, ale též při pálení dřeva, uhlí či ropy nebo zemního plynu. Naopak se odbourává při fotosyntéze rostlin a řas, při které se ukládá uhlík a uvolňuje kyslík.
Prostřednictvím spalování tzv. fosilních paliv (uhlí, ropy a zemního plynu) a redukce vegetace přispívají lidé k citelnému zvýšení koncentrace CO2 v atmosféře. Za posledních 650 tisíc let kolísávala jeho koncentrace v pravidelných intervalech mezi 180 a 280 ppm. Dnes stojí jeho hodnota na 380 ppm a dále roste.
Je pouze logické, že více skleníkových plynů vede k vyšším teplotám. CO2 má v atmosféře životnost cca sto let. To znamená, že nás výrazné zvýšení teploty teprve čeká, i kdybychom okamžitě zastavili veškeré spalování fosilních paliv.

Externalita par excellence

Klaus pasuje ekonomii na „vědu par excellence“ a je „přesvědčen, že svou metodologickou hloubkou je ekonomie nejdále.“ (HN 16.5.07, str. 11)
Podívejme se tedy, jak to s jeho metodologickou hloubkou vypadá.
Druhá kapitola jeho knihy se opírá ve své argumentaci o spisy ekonoma J.L. Simona, které předpovídají stálý pokles reálných cen surovin. Stále se zlepšující technologie vedou podle nich k tomu, že např. měď dokážeme získat z hornin se stále nižším obsahem tohoto kovu.
Argumentace je to sice pěkná, pro debatu o globálním oteplování však naprosto nerelevantní.
Při odbourávání oxidu uhličitého totiž nejde o zdroje, nýbrž o tzv. „ekologické služby“. Existující vegetace (a je jí čím dál tím méně) prostě už nestačí na „službu“ rozložit rostoucí objem CO2. Tady se nejedná o nějakou statickou, nerostnou surovinu, ale o dlouhé cykly obnovujících se zdrojů.
A lidská vynalézavost a technologický pokrok v tomto případě působí často jako zkáza. Tak např. je čím dál tím více lodí, které loví čím dál tím méně menších a exotičtějších ryb z čím dál tím hlubších vod. Jsme svědky zhroucení rybích populací pod úroveň, která by ještě umožnila jejich zotavení.
S tím souvisí další Klausův výrok v druhé kapitole. Externalitou se pro ekonomy nazývá něco, co má dopad i na ty, kteří se nějaké transakce přímo nezúčastní. Když někdo vlastní uhlí a těží ho a další ho spaluje a prodává z něj získanou elektřinu, tak to má negativní dopad na atmosféru a tudíž na všechny ostatní lidi. Ale nikdo jim za to nic nedává, zisk si nechají znečišťovatelé.
Klaus píše, že „externality existují… a ekonomie se jimi systematicky zabývá. Svět však není dominován externalitami.“
Pane profesore, to je opravdu, ale opravdu vše, co nám k tomu řeknete? Otázka globálního oteplování je naprosto jasně otázkou externalit a musí být vyřešená jako taková.

Svůdné křivky

Třetí kapitola Klausovy knihy je stěžejní. Je věnována tvrzení, že „čím chudší lidská společnost je, tím brutálněji se k přírodě chová, čím vyspělejší, tak to platí opačně.“
Když se na kapitolu podíváme blíže, vidíme v ní více děr, než je v poctivém ementálu.
Tzv. Kuznetsova enviromentální křivka má podobu obráceného písmena U. Takže chudí lidé poškozují životní prostředí prý minimálně, středně bohatí lidé ho poškozují hodně a fest bohatí zas vůbec. Bod obratu leží někde kolem hodnoty 7500 dolaru ročního HDP na hlavu.
Zde se jedná o ukázkový příklad fungování dnešní ekonomie – vymyslí si naprosto idiotskou souvislost, pak ji vyjádři jako matematický vzorec, nakreslí ji jako křivku a šup s ní do učebnic.
V USA činí roční HDP na hlavu 43500 dolarů. V Namibii 7400. A teď hádejte: průměrný obyvatel které z dvou zemí spaluje více ropy (a tudíž produkuje více CO2 – vždyť se bavíme o klimatu)? Tip: prosím zapomeňte na Kuznetsovu enviromentální křivku. řešení: Jeden obyvatel USA spaluje v průměru 7,7 krát tolik ropy jako obyvatel Namibie (údaje a výpočty podle CIA World Factbook).
Klaus však hned cituje dalšího ekonoma, jehož variace enviromentální křivky je přece jen o dost všímavější. Podle ní se postupem času vliv na životní prostředí v příslušném parametru zhoršuje a pak pozvolna zlepšuje.
Ke krásně oblé křivce potřebuje však tři předpoklady. Jednak předpokládá, že postupem času se objeví nové technologie a poroste bohatství. V subsaharskGlobal WarmingGlobal Warmingé Africe by mu asi řekli, že to zákonitost není, tam se za posledních 30 let příjmy propadly až o 25%.
Za druhé předpokládá „moment P“, okamžik prozření, ve kterém se lidé uvědomují určitý ekologický problém a začínají se snažit o jeho řešení. Jenže co když nějaká země má lidi na nejvyšších postech, např. v prezidentském křesle, kteří se všemi možnými i nemožnými prostředky snaží o oddalování „momentu P“? Navíc se tu bavíme pokaždé jen o jednom parametru a dnešní řešení se často obrací v zítřejší problém a celá záležitost začne znovu.
Třetí podmínkou je pak „mechanismus schopný převádět přání veřejnosti a zlepšení kvality životního prostředí do potřebných státních zásahů“. Ups, to máme s dnešní vládní garniturou hodně špatné karty.
Ale pan profesor žvatlá vesele dál a prohlašuje: „Závěr je jasný – bohatství a technický pokrok ekologické problémy řeší, nikoliv vytváří.“ Quod erat demonstrandum.

