Edward Said a orientalismus

{mosimage}Palestinský myslitel Edward Said (1. 11. 1935 – 25. 9. 2003) dokazoval, že západní pojetí Východu bylo prosyceno rasistickými předsudky. Grace Lally se zamýšlí nad odkazem jeho teorie a jejím významem pro dnešek.

Každý protiválečný aktivista dobře zná pocity marnosti při poslechu sdělovacích prostředků a proválečných politiků mluvících o boji za „demokracii“ v Iráku, zatímco podněcují hysterii z  údajných útoků „muslimských extrémistů“ na „naše hodnoty“. 

Rasismus je zde zřejmý. Ale tento druh jazyka je součástí mnohem starší tradice v západní kultuře, jak takzvaní „experti“ poznávají a chápou obyvatele Blízkého východu a indického subkontinentu – dříve zvaných „Orient“.

Před mnoha lety byl „orientalista“ ten, kdo se zabýval studiem „Orientu“. Jednotliví orientalisté mohli být hodnoceni jako kompetentní či nekompetentní, ale vážnost jejich profese nebyla obecně zpochybňována.

Avšak roku 1978 palestinský vědec Edward Said hodil do tohoto soukolí velice hrubý písek. Jeho velmi vlivná kniha Orientalismus učinila z tohoto slova symbol rasismu, předsudků a útlaku.

Samozřejmě Said nebyl první, kdo začal tvrdit, že velká část toho, co bylo dosud napsáno o Orientě je klamné, zaujaté či naprosto mylné.

Avšak Said ukázal, jak obecně byly předsudky rozšířeny napříč rejstříkem kulturních a akademických prací na Západě. Tyto předsudky pojímaly Orient jako to „jiné“ – jaksi zásadně odlišné od Západu a implicitně horší.

Said tvrdil, že nikdy neexistovalo žádné nezaujaté učení, které by studovalo Orient, neboť ti, kteří toto studium prováděli, žili na Západě, který vykonával koloniální nadvládu nad těmi, kteří představovali objekt tohoto studia.

Tento nerovný mocenský poměr teprve vytvářel objekt studia – „my“ jsme mohli studovat „je“, jelikož „oni“ byli odděleni od „nás“ a podléhali „naší“ moci.

 

Koloniální dobývání

Orientalismus jako akademická disciplína se zrodil teprve s koloniální okupací Blízkého východu a Indie západními mocnostmi, tvrdil Said. Tento proces začal obsazením Egypta Francouzi koncem 18. století. Akademické studium bylo výrazem této koloniální nadvlády, pokračuje, a kořenilo v dlouhotrvající západní tradici, která stavěla křesťanstvo do protikladu k islámskému světu. Tato opozice apriori ospravedlňovala koloniální projekt.

Said byl Palestinec pracující v USA a jeho studia se zaměřovala hlavně na Blízký východ a islám. Ale jeho koncepce „orientalismu“ byla záhy aplikována v případě všech nezápadních společností, jak jsou prezentovány na Západě.

Na Orient se nahlíží jako na obrácený zrcadlový odraz Západu – jako imaginární znázornění západních tužeb a obav projektovaných do jiných. Tak Orient je vždy „samičí“, sexualizovaný a exotický – zatímco my jsme „samčí“, racionální a normální. Jsou nebezpeční, násilničtí a dětinští – my jsme jejich přirozenými pány, ochránci a vůdci.

A především pracujeme s představou Orientu, který je neměnný a statický, protože máme historii, vědu a pokrok. Orientalismus tedy vytváří nejen falešné stereotypy Orientu, ale taktéž imaginární vylíčení Západu pro nás samotné.

Pro ilustraci si stačí všimnout, jak jsou bojovníci  iráckého odboje líčeni jako brutální nemyslící stvůry řízené prehistorickými a iracionálními náboženskými pohnutkami. Na druhou stranu „naši hoši“ vystupují jako zákonní, ohleduplní, sebeovládající se, řídící se nejvyššími pohnutkami odvahy, cti a všeobecných lidských ideálů.

Neudivuje pak, že milión mrtvých Iráčanů mizí bezejmenných nebo nejsou ani hodni být spočítáni. Iráčané se mohou dokonce líčit jako „nevděční“ za snahy Západu jim „pomoci“.

Tento druh interpretace se rozšířil z akademických kruhů do všech oblastí západní kultury, od románu a filmu evidentně až po politickou kulturu.

Báseň Rudyarda Kiplinga z roku 1899 Břímě Bílého muže popisuje kolonizované jako „vaše nově chycené, vzdorné lidi, napůl ďábly a napůl děti“. V televizních programech 21. století jsou prezentováni jako ideologicky pobláznění a high technologií vyzbrojení teroristé.

 

Zajatci minulosti

Said sledoval, jak se dokonce zdánlivě apolitické učené práce, jako například překlady starověkých rukopisů, pohybují uvnitř tohoto myšlenkového rámce.

Západní učenci v 19. století se stávali majiteli (často doslova) orientálních knih a rukopisů a pohlíželi na ně jako na prostředky k vysvětlení „pravé“ povahy Východu.

Tímto způsobem byly tehdejší společnosti na Východě líčeny jako nerozlišitelná masa, uvězněná ve svých vlastních dějinách, jež neprodělala před příchodem západní modernity jakýkoliv vývoj.

Přesvědčivost orientalistického „učení“ ještě posiluje zdání, že je založeno na hodnotově neutrální vědě. To považovali orientalisté za Saidovo největší kacířství.

Said uvedl amerického historika Bernarda Lewise jako příklad „orientalismu“. Dnes, téměř 30 let poté, stále brání bezúhonnost své profese.

Jeden z Lewisových stoupenců poznamenal během oslavy jeho 90. narozenin minulý rok: „Je vždy objektivní, zcela nezaujatý a naprosto nezávislý. Toto v kombinaci s hloubkou jeho znalostí a velkou disciplínou jeho intelektu, dělá z Bernarda pravý ideál moudrého muže.“

Tento stoupenec byl americký viceprezident Dick Cheney. Dále popisoval, jak Lewisovy velké znalosti Blízkého východu osvětlují tamní události: „V 70. letech studoval spisy tajemného duchovního Chomejního a odhalil zárodky hnutí, které chtělo nastolit teokratický despotismus. V roce 1990 napsal dílo Kořeny muslimské zloby, které předjímalo terorismus tohoto desetiletí.“

Americkému establishmentu se velice hodí, že stále působí takoví orientalisté jako Lewis. Dokazují, že problémy Středního východu koření v duchovní zaostalosti tamních obyvatel nebo v nevyhnutelném „střetu civilizací“.

Iluze, že studium Orientu je nezaujatou neutrální vědou, nepřestává tak být ani dnes nepostradatelnou pro fungování imperialismu. Avšak podléhá této iluzi opravdu každý?

Milióny lidí po celém světě bojují proti imperialismu – a staví se oprávněně skepticky vůči rasismu a lžím používaným k ospravedlnění válek.

Tato všeobecná výzva orientalistickým stereotypům – na Západě i jinde – vyvolává vážnou kritiku některých předpokladů, jež tvoří základ Saidovy práce.

Said měl sklon pohlížet na orientalismus jako na všeobsahující a všeovládající systém vědění zabraňující prosazení každé ryzí alternativy. Například, veškerý odpor proti imperialismu na Blízkém východě byl podle něj nevyhnutelně omezen arabským nacionalismem nebo islamismem.

Tato politická hnutí prostě přijala a obrátila orientalismus naruby prosazováním své vlastní verze „pravého“ a neměnného Orientu, tvrdil.

Podobně Said kritizoval západní levicově smýšlející autory, obviňujíc dokonce Karla Marxe z toho, že podlehl orientalismu. Vůbec nebral na vědomí Marxovy sebevědomé politické cíle v jeho spisech o britských koloniích, jelikož pro Saida, orientalismus je zakotven v samotné struktuře jazyka, kterého všichni západní spisovatelé používají.

Část pravého problému představuje skutečnost, že Said kritizoval západní akademickou obec, ačkoli sám byl její součástí. Tím, že se soustředil na vědecké psaní, opomenul docenit úlohu boje při vytváření ryzích opozičních hnutí a myšlenek.

 

Nešťastné důsledky

To mělo dva nešťastné důsledky. Na jedné straně vykreslil dosti deprimující závěry o možnostech alternativy zdola.

Na druhou stranu mohl být docela nekritický k institucím jako je OSN. Tvrdil, že světový summit OSN konaný v Johannesburgu roku 2002 mohl znamenat „vítaný příchod nové kolektivní vůle“. Ve skutečnosti je OSN jasný příkladem toho, jak ideály všeobecných lidských práv jsou ztotožněny se zájmy západních velmocí.

Jindy nicméně Said popisuje orientalismus jako formu „hegemonie“, ideologie podporované vládnoucí třídou k prosazení jejích zájmů, využívající jejího současného bohatství a nadvlády nad produkcí.

Tato koncepce se blíží marxistickému chápání ideologie – uznává, že ideje vládnoucí třídy jsou přijímány mnoha lidmi napříč všemi třídami společnosti. Ale taktéž poznamenává, že lidé se vypořádávají neustále s různými idejemi.

Tyto opoziční myšlenky mohou zapálit kdekoliv, kde se lidé vzepřou zájmům elit a začnou bojovat za svoje vlastní zájmy.

Proto existuje vždy možnost, že pracující třída na Západě a všichni utlačovaní imperialistickou nadvládou mohou najít společnou řeč a společný cíl ve svých rozdílných zápasech.

Moderní globální hnutí proti imperialistickým válkám a neoliberální globalizaci, například, aktivně zpochybnila názor, že svět je navždy rozdělen na „Západ a zbytek“.

V závěru svého života se Said zradikalizoval a začal se více politicky angažovat. Ostře odmítl dohody z Osla uzavřené Organizací pro osvobození Palestiny a Izraelem v roce 1993, jelikož je chápal jako zradu palestinské věci.

Při návštěvě Libanonu v roce 2000 hodil kámen přes hranici na izraelskou strážní věž – symbolický akt, jenž rozzlobil sionistickou pravici.

Said pomohl osvětlit proces vzájemného ovlivňování poznání a moci a má výrazný trvalý vliv na to, jak se dnes hovoří a píše o „postkoloniálním světě“.

Jeho kritika orientalismu je dnes široce přijímána v akademických kruzích – ačkoli pravice nikdy neupustila od útoků na jeho dílo a snižování jeho reputace.

Orientalismus jakožto mocný systém rasistických idejí ve společnosti je dnes rozšířen stejně jako kdykoliv dříve, podněcuje a strukturuje každodenní islamofobní rétoriku v médiích.

Toto snad více než cokoliv jiného dosvědčuje, že bitva idejí musí nakonec přejít ve válku mezi nimi – bohatými a mocnými – a námi – utiskovanou a vykořisťovanou většinou po celém světě.

Grace Lally,
z angličtiny přeložil Petr Dvořák

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •