V jihočínském městě Shenzen, které je jedním z center ohromujícího čínského ekonomického růstu, hovořil 20. listopadu odpoledne dělnický aktivista Huang Quingnan se svým přítelem před jeho obchodem. Záhy se k němu přiblížili dva mladí muži, z nichž jeden byl ozbrojen mačetou. Z následující bitky Huang vyvázl s tak těžkými zraněními, že lékaři očekávali, že přijde o nohu.
Huang řídí organizaci, která poskytuje služby dělníkům vedoucím spory se svými zaměstnavateli. Poskytování právního poradenství, založeného na principu „zaplať kolik můžeš“, dělníkům, kteří se domáhají proplacení zatím nevyplacených mezd či kompenzací za pracovní úrazy, mu vytvořilo mocné nepřátele z řad vedoucích továren a různých „zainteresovaných stran“.
Dělnická větev stále sílícího čínského hnutí za lidská práva je známa jako „wei quan“ (doslova „podporovat práva“). Lidé, kteří jsou v hnutí aktivní, však musí čelit stále rostoucí míře útoků.
13. listopadu byl napaden další aktivista bojující za dělnická práva, Li Jinxin. V důsledku svých zranění zůstává hospitalizován. Násilí tak stojí v pozadí čínského „ekonomického zázraku“, v jehož důsledku je v Číně rozdíl mezi bohatými a chudými jeden z největších na světě.
Li vypomáhal v právnické firmě, která se specializovala na práva dělníků. Po schůzce s „klientem“ mimo prostory kanceláře byl unesen a při následném krutém a dlouhotrvajícím bití mu byly zlomeny obě nohy.
Jejich „status obyvatele“ ve městech je podobný jako postavení zahraničních dělníků v Německu – smějí zůstat na území města pouze tehdy, mají-li práci. Pokud jsou venkovští imigranti zadrženi policií bez příslušných dokladů, pak jsou, obvykle po patnáctidenním pobytu ve vězení, přepraveni domů. Toto opatření se samozřejmě velmi hodí zaměstnavatelům, aby mohli udržovat mzdy na nízké úrovni a dělníky v defenzivě.
Huang, Li a další aktivisté věnovali mnoho úsilí propagaci obsahu nového pracovního zákona, který vstoupil v platnost 1. ledna. Jedním z jeho pozitivních rysů je, že zaměstnavatelům ztíží propouštění pracovníků.
Zákon byl prosazen navzdory intenzivnímu a trvalému odporu nadnárodních společností, vedených Americkou obchodní komorou, která vyhrožovala stáhnutím investic. Kompromisní koncept byl nakonec přijat Národním lidovým kongresem – čínským nevoleným parlamentem. Zaměstnavatelé byli ujištěni, že zákon bude uplatňován volně, v neposlední řadě proto, že jediná legální čínská odborová organizace je ústavou zavázána podporovat vedoucí roli komunistické strany.
Zatímco toto spojení dává odborům značný vliv na navrhování zákonů, nemají prakticky žádný vliv na pracovištích. . Místní vládní úředníci často mají společné zájmy s kapitalisty a zajistí, že “odbory na úrovni firem“ jsou řízeny managementem nebo jeho loutkami.
Vzácné případy, kdy odboroví vůdci jednají v zájmu zaměstnanců, vedou k jejich propuštění nebo přeložení. Pokud se dělníci organizují mimo tradiční odbory, jsou vystaveni zatýkání a věznění.
Ačkoli v Číně není žádné právo na stávku a veřejné shromažďování je zakázáno, došlo ke značnému zvýšení stávkové aktivity – dělníci využili nedávného nedostatku pracovních sil a stále vzrůstajícího uvědomování si práva na včasně vyplácenou minimální mzdu.
Nezávislé odbory jsou zakázány, avšak dělníci formují městské organizace, které jsou někdy schopny organizovat stávky. Případů, kdy se tato sdružení sjednocují ke stávkovým akcím, je stále více
Od roku 2004 byla shenzhenská vláda dvakrát donucena zvýšit minimální mzdu, aby uklidnila bojovou atmosféru. Dělníci jsou také stále více odhodláni se s kapitalisty soudit a to již vedlo k několika důležitým vítězstvím.
Překlad Vítězslav Lamač
