Jak na rovnost žen a mužů?

{mosimage}Proč se bavit o ženském útlaku?

Ženská práva, feminismus, rovnost pohlaví, genderová vyváženost, rada vlády pro rovné příležitosti mužů a žen. S tím, jak často se opakují tato slovní spojení v médiích i ve společenských vědách, se pojí očekávání, že tématem postavení a role mužů a žen česká společnost „žije“ a učí se o nich přemýšlet.

S „učením“  jsme ale zatím dost pozadu.“: píše novinářka Kristina Procházková ve článku s názvem „Stáhněte si sami – učebnice a kurzy pro učitele“ ze 37. čísla kulturního týdeníku A2 na téma Gender ve škole. Její úvod je výstižný, přestože totiž z legislativního hlediska patří Česká republika v oblasti práv žen k těm vyspělejším zemím, vlastní zkušenost žen je jiná. Především z hlediska zastoupení žen v politice a ve veřejném životě, jako i na vedoucích místech, je česká statistika žalostná. Řídi-li bychom se médii prezentovaným obrazem ženy, žili bychom v přesvědčení že dnešní společnost je a stále více bude společností krásných „superžen“, které vedle své mateřské a partnerské role zvládají ještě prosperovat ve vlastním businessu, dělat politiku nebo šéfovat velkou firmu a vydělávat balíky peněz. Často se setkávám s mediálním prototypem ženy, která s nerovností údajně nemá žádný problém. Není tedy divu, že někdo může namítnout: „Jaká ženská nerovnost? Vždyť ženy už mají všechno co muži“!  Je tomu ale skutečně tak? V následujícím textu bych se ráda pokusila o kritické zhodnocení existujících pojetí ženského útlaku v ČR a nabídla několik bodů, kterými by se měla konstruktivní debata o rovnosti žen a mužů ubírat. Podívejme se nejdříve, jak vypadají čeští muži a ženy v číslech statistického úřadu z roku 2006.

Ženy a muži v číslech

Platy žen byly a jsou tradičně nejvýmluvnějším parametrem oné domnělé rovnosti. Zatímco průměrná měsíční mzda činila v předloňském roce 21 674 Kč, u mužů činila 24 271 Kč, zatímco u žen pouze 18 221Kč. Když už se žena prosadí do řídících sfér státu, je i zde její plat menší. Ve sféře finančního zprostředkování činí rozdíl mezi platy mužů a žen neuvěřitelných 28 558 korun. Průměrný plat muže zde činí dle statistiky 59 041 Kč, ženy 30 483Kč. Ve sféře nemovitostí je průměrný plat muže 28 085Kč a ženy 19 428Kč. Podíváme-li se do sféry veřejného života a rozhodování vidíme, že z devatenácti ministerských křesel jsou v současnosti jen dvě obsazena ženami. V parlamentu je 31 poslankyň oproti 169 poslancům, v obecních zastupitelstvech  zasedá 15 588 žen a 46 838 muž, v zastupitelstvech krajů je poměr 102 žen na 573 mužů, hejtmanka nebyla zvolena v historii funkce nikdy. Na úrovni krajských zastupitelstvech je Praha s poměrem 8 žen na 63 mužů na čtvrtém místě odzadu. Ani v oblasti financí si ženy nevedou lépe. Guvernérka národní banky nebyla zvolena nikdy a v řídících orgánech centrální banky je jedna žena na šest mužů. Přestože je počet žen a mužů v celkové populaci  5 248 431 obyvatel  ze sčítání v roce 2005 téměř stejný,  (ženy dokonce mírně převažují v poměru 48,8% mužů na 51,2% žen) míra zastoupení obou pohlaví ve veřejné sféře a rozhodování tomu ani zdaleka neodpovídá. Ani v jiných oblastech  politické angažovanosti není zastoupení žen o moc lepší.

Různá vysvětlení nerovnosti žen a mužů

V mnoha společnostech dodnes převládá názor, že ženy jsou v podřadném postavení vůči mužům tzv. od „biologické přirozenosti“. Jiné teorie tvrdí, že tomu bylo „odnepaměti“, od stvoření světa. Tyto teorie byly upevňovány a rozpracovávány i v některých náboženstvích, která ženám přisuzovala jednou podřadné postavení, jindy zase ďábelsky čarovnou moc. Se svou kritikou přišlo feministické hnutí. Některé zastánkyně radikálního feminismus přisuzují útlak žen ve společnosti výhradně mužům. Existují teorie, které vidí muže a ženy jako dva znepřátelené tábory, které proti sobě bojují, respektive muži podle nich zneužívají ženy ve svůj prospěch, obohacují se na jejich úkor, žijí z jejich práce, vztahují se k nim majetnicky a agresivně nad nimi dominují. S podobným chováním mužů se opravdu někdy setkáváme. Dle mého názoru se ale nejedná o chování od přírody dané, jak někteří tvrdí. Za zcela mylné a pro hnutí za rovné šance kontraproduktivní považuji populární teorie v duchu dlouholetého knižního bestselleru Johna Graye „Muži jsou z Marzu, ženy jsou z Venuše: jak ve vztazích dostat to, co chcete.“ Muži jsou v této knize popisováni jako od narození agresivní, soutěživí a racionální, ženy naopak jako pečující, spolupracující, intuitivní a vychovávající. Obě pohlaví mají formou, blízkou spíš manipulaci než otevřené komunikaci, získat od partnera to, po čem touží. Jak už jsem řekla, agresivní a dominantní chování mužů k ženám je opravdu ve společnosti, a především v médiích, často vidět. To nepopírám. Dle statistiky bylo za rok 2005 na ženách spácháno 621 nahlášených případů pohlavního zneužívání, 555 znásilnění, 421 případů týrání osobou ve společné domácnosti, 1391 případů nebezpečného vyhrožování a 1751 případů úmyslného ublížení na zdraví.  Dá se předpokládat, že počet případů je daleko vyšší. Přestože se s představitelkami feministických teorií shodneme na tom, že agresory jsou častěji muži a ženy jsou častěji oběti, ve vysvětlování příčiny tohoto chování se ale rozcházíme. Psychologické a sociologické výzkumy dokazují, že muži nemají od přírody větší míru agresivity a dominance stejně jako nepotvrzují, že mají muži lepší racionální uvažování, že jsou lepší v technických oborech, v řízení auta, banky nebo státu. Jistě, existují rozdíly v dovednostech a chování mužů a žen. Ty jsou ale vedle vrozených individuálních osobnostních rysů formovány rodinnou a společenskou socializací, výchovou a vzděláváním, které jsou genderově zatíženy.

Síla ideologie

Každá společnost si tvoří souhrn duchovních hodnot, ideologii, která jako nadstavba vyvěrá z předpokladů její hospodářské a právní organizace.  To je Marxistické pojetí ideologie. I v případě kapitalismu, jehož cílem je hromadit a zvyšovat zisk, byla vytvořena také velice pevná síť názorů, postojů, přesvědčení, hodnot a ideálů. My jim také můžeme říkat stereotypy nebo mýty. Některé z nich jsou mýty, které jsou odborníky uváděny jako nejčastější příčina sexuálních deliktů. Jsou to také ty mýty, které odmalička vychovávají ženy k roli submisivní pečovatelky; kuchařky; pradleny; uklízečky; posluhovačky; profesionální matky; roztomilé, usměvavé, oddané a závislé partnerky; sexbomby; svůdné dračice nebo prsatého doplňku k červenému Ferrari. Tyto mýty ve spojení s potřebou rostoucího zisku mohou za to, že ženy jsou za stejnou práci jako muži placeny méně; že jsou častěji nezaměstnané; častěji vykonávají nekvalifikovanou práci a pracují denně déle než muži.

Byly ženy vždy v podřadném postavení vůči muži?

Někteří namítají, že ženy byly přirozenými pečovatelkami o domácnost muže odjakživa a že v podstatě vždy byly vůči němu v závislé pozici. Toto tvrzení je nepravdivé, protože víme, že model nukleární rodiny jak ji známe dnes je produktem industrializace měst a kapitalismu. V dávných společenstvech lovců a sběračů byla práce rozdělena mezi muže a ženy na základě jejich fyzických předpokladů. Obě skupiny ale přispívaly k obživě společenství stejně důležitým dílem. Kočovný způsob těchto kmenů si vyžadoval, aby žena měla jen jedno malé dítě. Porodnost byla tedy nižší a hlavní role ženy spočívala ve sběru plodin a v lovu drobných zvířat. S objevem zemědělství a s usazováním rolníků na jednom místě se role ženy výrazně změnila. Lidé začali chovat dobytek a pěstovat obilniny. Taková práce potřebovala i dostatek pracovní síly. Změna technologií k obdělávání půdy přinesla další změnu. Místo používání lehkých zemědělských nástrojů jako je srp a motyka se začaly používat nástroje, které vyžadovaly větší fyzickou sílu. Pluh byl obsluhován spíše muži. Vzhledem ke změně charakteru obživy a stylu života (potřeba pracovní síly) se hlavní rolí žen stalo rození a výchova dětí. Postupná industrializace měst a zabavení půdy rolníkům na konci feudalismu způsobilo odliv pracovní síly z venkova. Muži, ženy i děti prodávali svou práci v továrnách za mzdu.  špatné pracovní podmínky, nedostatečná výživa a zdravotní péče způsobovaly velkou úmrtnost a tím úbytek dělníků. V zájmu zachování výroby a zisku byla postupně učiněna řada opatření k ochraně nukleární rodiny. Byla zlepšena lékařská péče, děti byly uchráněny práce a byla zavedena školní docházka. Ženy ale začaly pobírat menší mzdy než muži a ve společnosti se vytvářelo povědomí, že úloha spořádané ženy je pečovat o děti a muže. Péče o obnovu pracovní síly přešla tedy zcela na  nukleární rodinu, jejíž přežití zabezpečoval muž pravidelným měsíčním výdělkem a žena péčí o něho a o děti, budoucí dělníky. Jak moc je tato strategie efektní se můžeme přesvědčit na tom, že od dob Anglie 19. století se tato praxe příliš nezměnila. I dnes je člověk redukován na výrobní jednotku, jejíž náplň (ale i přání, hodnoty, zvyky, způsob trávení volného času apod.) se mění podle poptávky a potřeb kapitalismu. Názorným příkladem toho bylo „vypuštění“ žen z domácností a jejich nasazení do továren za druhé světové války, v době nedostatku pracovní síly. Naopak v padesátých letech byly v Anglii a USA pod ideologickým tlakem obtížně navraceny do domácností, byť vysoce modernizovaných. V sovětském bloku byly ženy na rozdíl od západu vedeny k budovatelskému nasazení. O jejich děti se staraly prarodiče nebo vychovatelky v kolektivních zařízeních. Přestože oba modely paradoxně k emancipaci přispěly, ani jeden z nich neposkytoval ženám skutečnou svobodu. Mužům ale také ne.

Rovné šance ve skutečném životě

Dnes a denně slyším kolem sebe matky, jak říkají, že muž by sice chtěl zůstat na mateřské dovolené, bez jeho platu by to ale nebylo možné. Žena by rodinu ze svého platu neuživila a částečné úvazky jsou na trhu práce nedostatkovým zbožím. Model rodiny: matka živitelka, otec v domácnosti, je tak možný jen u dobře ekonomicky situované vyšší střední třídy. Model: matka a otec se střídají o výchovu rovným dílem je prakticky nemožný. „Tradiční“ model rodiny (otec pracuje, matka pečuje o děti a domov) ale neprospívá ani muži, ani ženě, ani jejich dětem. Jediným, kdo z něj profituje je zaměstnavatel. Výsledkem aktuálního nerovného ohodnocování žen je skutečnost, že řada z nich se kvůli rodině v podstatě obětuje, rezignuje na svou profesní kariéru, osobnostní růst, na své plány. Rodičovství a rodina zpravidla představují na žebříčku hodnot a z hlediska uspokojování citových potřeb to nejdražší v životě člověka. Výchova dětí a péče o domácnost jsou ale po mnoha stránkách velice náročné role. Pakliže je jimi zatížena pouze jedna osoba (zpravidla žena) negativní důsledky mohou nakonec překrývat to krásné, co vychovávat děti představuje. Po několika letech profesní pauzy může být sebevědomí takové ženy ještě menší než mizerná hodnota, kterou na trhu práce má. Izolovanost žen v rodinách, nedostatek kontaktu s okolním děním v důsledku pracovního vytížení, jsou další velkou překážkou v úsilí o jejich emancipaci. Tato překážka zabraňuje, aby se ženy více podílely na veřejném životě a na tom, aby i jejich hlas byl řádně slyšet. Když už ale ženy do politiky vstoupí, měli bychom se i u nich více zaměřit na politický program, který představují a nikoliv pouze na jejich pohlaví. Píši teď z vlastní zkušenosti, protože pod vlivem primitivního předsudku jsem v minulých parlamentních volbách volila ženu, za jejíž politické kroky se nyní spíš stydím.

Jak se o rovnosti žen a mužů můžeme bavit?

Závěrem se vraťme k hlavnímu cíli článku. Tím bylo zrekapitulovat současné postoje k rovným šancím mužů a žen a zhodnotit probíhající debatu. Svůj článek jsem začala zmínkou o rozložení moci mezi muži a ženami. Na úrovni Česka se současná debata o rovnosti příležitostí točí především kolem tohoto tématu. Často se hovoří o moci, finanční nebo politické, o rozhodování. Chceme-li ale uchopit problém gendrově nevyvážené společnosti poctivě, musíme zaujmout právě výše uvedenou komplexnější perspektivu. Přála bych si sice, aby mě zastupovalo ve veřejné sféře více žen. Kde ale mohu vzít jistotu, že budu s rozhodnutími gendrově vyvážené vlády a zastupitelů spokojenější? Přestože jsem zastáncem kvót domnívám se, že nelze od žen ve vládě automaticky očekávat „mírovější, neagresivní a sociálně citlivější“ politiku. Podívejte se jenom na to jakou politiku dělají ženy Vlasta Parkanová, Condoleezza Rice nebo Hillary Clinton. Je dobře, že tyto ženy zastávají vysoké politické funkce? Nenechme se v politických očekáváních od žen unášet do dalšího zajetí předsudků! Stejné předsudky ovládají všechny sféry naší společnosti. Od veřejné až po ty nejosobnější a nejintimnější jako je oblast sexu. Domnívám se, že v debatě o ženské nerovnosti je třeba držet se následujících zásad:

a) Debatu je třeba oprostit od zaběhlých myšlenkových stereotypů. b) Je třeba dobře prostudovat kontext a úhel pohledu účastníků debaty (např. koaliční představa podpory aktivního otcovství v praxi může znamenat postupné zkracování rodičovské dovolené a snižování sociálních dávek v zájmu krácení veřejného rozpočtu). Jednoduše řečeno, když se dva baví o témže, nemusí to vždy znamenat totéž. c) Ženský útlak je třeba dávat do kontextu zájmu kapitalismu. Ženy i muži přeci žijí na Zemi, v existujících společenských podmínkách, a nikoliv na Venuši či na Marsu. d) Debata na téma ženského útlaku musí obsahovat třídní analýzu. Vždyť přestože jsou ženy v kapitalistickém systému více utlačované, ani všem mužům se nevede skvěle. Vidíme to na statistikách počtu mužských sebevražd, somatických i psychických onemocnění, závislostí, a koneckonců i na jejich tvářích, když jedou v šest hodin ráno nacpaným metrem na ranní směnu. Nakonec bych chtěla zdůraznit ještě jednu velkou překážku, která emancipaci žen brzdí. Jde o překážku specifickou pro Českou republiku. Jako všechny politické debaty v ČR naráží i problém rovnosti žen a mužů na hysterickou fóbii z levičáctví a na přebujelý, mnohdy nemístný, antikomunismus. Snad se nám je někdy podaří překonat.

Helena Franke
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •