Castro a Kuba

{mosimage}Po 49 letech u moci, Castro konečně rezignoval jako prezident Kuby. Socialistická Solidarita se dívá zpátky na život této vlivné, ale více než problematické postavy.

Fidel Castro, který se nedávno vzdal prezidentství Kuby, je jeden z nejdůležitějších a nejvlivnějších latinskoamerických politických vůdců minulého století.
Skoro 50 let vzdoroval moci USA, přežil ekonomickou blokádu, která měla za cíl srazit jej na kolena.
Pro milióny latinoameričanů se Kuba stala symbolem odporu proti imperialismu na kontinentu.
Ale Kuba je také symbol něčeho jiného – je to jeden z mála států, spojenců Ruska během studené války, který přežil kolaps Sovětského bloku na začátku 90. letech.
To bylo zdůrazňováno v reakci na Castrovu rezignaci. Většina mediálních debat se točila kolem toho, zda bude Kuba pokračovat ve své současné politické a ekonomické cestě, nebo zda Fidelův odchod bude znamenat změnu směru.
Přes pět desetiletí Castrova Kuba jistě inspirovala obdiv a loajalitu od mnohých, kdo se nazývají socialisty. Ale její skutečný vztah k socialismu je možné zpochybňovat.
Castro sám nezačal jako socialista. Vzešel z kubánské populistické nacionalistické tradice a byl členem strany Ortodoxo. Její mladší členové se v čtyřicátých a padesátých letech stávali stále více radikální při boji proti gangsterské diktatuře generála Fulgencia Batisty, který byl podporován USA.

Burcující řeč

Někteří se chopili zbraní. V roce 1953 vedl Fidel beznadějný a neúspěšný útok na kasárna Moncada v Santiagu, kubánském městě číslo dvě. Jeho Hnutí 26. července bylo, jako všechny ostatní antibatistovské organizace, brutálně potlačeno. Fidel pronesl burcující řeč na svou vlastní obranu, ale byl uvězněn a poslán do exilu v Mexiku.
Exulanti osnovali spiknutí a poté trénovali. Nyní se k nim připojil potulný argentinský doktor zvaný Ernesto „Che“ Guevara, v roce 1956 zahájili invazi na Kubu s pár tucty mužů.
Guerillové síly unikly do hor, zatímco většina Hnutí 26. července bojovala ve městech skrze sabotáže, vraždy a agitaci.
Když se ve městech setkali s divokou represí, důraz hnutí se posunul ke guerille. Castro a Guevara vědomě argumentovali pro guerillovou strategii. Brzy se stali dominantní silou v rámci radikální opozice vůči Batistovi.
Ke konci roku 1958 čelil Batista vzrůstající lidové nespokojenosti. Jeho plátci z USA zpanikařili a opustili ho. Jak Castrovi síly sestoupili z hor a obklíčili města, zjistili, že armáda odmítla bojovat a rozpadla se.
1. ledna 1959 Batista uprchl ze země. Castrovi vojáci triumfálně vstoupili do Havany. Ale jeho vítězství bylo více záležitostí být ve správný čas na správném místě než jakékoliv ospravedlnění guerillové strategie – jak prokázaly následné katastrofické pokusy replikovat „kubánský model“ revoluce jinde.
Tehdy Castro zdůrazňoval, že není komunista – popisoval revoluci jako olivově zelenou (barvy guerillových vojenských uniforem), ne rudou. Byl to imperialismus USA, který přivedl Fidela do náruče Ruska a vytvořil osten, který byl tak dlouho v patě americké vlády.
Na Kubě jistě existovala masová podpora pro armádu rebelů a pro státní strukturu, kterou vytvořil shora. Ale Hnutí 26. července bylo opatrné, zavrhovalo zabírání půdy a vykonávalo tuhou kontrolu nad odbory.
Byla to vláda pro lidi, spíše než vláda lidí. Politická moc zůstala v rukou Hnutí 26. července, s jeho tvrdou disciplínou a hierarchickými strukturami – způsob organizování, který reflektoval jeho kořeny jakožto utajované vojenské síly.
Zatímco obyčejní Kubánci nehráli příliš velkou roli v revoluci 1959, první roky Castrovi vlády jistě přinesly významné výdobytky – ve zdravotní péči, v gramotnosti, ve vzdělání a boji proti nezaměstnanosti.
Tyto reformy byly příliš pro kubánské boháče, kteří se přesunuli do Miami na Floridě, věříce že USA svrhnou Castra a oni se brzy vrátí.
Vláda USA nejprve uznala nový kubánský režim, ale rychle změnila názor. Zatímco USA nebylo líto, když viděli Batistu odejít, byla odhodlána, že žádná vláda na jejich prahu by neměla pošlapávat zájmy jejích kapitalistů. Rozhodla se utáhnout Castrovi šrouby.
Společnosti USA odmítly dodávat ropu Kubě. Byly převzaty státem, a mnoho kubánských společností je následovalo.
Invaze v Zátoce sviní v roce 1961, placená CIA, byla potlačena a lidová podpora Castrovu režimu zesílila. Ekonomický bojkot amerických firem se změnil v embargo, které od té doby trvá.
Castro následoval logickou cestu pro jakéhokoliv vůdce ve světě studené války. Ohrožován jednou supervelmocí, obrátil se ke druhé – stalinskému Rusku. To byl bod, ve kterém se Castro prohlásil za komunistu a revoluci za socialistickou.
Rusko přijalo Castrovi výdobytky, vidělo šanci pro opěrný bod v Americe. Ale jeho „věrnost“ vůči Kubě byla jen v jeho vlastních zájmech.
Když se zájmy Ruska a Kuby střetly, Kuba byla bez ceremonií ignorovaná. Mnoho lidí z kubánského vedení cítilo, že bylo puštěno k vodě při smlouvě mezi USA a Ruskem, která ukončila kubánskou raketovou krizi v roce 1962.

Vážná debata

Mezi Castrovými spoluvůdci probíhala v raných letech vážná debata o směrování a struktuře kubánské ekonomiky. Skončila na konci 60. let. Kuba musela nahradit ekonomickou závislost na USA závislostí na Rusku a jeho satelitech. Plány na ekonomickou rozrůzněnost byly odsunuty ve prospěch závislosti na tradičních exportních produktech – především na cukru. Kuba se stala plně placeným satelitem Ruska, dokonce pro něj bojovala války v zastoupení (někdy velice úspěšně) v Africe.
Nicméně mnoho obyčejných Kubánců stále bránilo a identifikovalo se s Castrovým režimem, pamatovali si diktaturu a uvědomovali si reálné výdobytky raných šedesátých let.
Kolaps Sovětského svazu v roce 1991 uvrhl Kubu do ekonomické a politické krize. Kubánci byli přinuceni vydržet těžké období strádání, když byla ekonomika otevřena soutěžení ze světových trhů.
Některé odvětví průmyslu vzkvétaly, jmenovitě turismus, který přinesl příliv cizí měny některým Kubáncům, ale jiným ne. Vzrostla sociální nerovnost a pro mnoho lidí klesl životní standard. Dnešní kubánská ekonomika je daleko od socialistického ráje, s prosperujícím černým trhem a rozšířenou prostitucí spojenou s turistickým průmyslem.

Kuba a socialismus

Socialisté by dnes měli bránit Kubu proti imperialismu USA, ale neměli bychom mít iluze v údajně socialistický charakter země.
Režimy jako Kuba mohou činit všechny druhy progresivních reforem „shora“ – ale nemohou se vymanit ze světového kapitalistického systému ani nemohou nahradit socialismus „zdola“, kdy masa obyčejných lidí povstane a vezme své touhy do svých rukou.
Nehledě na všechny krize a protiklady, Castrův režim přežil. Nepochybné autoritářství kubánského režimu v tomto ohledu jistě pomohlo, ale tento fakt samotný nevysvětluje stálost režimu.
Částečně je to v tom, že Castro může spoléhat na skutečně nacionalistický pocit pýchy. Kubánci jsou pyšní, že se udrželi proti všemu, co na ně mocné USA hodily.
Nicméně rozličné formy disentu v zemi – stále většinou individuálního nebo malého měřítka – indikují obtíže před hierarchickým režimem, zvyklým na vydávání příkazů.
Castrova Kuba je paradoxem. Kdysi pokus o to zbavit se koloniální závislosti, byl poražen tím, že malý ostrůvek nemůže rozbít pravidla světového trhu.
Kdysi revoluce s masovou lidovou podporou, když už ne masovou účastí, se stala stagnující hierarchií s autoritářskou kontrolou.
Současná kubánská vládnoucí klika jsou ti samí lidé, kteří dohlíželi na ekonomický přechod v raných devadesátých letech. Někteří upřednostňují bližší vazby s Čínou, zatímco ostatní se dívají na Evropu.
Další strategie prosazovaná režimem zahrnuje obchodní spojení s ostatními latinskoamerickými ekonomikami, jako je Brazílie nebo Argentina.
Ale Kuba stále zůstává pro latinoameričany symbolem suverenity a nezávislosti. Otázkou zůstává, jak dlouho ji mohou Fidelovi dědici takto udržet.

Anindya Bhattacharyya
Překlad ze Socialist Worker Martin šaffek

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •