Doufají, že vítězství Nikolaje Sarkozyho ve francouzských prezidentských volbách počátkem května je signálem obecnějšího posunu doprava v Evropské unii.
Dominantní politická osa v EU bude brzy propojovat Německo pod Angelou Merklovou, Francii pod Sarkozym a Británii pod Gordonem Brownem.
Ti se pevně drží myšlenky aliance s USA a neoliberálních ekonomických řešení.
Merkelová a Sarkozy teď plánují oživit Evropskou ústavu, kterou před dvěma lety smetla referenda ve Francii a Holandsku. Doufají, že propašují její zeštíhlenou verzi, aniž by byli nuceni nechat ji schválit lidovým hlasováním.
Výsledky ve Francii a Holandsku vyvolaly noční můru Evropy, rozdělenou mezi elity, které se snaží protlačit neoliberální politiku, a populace, které proti nim revoltují. Zdá se, že ta je nyní zahnána.
Zcela jistě je pravdou, že volnětržní pravice je na úrovni establishmentové politiky posílena. Ale v kontinentální Evropě musí tyto struktury v protlačení neoliberální restrukturalizace společnosti, kterou odstartovala v Británii Margaret Thatcherová, a Tony Blair v ní pokračoval, nejprve uspět.
Nedostatek podpory
V roce 2005 ukázaly federální volby v Německu na nedostatek lidové podpory pro obě velké politické strany – sociální a křesťanské demokraty, které obě kopou za barvy neoliberalismu. Byly dotlačeny do vlády „velké koalice“, která se setkala s obtížemi při odsouhlasovávání důležitých volnětržních „reforem“, nehledě na jejich zavedení do praxe.
Velký byznys v Itálii snil, že středolevicová koalice Romana Prodiho, která byla zvolena před rokem, může být spolehlivějším aktérem ekonomické restrukturalizace než pravice pod nevyzpytatelným vedením Silvia Berlusconiho.
Ale Prodiho vláda byla rozvrácená křehkou parlamentní většinou a vnitřními spory. To, co se děje ve Francii bude mít pravděpodobně rozhodující vliv na to, bude-li tento kontinentální pat překonán.
Poslední větší pokus protlačit neoliberální opatření ve Francii byl v roce 1995. Vyprovokoval ohromnou stávku veřejného sektoru, která byla první ze sérií sociálních výbuchů, které tento plán zastavily. Zahrnovaly stávku učitelů kvůli penzím v květnu 2003 a studentskou revoltu proti zákonu CPE, který útočil na zaměstnanecká práva mladých.
Pokud Sarkozy uspěje, tento odpor zdolá a protlačí svůj program volnětržních reforem, jeho vítězství se odrazí za hranicemi Francie. Nestartuje ovšem ze silné lidové základny.
V druhém kole prezidentských voleb přebil Sarkozy socialistickou kandidátku Ségoléne Royalovou 53 procenty ku 47. Jedná se o podobný vzorec jako v roce 1974 – země rozdělená mezi levou a pravou, kde relativně malý názorový posun dostačuje k vychýlení rovnováhy a vítězství jedné či druhé strany. Tentokrát byla slabost kampaně Royalové a chaos v silné francouzské radikální levici dostatečné, aby překotily rovnováhu směrem k Sarkozymu, který vedl efektivní a cílenou kampaň.
Centristicko pravicový Fançois Bayrou, který se prezentoval jakožto „outsider“ vůči existujícímu politickému systému, získal v prvním kole více než 18 procent hlasů. To je signálem široké nespokojenosti s oběma vedoucími kandidáty. Ale jak zdůraznil pravicový deník Le Figaro: „Nehledě na pokusy získat si lidové voličstvo, o jehož přízeň se během prezidentského duelu ucházel obzvláště, Sarkozy stěží uspěl v prolomení tradičního pravicového teritoria.“
Profil
„Sociologický profil jeho voličstva je dokonce užší než ten Chiracův v roce 1995 (kdy byl poprvé zvolen prezidentem).
Sarkozy získal s pouhými 40 procenty hlasů voličů ve věkovém rozmezí od 18 do 24 let v této věkové skupině o 15 bodů méně.
V kontrastu k tomu posílil Sarkozy své vedení mezi nejstaršími voliči, což kulminuje číslem 64 procent mezi voliči starších 65 let. Voliči nad 50 let tvoří 52 procent elektorátu, v porovnání s pouhými 37 procenty Royalové.
Sarkozy též v porovnání se Chiracem ztratil mezi pracujícími v bílých a modrých límečcích (white and blue collar workers), když získal 57 a 59 procent jejich hlasů.
Royalová uspěla co se týče udržení podpory lidových vrstev, které masivně volily levici v místních a evropských volbách roku 2004.“
Takže nápad, který je v současné době rozšířený v určitých levicových kruzích, že Sarkozy, podobně jako před ním Thatcherová, uspěl co do získání pracující třídy pro program „autoritářského populismu“, po bližším prověření skutečně neobstojí.
Navzdory jeho protiimigrantské demagogii věří pouze 28 procent lidí ve Francii, že „ve Francii je příliš mnoho imigrantů“ – v porovnáním s 50 procenty v roce 1993 a
31 procenty v roce 1997.
Sarkozy bude prezidentem země, kde je levice zakořeněna velice hluboko a nepřátelství k neoliberalismu je masivní.
Jeho prezidentská kampaň se vskutku snažila těmto pocitům přizpůsobit. Sarkozy zaútočil na Evropskou centrální banku (ECB) za to, že drží úrokové sazby příliš vysoko. Vyzval k „ochraně“ a „preferenci společnosti“ ve prospěch evropských výrobků.
Jako ministr financí za Chiraca zorganizoval Sarkozy 3,2 miliardovou injekci pro francouzskou konstrukční firmu Alstom.
Sloupkař listu Finacial Times Martin Wolf vskutku předpovídá, že „Sarkozyho triumf je předzvěstí sporů v Evropě“.
Obává se, že Sarkozy je více „populistickým interevencionistou“, než „ekonomickým liberálem“. Pod ním bude Francie pravděpodobně „vnitřně rozdělena a navenek nekompromisní“ a bude dále blokovat integraci Evropy.
Riziko
Wolf není jediný reprezentant evropských vládnoucích tříd, který se obává, že Sarkozy může být rizikem. V době, kdy byl zvolen prezidentem, psaly Financial Times, že „evropští ministři financí mu zaslali své varování, aby zastavil obviňování ECB za ekonomické problémy Francie.“
Limity Sarkozyho vítězství a nejednoznačnosti jeho politiky neznamenají, že bychom měli podceňovat důležitost jeho zvolení.
Po době váhavosti a oportunismu Chiracova dvanáctiletého vládnutí zformoval Sarkozy pod své silné a odhodlané vedení brigádu francouzské pravice.
Obzvláště přijetím rasistické a autoritativní rétoriky fašistického vůdce Jeana-Marie Le Pena byl Sarkozy schopen pacifikovat výzvu Národní Fronty mainstramové pravici.
Socialistická strana, obzvláště v průběhu prezidentství Francoa Mitteranda (1981-95), cynicky používala Le Pena, aby pravici rozdělila a oslabila.
Represe
Ale Sarkozyho pravicový jazyk není pouhou rétorikou. Můžeme očekávat mnohem větší důraz na zákon a pořádek spolu s vétší vůlí používat státní represi proti sociálním hnutím. Na tomto místě srovnání s Thatcherovou případné. Ta zajistila Toryům silné, sebevědomé vedení, nelístotně používala státní aparát, aby porazila klíčové skupiny pracujících.
Thatcherová útočila na kováky, horníky, tiskaře a dokaře – a takto položila politický základ pro vítězství neoliberalismu v Británii.
Je možné, že Sarkozy může dosáhnout ve Francii ekvivalentu téhož. To by rozbilo evropský pat ve prospěch pravice. Ale vítězstí ve volbách není dostatečné k tomu, aby posunulo rovnováhu třídních sil.
V jejím vítězství nebylo nic nevyhnutelného. To samé je pravda v případě Sarkozyho. čelí nejbojovnějším sociálním hnutím v Evropě, ať už viděno z pohledu vlád pravice či levice.
Skutečným testem následujících let je, zda tyto hnutí dokážou nalézt síly odporu a silné a koherentní politické vedení, které je potřeba k poražení Sarkozyho.
V sázce je hodně – nejen pro Francii, ale i pro zbytek Evropy.
