politikem. Kauza úplatků, které měl přijmout ještě za starostování ve Vsetíně,
je další z řady afér kolem původu majetku politiků. Zajímavější je další
téma spojené s čunkem, jeho jednání vůči Romům. Veřejná debata se zaměřila
hlavně na to, zda je toto jednání rasistické. Téměř celá politická scéna jeho
výroky odsoudila, podle průzkumu veřejného mínění se však s tímto
odsouzením ztotožňuje jen menšina společnosti. Zazněly také názory, že se Čunek
„nebojí pojmenovávat věci pravými jmény“ a že „konečně chce někdo něco dělat“.
V následujícím článku chci ukázat, že Čunek nemá žádné „nové řešení“, ale
ve skutečnosti jde o přístup velice starý, který pouze nově spojuje chyby
minulosti s chybami současné pravicové politiky.
Rasismus
Rasismus je, myslím, v čunkově výroku: „To se budete muset jet někam opálit, začít dělat s rodinou binec, na
náměstí dělat ohně“ naprosto zřejmý. Nejde pouze o „opálení“ (už tady je
rasismus docela jasný), ale i o vlastnosti, které jsou „opáleným“ přičítány. „Nepřizpůsobivost“ a „dělaní nepořádku“ patří
mezi klasické rasistické stereotypy, příznačné je i přiřazení smyšlených „typických zvyků“ – zde zcela absurdní „dělání
ohňů na náměstích“ (představme si situaci, kdyby zhruba čtvrt milionu Romů
začalo zapalovat ohně). Není náhodou, že čunkovi vyslovily podporu téměř
všechny neonacistické skupiny, od kterých se však distancoval.
řešení romské otázky
Ať již Čunek vytahuje rasistickou kartu záměrně (např. ve snaze odvést
pozornost od kauzy úplatků), nebo jde o podvědomé předsudky, opakuje ve svém
jednání s Romy zaběhlá schémata. Podívejme se stručně na historii
součastné „romské otázky“. Začíná po 2. světové válce, ve které bylo během
romského holocaustu (a zde je nutno připomenout lhostejnost a někdy dokonce
spoluúčast českých úřadů během přesunu Romů do koncentračních táborů) vybito
téměř celé romské obyvatelstvo. Tehdy se zrodily plány využít při obnově
průmyslu a znovuosídlování území po Němcích Romů ze Slovenska. Ti žili ve svých osadách
často v katastrofálních podmínkách, byli ovšem zapojeni do venkovského
hospodářství, což je během 2. světové války často uchránilo nejhoršího.
Po počátečních pokusech (zde bylo stěhování většinou dobrovolné, někdy byli
Romové přiváženi do čech pouze na turnusovou práci a pak se vraceli domů) se
masové přesuny Romů do českých a moravských měst konaly v 50. letech.
Život na městských sídlištích byl zcela odlišný od jejich původního a Romové
jej ani nechtěli a zřejmě ani nemohli přijmout. Nastala poněkud nepřehledná
situace, kdy se někteří Romové odmítli do nových bytů nastěhovat a zůstávali
v parcích a na ulicích, další z nich se pak snažili vrátit na Slovensko
nebo hledali možnosti uchytit se někde jinde. Peníze často získávali prodejem
(pro ně zbytečného) zařízení bytů. Vládnoucí byrokracie najednou zjistila, že
se po čechách nekontrolovatelně pohybují tisíce Romů a uvědomila si, že zde
vznikl problém. Tady vzniká „romská (tehdy cikánská) otázka“. Vznikne řada
plánů, jak situaci řešit – Romové byli usazováni, rozptylováni a opět
sestěhováváni dohromady. Jejich jazyk a kultura byla občas zakazovány, jindy
(zejm. hudba) povolovány. Ač byly tyto plány dosti různorodé měly jedno
společné – byly to plány pro Romy, s nimi samotnými se však nikdo nebavil.
Romové se proto s těmito plány neztotožnili a nacházeli cesty, jak je
obcházet. Místo toho, aby začlenily Romy do společnosti (či dokonce
asimilovaly, což byl záměr většiny z nich), vytvářely ve většinové společnosti
představu, jak by se Romové chovat měli a tím i představu „nepřizpůsobivosti“.
V 80. letech, kdy již všechny plány selhávaly, nakonec vláda rezignovala a
nechala Romy přežívat s příjmem ze špatně placených zaměstnáních a sociálních
dávek. Z dalšího postihování Romů v této době je třeba připomenout zejména
ostudné případy sterilizace romských žen.
V 90. letech došlo k několika důležitým změnám. Negativní
spočívala ve zhoršení sociální situace mnoha Romů, kteří při restrukturalizaci
průmyslu přišli o zaměstnání. S ústupem od sociálního státu rostl tlak na
omezování sociálních dávek, což vrcholí návrhy dnešní pravice. Mnohem otevřeněji
se také šířily rasistické myšlenky, k čemuž vydatně přispíval i tisk, kde se o
Romech hovořilo pouze v černé kronice. To došlo tak daleko, že se většina Romů
nechce v oficiálních průzkumech k romské národnosti hlásit. Pozitivní
změna spočívala v tom, že se rozšířilo pochopení, že řešení nemůže
přicházet pouze „shora“ jako doposud, ale musí vyjít z debaty s Romy
samotnými. Místo asimilace se začalo
hovořit o integraci.
Že ani dnes není toto pochopení úplné dokazuje právě Jiří Čunek. Jeho
jednání s Romy ve Vsetíně je jako vystřižené z příruček stalinistické
byrokracie. Jednoho dne (mj. krátce před volbami) nechal zkrátka Romy,
obývající dům v centru města, vystěhovat. část z nich skončila
v jiném domě (mimochodem s velice přísnými podmínkami nájmu – už tím
se výrazně liší od podmínek většinového obyvatelstva) další část byla posazena
do autobusu a odstěhována do jiného okresu. Tito Romové dostali domky, které
byly v špatném stavu a za které se museli upsat (údajně pozdě večer na
benzínové pumpě, kde měl autobus přestávku) na částku ve výši několik set tisíc
korun.
V případě vsetínských Romů se dá hovořit ještě o dalších tématech – zda
je pravda, že Romové neplatili nájem (byly vystěhovány i platící rodiny), kolik
na něm někteří z nich dlužili a jaké byly další možnosti řešení. Lze také
hlouběji rozebrat čunkův výrok o „vředu
města“. Za nejtypičtější ale považuji fakt, že se s Romy nikdo
nebavil.
Pravicová sociální politika
Jiří Čunek se pokusil reagovat na kritiku tím, že začal tvořit vlastní
plán pro Romy. V něm se k vrchnostenskému přístupu přidalo ještě politické
smýšlení české pravice. To bylo vidět i ve vysvětlení, kterým Čunek ospravedlňoval
svůj nedávný výrok. On sám tvrdil, že mířil ne na Romy, ale na politiky. Výrok
by tak byl kritikou tzv. pozitivní diskriminace. čunkův tiskový mluvčí pak ve
snaze vyvrátit podezření z rasismu rozšířil tento výrok na všechny kdo „zneužívají sociální dávky“. Pro ty
našel zajímavý název „bílí Romové“.
Tím ovšem používá slovo „Rom“ jednoznačně negativně, vlastně jako synonymum pro
člověka, který zneužívá sociální dávky. Samotné zneužívání sociálních dávek je navíc pro pravici velice pružný
termín. Místo toho, aby to znamenalo např. snahu omezit zaměstnávání „na černo“
či zabránit zaměstnavatelům, aby v případě nedostatku zakázek poslali své
zaměstnance na nemocenskou, je využíván hlavně k tomu, aby zdůvodnil
zpřísňování podmínek pro výplatu sociálních dávek. K rasismu se zde tedy
přidává ještě napadání chudých lidí, závislých na sociálních dávkách. Romové
mají tu smůlu, že jsou většinou obojí – jak příliš „opálení“, tak příliš chudí.
Z toho, co bylo z čunkova plánu dosud v mediích publikováno,
vyplývá, že chtěl především Romy „motivovat k práci“. Protože je odpůrcem pozitivní
diskriminace, nemůže samozřejmě hledat možnosti jak Romům zaměstnání poskytnout
přímo. Plán sice předpokládal zavedení veřejně prospěšných prací, kterými mělo
být údajně podmíněno vyplácení dávek, ty však nejsou plnohodnotným zaměstnáním.
Jednalo by se pouze o dočasnou práci, která by navíc nebyla patřičně odměněna. Byla
by také ztížena možnost získat zaměstnání (což má být jeden z hlavních
důvodů dávek), protože čas věnovaný veřejně prospěšným pracím by šel na úkor
shánění místa či rekvalifikačních kurzů. Ve svém důsledku by toto opatření
pouze upevnilo stávající situaci.
Koncepce tedy nemohla práci zajistit. Místo toho měla ke shánění práce motivovat – snížením sociálních dávek a hrozbou
nahrazení peněžní dávky poukázkami na potraviny či oblečení. Má být také zajištěna
větší adresnost sociálních dávek, pod
čímž se dá představit zejména omezení jejich dostupnosti. Součástí koncepce je
i vzdělávání Romů, hlavně kvůli jejich přizpůsobení
potřebám průmyslu. Jiří Čunek zatím nevysvětlil, co přesně má toto přizpůsobení znamenat, lze však
předpokládat, že Romům bude přisouzena role zásobárny levné pracovní síly.
Tyto součásti „nové koncepce“ se překrývají s jiným plánem
s „reformami“ chystané ministrem sociálních věcí Františkem Nečasem. Ty nemají
být uvaleny pouze na Romy, ale na všechny lidi pobírající sociální dávky. Shoduje
se s nimi např. v zavedení poukázek na místo peněžní dávky a jejich
omezení, zavedením existenčního minima jako nejnižší možné dávky. Velmi podobné
je i postihování dlouhodobě nezaměstnaných.
Čunek se také s dlouhodobou politikou ODS shoduje snahou umožnit
majitelům domů dávat výpověď bez udání důvodu, prozatím s lhůtou 2 roky
(úvahy byly i o roce jednom). I zde by hrozilo výrazné nebezpečí, že budou
postiženi právě Romové.
Podle posledních zpráv již Jiří Čunek opustil myšlenku
samostatné koncepce a chce na ní spolupracovat s celou vládou. Bude
zajímavé, nakolik se bude lišit od jeho vlastního díla..
Pozitivní
diskriminace
Podobnost těchto chystaných opatření je způsobena hlubší
myšlenkovou shodou. Ukazuje se to např. v nedávném projevu premiér Topolánka při
příležitosti zahájení Evropského roku rovných příležitostí. Kritizuje zde
politiku tzv. pozitivní diskriminace a právní ochrany, multikulturalismus a
snaží se prokázat, že (zejména v případě žen) žádná diskriminace neexistuje. Jako
reakce na tento projev a zejména proti bagatelizování diskriminace žen vznikla
protestní nóta, pod kterou se podepsala již řada organizací i jednotlivců. O
Romech se Topolánek zmínil jen na několika místech. Kromě podivného tvrzení, že{mosimage}
překážkou, která brání Romům získat vysokoškolské vzdělání, je neexistence
školného, zmiňuje Romy hlavně při proklínání multikulturalismu. Mimo jiné opět
vytáhl myšlenku asimilace (nejen Romů, ale menšin obecně), což je prý úkolem
školství. Hlavně byl však zaměřen proti myšlence pozitivní diskriminace: „zárukou rovnosti příležitostí není žádná „dobře
míněná“
snaha narovnat
nenarovnatelné. Žádná pozitivní diskriminace“ opakovalo se častokrát
v jeho projevu. Rovnost pro Topolánka znamená, že nebudou existovat žádná
opatření, která by někoho zvýhodňovala. Ač to v tomto projevu nedodal, je
to také jasný obsah vládní ekonomické reformy – celá rovná daň je snížení daní bohatým a zvýšení výdajů pro lidi
s nižšími příjmy. Zdražení potravin a energií stejně také dopadne mnohem
více na chudé než na bohaté, podobně jako Julínkovy „rovné“ poplatky ve
zdravotnictví.
Co to má společného s čunkem? Ten svůj nedávný výrok vysvětloval právě
jako kritiku pozitivní diskriminace. A ve své další obhajobě uvádí: „V mém jednání nikdy nebyly rasistické
ani xenofobní motivy, naopak jsem se vždy snažil o rovný přístup ke všem.“ Tato
věta by klidně mohla zaznít ve zmíněném Topolánkově projevu. Podobně jej ve
Vsetínské kauze hájil senátor Jaromír štětina: „Senátor Čunek zrovnoprávnil Romy. A není důvodu, aby dnes nesl vinu za
stát, který dodnes nedokázal všechny romské občany naší republiky integrovat do
společnosti.“ čunkův přístup k Romům je tedy příbuzný ani ne tak
s politikou neonacistů, jako s myšlenkami české parlamentní pravice,
zvláště ODS.
Kdyby však měly být příležitosti skutečně rovné, musela by
být pro všechny stejná „startovací čára“. Pravice by pak mohla tvrdit, že jakékoliv
zvýhodňování jí pouze deformuje. Nic takového však neexistuje, jen málokde je
však tato úvaha absurdnější než právě v případě Romů. Ti jsou, jak jsem už
psal výše, dlouhodobě znevýhodněni a opatření, která by to odškodnila a
napravila jsou podmínkou jakýchkoliv rovných
příležitostí.
Hroší kůže?
Stále častěji se ozývá
otázka proč Jiří Čunek ještě neodstoupil. často se to přičítá jeho „hroší
kůži“. Myslím, že jde mnohem spíše o to, že pravicové politici i jejich příznivci
si uvědomují výše zmíněné souvislosti. Je pro ně proto mnohem těžší nechat čunka
padnout. Kromě možné politické krize by znamenalo jeho odvolání i kritiku
pravicové sociální politiky. K odstoupení Jiřího čunka dojde až tehdy, když bude
pravici připadat, že jeho rasistická rétorika tuto politiku diskredituje, a
vymyslí, jak dělat čunkovu politiku bez čunka.