Kolaps?

Kolaps – tak se jmenuje poslední kniha Jareda Diamonda, známého amerického profesora fyziologie a geografie, biofyzika, evolučního biologa, antropologa a lingvisty. V češtině vyšly již tři jeho knihy, tato ale stále není českému čtenáři k dispozici. Je k dostání v angličtině např. v Paláci knih na Václavském nám.
Podtitul knihy „Kolaps“ zní „Jak si společnosti vybírají mezi selháním a úspěchem“. V ní se zabývá ekologickými krizemi a jak na ně různé společnosti reagovaly.
Upozorňuje na fakt, že civilizace nestárnou pozvolna, nýbrž se hroutí záhy. Selhání některého z pilířů společnosti vede obvykle k vnitřním konfliktům, což významně urychluje proces úpadku.

Ekocida

Zhroucení celých společenství z ekologických důvodů, tzv. ekocida, je historikům dobře známý jev. Např. před několika měsíci seznámili čeští archeologové veřejnost se svým objevem, že se keltská civilizace na dnešním českém území zhroutila nikoliv pod náporem Germánů, ale několik desítek let před vpádem germánských kmenů. Stalo se tak zřejmě z důvodu vyčerpání zdrojů ve svém okolí, zejména dřeva.
Turisté se rádi dívají na zříceniny římských měst trčící z písku na jižním a východním pobřeží Středozemního moře. Když tato města kvetla, poušť zde nebyla. Naopak, oblast od Tuniska až do Maroka byla zásobárna obilí pro římskou říši. Pod tíhou zemědělství pro vývoz do centra říma tento region zpustnul a nezotavil se ani po téměř dvou tisících letech. Dnešní skalnatý vzhled řecka a Itálie je důsledek staletí a tisíciletí zemědělství a nadměrné pastvy na původně hustě zalesněném území. Erodovaná půda se slila do řek a usadila v deltách, kde se tvořily bažiny ideální pro vývoj komárů. Zvýšená úmrtnost v důsledku malárie a klesající dodávky obilí z provincií tak měly dle všeho významný podíl na pádu říma. Ekologická degradace měla svůj podíl i na pádu řecka a předtím Persie.
Podobný osud postihl harrapskou civilizaci v údolí Indu, Majy na území dnešního Mexika, Guatemaly a Belize, norské kolonisty v Grónsku, obyvatele Velikonočního ostrova a dlouhý seznam dalších společností.
Naše dnešní civilizace je globální. Má to velké výhody. Neúroda v jednom regionu neznamená automaticky hladomor, potraviny se dováží z oblastí, kde úroda byla dobrá. Problém spočívá v tom, že konkurence a ekonomická optimizace trhů vede k samému kraji ekologické únosnosti na celosvětové úrovni.
Nyní mnohým dochází, že jsme jako lidské společenství tento limit z neznalosti a z chamtivosti na mnoha místech překročili.

Britský precedens

Nacházíme se v obdobné situaci jako Velká Británie v poslední čtvrtině 19. století, i když dnes jde doslova o celý svět.
Do té doby vládly v průmyslu otřesné podmínky. Pracovaly i děti, a dospělí pracovali tolik hodin a za tak špatných podmínek, že průměrná délka života dělníků v městech nestačila k reprodukci pracovních sil, tj. k výchově další generace dělníků. To pro průmysl nepředstavilo problém, dokud se dělnická třída doplňovala z čerstvě příchozích venkovanů. Ke konci 19. století však poměr městského obyvatelstva k venkovskému vrostl natolik, že venkov úlohu zásobárny populace již déle nemohl splnit.
Vládnoucí třída byla rozdělená jako je dnes. Na jedné straně byli Cameronovi a Goreovi, kteří prosazovali reformy k nápravě nastalé nerovnováhy, protože měli zájem o dlouhodobé fungování systému.
Na straně druhé byli Klausové a Bushové, kteří hleděli pouze na krátkodobé zájmy svého nejrychlejšího obohacení. Odmítali cokoliv změnit, sabotovali a zpochybňovali inspekce a vládní zprávy o zdravotním stavu pracujících a naříkali, že zákaz dětské práce a regulace pracovní doby zruinují průmysl.
Klaus a Bush v tomto souboji jednak reprezentují ty sektory kapitálu, které by na případné regulaci nejvíce prodělaly, tj. ropné společnosti a uhlobarony. A za druhé artikulují strach celé vládnoucí třídy z toho, že zpochybnění dosavadní ekonomické ortodoxie předvede širokým vrstvám lidí, že systémové změny jsou možné. Co, když pak budou chtít další změny?
A tak Klaus dnes maluje na zeď mediální a politické spiknutí environmentalistů, „lidí s ambicemi omezovat naše svobody“ a mluví o tom, že „environmentalisté jsou schopni vyvolat ‚vzpouru davů‘.“ (HN 16.5.07, str. 11)
Ke každé velké debatě uvnitř vládnoucí třídy se vyjadřují i společenské síly mimo ni. Dělnické hnutí se např. jednoznačně vyslovilo za zrušení otroctví a později dětské práce a za omezení pracovních hodin.
Když vypukly v 60. letech minulého století frakční boje uvnitř československé vládnoucí třídy o tom, jak čelit ekonomické krizi, obyčejní lidé podporovali Dubčekovo křídlo a jeho program mírné liberalizace, které proto až do doby vnějšího zásahu mělo vůči konzervativcům navrch.
Jak tehdy Dubček nebo později Gorbačov, tak i např. Al Gore se obrací pro podporu na širší obyvatelstvo, aby přinutil své odpůrce k vyklizení svých pozic.
Za takových okolností se dnes antikapitalistické hnutí vyslovuje jednoznačně za záchranu klimatu. Tato shoda postojů v jednom bodě však ještě neznamená stejnost ostatních záměrů a zájmů a už vůbec ne spiknutí.

Jak na záchranu klimatu?

Ve své knize uvádí Klaus skoro na závěr, na str. 126, některé rady. „Zhasínejme zbytečně svítící žárovky. Přiměřeně si topme a ještě přiměřeněji si ‚chlaďme‘, protože leckdy stačí otevřít okno. Nemějme největší možná auta. Neříkejme veřejné dopravě ‚socka‘, což mě osobně velmi uráží.“
To udivuje po tom, co tolik psal o spontaneitě a samovolném vývoji.
Mně to ale navíc připomnělo mail, který jsem nedávno dostal přes mezinárodní mailinglist Greenpeace. V něm mě vyzývali, abych si pro záchranu planety ve sprše zpíval! Až písnička skončí, mám zavřít kohoutek a tak všichni ujdeme klimatickým změnám.
Tato shoda Greenpeace s Klausem je silná indicie toho, že individuální řešení pro ekologickou krizi jsou zcela bezzubá. Jít proti systémové chybě na úrovni osobní, nedává smysl.
Stejně tak koncept „síly spotřebitelů“ není moc účinný. Např. Klaus má jen za jeho prezidentování 400 tisíc korun měsíčně. Navíc on a úzká skupina jemu podobných rozhodují např. o strategických investicích v energetice. Proti tak soustředěné síle jsou naše platy trpasličí.
Musíme žádat řešení jako celoplošnou, spolehlivou, komfortní a levnou hromadnou dopravu.

Levice

Potřebujeme dobře tepelně izolované budovy, kombinovanou výrobu elektřiny a tepla, účinnější a šetrnější elektrospotřebiče a motory, potřebujeme všeobecně přístupnou antikoncepci. Nejúčinnější cestou je právě ta, které se Klaus tak bojí – „vzpoura davů“, tj. demokratické požadavky v zájmu lidí, ne kapitálu.
Chudí nesou skryté náklady „externalit“ nejvíce, ať už v podobě zpustošení dříve úrodných krajin v Africe, záplav v Bangladéši nebo uvěznění v New Orleansu po hurikánu Katrina. Je nás mnohem více než těch, kteří nás do ekologické krize přivedli a z chamtivosti nic nechtějí změnit.
Jedině zásadní demokratizace společnosti a její kontrola nad výrobou může zajistit její „trvalou udržitelnost“.
Zároveň by taková demokratizace měla výhodu, že bohatí si z chudých nemohou dělat „ekonomický zdroj“ přes limity udržitelnosti důstojného života. Klaus tak miluje trhy, protože bohatství pro něj teče plným proudem, zatímco na „periferii“, daleko od něj, lidé umírají. Ve vesničkách v Andách, na chodnících Washingtonu a pod mosty v Děčíně.
Asi jen těžko se můžeme jednoduše vrátit k demokratickým mechanismům dřívějších netržních společností. Naše společnost je přece jen mnohem větší a komplexnější. Ale zároveň máme k dispozici nové prostředky k zvládnutí takového projektu.
Zdiskreditovat takovýto pokus pouhým poukazem na „minulý režim“ je však scestné, jelikož tam o žádný pokus o demokratizaci nikdy nešlo.
úkol revoluce, zásadní změny společnosti, získává klimatickou krizí na naléhavosti.

Thomas Franke
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •