Další (proti)radarové kroky

{mosimage}Neuplyne den, aby se o základně amerického projektu protiraketové obrany nepsalo alespoň několik článků. Jednání na úrovni ministerstev pokračují, a i když je ,,vysoká“ politika zaneprázdněna tahanicí o prezidenta, z nichž jeden je za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet, připravuje se schválení radaru.

Podle zpráv, které jsou dostupné, by měly smlouvy přijít do poslanecké sněmovny na konci dubna či května. Henry Obering, šéf MDA (Missile Defence Agency) při své nedávné návštěvě tvrdil, že pokud nebudou smlouvy schváleny do poloviny roku, může to ohrozit celé načasování projektu. Toto jeho vyjádření má ve svém pozadí dva motivy. Prvním je, že se neví, co s projektem MDA bude, až se změní vláda. Poradce demokratické kandidátky Clintonové Richard Holbrooke, který by se v případě jejího vítězství mohl stát ministrem obrany USA, prohlásil v rozhovoru pro Le Monde: ,,co se týče protiraketového systému, myslím si, že je špatný a neprokázal svou účinnost.“,mohl dmmm

Druhým je to, že případné odsouhlasení radaru v ČR a raketové základny v Polsku můžou, stane-li se tak do poloviny roku, prezentovat Republikáni v prezidentské kampani jako zahraniční vítězství.

Projekt má v dnešním, ale zřejmě i budoucím složení Kongresu nejasnou budoucnost. Jen při posledním projednávání rozpočtu byl projekt nových vojenských základen v Evropě podmíněn nejen souhlasem obou zemí, ale také vypracováním studie o funkčnosti systému, jeho potřebě a mezinárodních dopadech.

Poláci dělají čáru přes rozpočet?

Čeští vyjednavači si před několika týdny pochvalovali, jak jdou vyjednávání s MDA dobře, i když jsou nesmírně náročná. Všechno ale pokazili Poláci. Ti si začali klást podmínky. Nechtějí jen základnu s raketami Interceptor, ale chtějí po USA, aby jim daly další rakety střední a krátkého doletu. Navíc chce polská vláda dohody uzavřít až s novou vládou. Vzhledem k tomu, že prezidentské volby budou až 4. listopadu, celé vyjednávání se natahuje. Dělalo to vrásky na tváři nejen části polských konzervativců z bývalé Kaczynského vlády (např. současná poradkyně prezidenta prohlásila, že je nevhodné chtít za základnu něco získat). Současná americká administrativa ale ukázala, že o základnu v Polsku opravdu stojí, když ministryně zahraničí Condoleeza Rice po jednání s polským ministrem obrany Radoslavem Sikorskim potvrdila, že ,,plně chápeme, že polská strana má zájem na modernizaci svých protivzdušných sil. Je to něco, co podpoříme (…).“ Ulehčilo se tak i českým vyjednavačům a Tomáš Pojar mohl oznámit, že smlouva může být hotová do několika týdnů.

Bude útok na írán?

íránu je neustále pod palbou medií a celá situace připomíná situaci před útokem na Irák. Tehdy také ,,dělostřelecká příprava mediálních lží“ trvala kolem roku a půl. íránem se také pořád straší jako hrozbou, pro kterou musíme radar v Česku mít. Pokud se ale nemá celé to strašení stát fraškou, která by írán mezinárodně posílila, musí USA jednat. Návštěva G. W. Bushe na Blízkém východě měla podle mnohých komentátorů jediný cíl: zformovat koalici proti íránu. Tento záměr zřejmě nevyšel. Spojencům na Blízkém východě, což jsou takové režimy, jako Egypt, Kuvajt nebo Saudská Arábie (jejichž obyvatelé si o demokracii mohou nechat jen zdát) slíbil vojenské dodávky ve výši 20 miliard dolarů. Pákistánský zpravodajský analytik Ajdžaz Ahmed k tomu říká: ,,(…) vyvolává to otázku, proč země, jako je Saudská Arábie, která nemá nijak zvlášť rozvinuté vojenské složky, potřebuje takové zbrojení a v takové míře (…) proč země, která nemá vojenské síly, které by případně takové množství zbraní použily, potřebují tolik zbraní hromadit. No a jednoho hned napadne, že tyto zbraně jsou předsouvány do Zálivu pro Spojené státy.“ Dále poukazuje na to, že takové předpřipravené pozice mohou umožnit rychlé nárazové operace v regionu. Tato strategie není nic nového. Obdobnou použili Spojené státy v Jižní Americe, kam dodávali zbraně a vojenský materiál, aby posílily svůj vliv nebo svrhly nepohodlné režimy.

Ministryně zahraničí Condoleeza Rice označila před nedávnem íránské Revoluční gardy za teroristickou organizaci. Bylo to poprvé, kdy se s částí ozbrojených sil suverénního státu jedná tímto způsobem. Nestabilita celé oblasti je dnes naprosto očividná, ale vinu za vzniklou situaci lze jen stěží připsat íránu. Afghánský prezident Karzájí i irácký premiér Malikí odmítli jakoukoliv vojenskou či snad teroristickou aktivitu íránu ve svých zemích.  

Pro tzv. Západ je skutečným problémem fakt, že okupace v obou zemích, jak v Afghánistánu, tak v Iráku, selhaly, a daly vzniknout stále sílícímu hnutí odboje, které se jen těžko dá zredukovat na Al-Kajdu, jak se o to snaží prezident Bush. Pokračující okupace vyvolává další a další vlny nestability, k nimž jistě není třeba žádného vměšování íránu.

Zatímco prezident Bush prohlašoval úspěch vojenských operací, narostl počet útoků na vojenské cíle na míru dosud nevídanou. Dobýt města je jedna věc (navíc ne tak složitá s ohromnou vojenskou silou, kterou USA disponují), ale porazit odpor místních obyvatel je něco úplně jiného. Počet mrtvých amerických vojáků za rok 2007 přesáhl 800. Navíc se citelně zvýšil počet sebevražd. Osud průměrného Iráčana je bohužel mnohem smutnější, protože podle posledního průzkumu dosáhl počet mrtvých od začátku okupace 1 milion osob a na 4 miliony uprchlíků, který buď úplně utekli za hranice, nebo z rozbombardovaných měst. To znamená, že se v zemi s přibližně 26 miliony obyvatel tento osud dotkl v průměru každého pátého. 

Okupace tak vytvořila humanitární katastrofu mnohem větší než je ta v Dárfůru. Zde je navíc rozdíl v tom, že Západ nevyzývá k humanitární intervenci.

Náklady na všechna tažení, která zahájil G. W. Bush, jsou obrovské. Podle poslední americké zprávy stály poslední dvě války 1,4 trilionu dolarů. Průměrná čtyřčlenná americká rodina přispěla na válku 20 000 dolary. Do roku 2017 se předpokládá nárůst této částky na 46 400 dolarů.

Zatímco je v Iráku nestabilita a odpor proti okupaci na denním pořádku od první chvíle, v Afghánistánu se v posledních týdnech boje znovu vyostřují. To také nutí NATO, aby posílalo do boje více a více jednotek. Válka se z Afghánistánu rozšířila do Pákistánu. Krize v nukleární mocnosti, jakou Pákistán je, nutně ovlivní Indii a Čínu. Oba dva to jsou rozvíjející se hospodářské mocnosti a konkurenti USA.

Válka se tak nyní rozšířila z jihu Asie přes Blízký Východ do Somálska, kde svou válku vedou USA pomocí Etiopie. Neutěšená je situace v Pákistánu a křehká situace v Libanonu, kde hrozí další izraelský útok a nová občanská válka.

Bushův záměr prosadit si v této oblasti své zájmy a rozdrtit opoziční síly, které těmto snahám vzdorují (jako je např. Hizballáh v Libanonu), selhal. Místo toho se mu podařilo vytvořit více válek, více napětí, větší hrozbu terorismu a více politické opozice a hnutí odporu.

Válka proti Iráku změnila poměr sil v regionu a posílila írán, jakožto hlavní opoziční sílu proti USA. Jeden by řekl, že po tom, co se děje v Iráku, by se všichni měli vyvarovat jakýchkoliv dalších válek. Ale právě proto, že Irák je v tak strašném stavu, domnívají se viceprezident Cheney a další, že je naprosto nezbytné zaútočit na írán, než aby se mohl dál rozvíjet a sílit.  Problém je, jak jinak, v tom, že jakýkoliv takový útok by prohloubil krizi v celé oblasti.

Rozpory se odehrávají v oblasti politiky, a tak můžeme jeden týden slyšet o nutnosti útoku na írán, druhý týden je všechno popřeno a akutnost útoku je snižována. Nevíme, zda už je o útoku skutečně rozhodnuto, ale sankce z poslední doby a všechny ty výhrůžky a mediální propaganda, dělají z napadení íránu reálnou hrozbu. Viděli jsme, jak se i ostatní místní mocnosti dovedou zamotat do širších souvislostí války proti terorismu a přihřívat si tak svou vlastní mocenskou polívčičku (Turecko proti Kurdům na severu Iráku, Izrael proti Palestině a Libanonu, Pákistán zapletený do bojů v Afghánistánu). Co by do toho asi vnesl případný skutečný americký útok na írán?

Summit NATO

Vládní zastánci radaru hodně mluví o bukurešťském summitu NATO, které bude probíhat od 2. – 4. dubna. Česká delegace se společně s USA bude snažit prosadit souhlas Aliance s projektem protiraketové obrany. Bude jistě zajímavé sledovat, jak nakonec jednání v Bukurešti dopadnou. Není totiž vůbec jisté, zda se protiraketová obrana na jednání summitu vůbec dostane. Proč? Je to nejen díky přinejmenším vlažnému postoji některých evropských zemí (zejména Francie a Německa), ale také proto, že Aliance má větší problém: Afghánistán. Tam je situace podobně bezvýchodná jako v Iráku.

Pokud by se tedy na program vůbec protiraketová obrana dostala a pokud by snad byla schválena nějaká závěrečná deklarace, bude pravděpodobně obsahovat vágní frázi o,,potřebě protiraketové obrany a jejího dalšího rozvoje“ nebo něco na ten způsob. Uvidíme, kolika poslancům zejména z řad ČSSD a SZ to bude postačovat k tomu, aby zvedli ruku pro radar.

Náš odpor: 15. březen

Na poměr sil v poslanecké sněmovně se tak můžeme celkem spolehnout: radar projde. Důležitější je odpor lidí na ulicích. Jen ten může dál zvyšovat šance na porážku celého projektu. Příležitostí k tomu bude mezinárodní den akcí. V sobotu 15. března budou po celém světě demonstrovat lidé proti okupaci Iráku a Afghánistánu, útoku na írán a protiraketové obraně. V Praze se demonstrace uskuteční na Hradčanském náměstí. V týdnu od 10. března proběhnou i další protestní akce na různých místech ČR. Náš celosvětový protest se bude mít jedno společné téma: žádná cizí vojska, ani ty v Iráku a Afghánistánu ani ta plánovaná v ČR a Polsku.

Jan Májíček

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •