Jste to, co jíte, nebo to, co děláte?

{mosimage}Jste to, co jíte! je název reality show vysílané jednou domácí soukromou televizí. Každý týden se v pořadu představí jeden zoufalec (většinou jde o ženu), který už delší dobu marně usiluje o zhubnutí.

Jak říká reklamní slogan pořadu, „na pomoc jim přichází doktorka Kateřina“, specialistka na výživu. Ta po vstupních zdravotních testech naordinuje tlouštíkům na dobu několika týdnů přísný dietní režim.
Ze dne na den jim změní od základu jídelníček a zavede do jejich režimu cvičení. Učí je zdravě nakupovat a vařit. Její celkově velmi direktivní přístup k hubnoucím se ale zakládá především na metodách vnější kontroly, využívá šokového efektu, zahanbení tlouštíků a jejich zhnusení nad vlastní osobou. Doktorka namátkově přichází k pacientům domů a prohlíží jim lednici, skříňky, odpadkový koš, použité nádobí, sleduje je skrytou kamerou, aby si ověřila, zda-li dietu dodržují.

Obezita

Přístup televizní dietoložky je sice mediálně atraktivní, z hlediska trvalého vyřešení problému obezity ale neobstojí. Obezita je klasifikována jako tělesné onemocnění. Jakožto vedlejší komplikací jiných chorob se jí zabývají hlavně zdravotníci, v poslední době i specialisti v kosmetických centrech. Ne vždy je však obezita výsledkem orgánové dysfunkce nebo metabolického onemocnění. Na vzniku nezdravých stravovacích návyků a potažmo na obezitě se podílí kromě špatné osvěty i psychika v součinnosti s vlivy okolního prostředí člověka, jeho sociální vztahy, celý jeho životní styl a pracovní podmínky.

Svoboda vs. direktivita

Přístup doktorky Kateřiny je příkladem v medicíně převládajícího mechanistického vidění pacientů. Myslím, že o obezitu by měli začít z větší části pečovat také psychologové a psychoterapeuti. Pouze medicínský přístup hledající souvislosti výhradně mezi přijatou a vydanou energií nestačí.
Například humanisticky orientovaní terapeuti pohlíží na člověka komplexně. Klienta vidí jako aktivní, svobodnou bytost, která se sebeaktualizuje a angažuje se ve svém životě. Není pouze loutka vstupních stimulů a výstupních reakcí na stimuly. Právě fakt, že hubnoucí v pořadu „Jste to, co jíte“ mají za sebou již celou řadu marných pokusů o redukci váhy, nasvědčuje tomu, že příčina obezity nemůže být odstraněna pouhou změnou jídelníčku a vnější kontrolou jiné osoby.
Změna jídelníčku musí být doplněna zjištěním jakou úlohu jídlo a přejídání v životě jedlíka hrají. Pochopení hlubších příčin nutkavého přejídání je pro zdárné léčení nezbytné. Zmíněná specialistka na výživu se příčinami obezity, jinak než analýzou snědené potravy, nezabývá. Místo toho zaujímá v jejich životě pozici trestajícího dozorce, hrozí a šokuje je před zraky milionů diváků. Hubnout vlivem zásahu vnější autority má ale jen dočasnou účinnost, protože samotná příčina přejídání zůstává nevyřešena.

Nemoc spodní sociální vrstvy

čas od času se můžeme dočíst, že obezita je nejrozšířenější nemoc ekonomicky vyspělých zemí. Největší počet lidí trpících obezitou je v USA. Nemalé problémy s obezitou má i jiná velmoc, Velká Británie. česká republika je na žebříčku obezity rovněž na předních pozicích. Obecně je v médiích tendence připisovat příčinu obezity Američanů hamburgerům, Coca-Cole a pohodlnému životu na čtyřech točících se kolech. To je bezesporu pravda. Problém obezity je ale ještě složitější.
Obezita dnes není nemoc bohatých a už vůbec ne znakem blahobytu. Naopak. Je to nemoc lidí špatně placených profesí a nízkého sociálního postavení. Ti superobézní Američané a tlouštíci z pořadu „Jste to, co jíte“, jsou oběti nejenom svých nezřízených chutí, ale jsou oběti i svého sociálního postavení a pracovního zařazení. Toto tvrzení může doložit i fakt, že právě v USA a čR, zemích s nejdelší pracovní dobou, je i největší výskyt obezity. Naopak země s nejsilnější sociální politikou a výrazně kratší pracovní dobou jako jsou skandinávské země, Belgie (Vlámská část) a Holandsko jsou země s nízkým výskytem obezity. O těchto souvislostech se v médiích většinou nemluví.

Snězte víc za méně peněz

 

Rozšiřující se obezita především v nižších sociálních vrstvách souvisí ještě se dvěma fenomény. S marketingovou politikou supermarketů a s potřebou politicky a ekonomicky dominující třídy umlčet pracující třídu tím, že jim zaplní žaludky. Obchodníci nabízí cílové skupině ekonomicky slabších zákazníků zvýhodněné cenové nabídky „více za menší cenu“.
Zbožím přeplněné obchody (a sklady obchodů) v USA jsou podobnými nabídkami proslulé. Zbavují se tak nekvalitních potravin po balících a kartonech a zákazník má dobrý pocit z toho, jak výhodně nakoupil. Bohatí obchodníci zacpávají pusu chudým jídlem, které je levné; na cukry a tuky bohaté, ale přitom výživově nehodnotné; nekvalitní; chemicky konzervované, ale rychle servírovatelné. Naopak neprůmyslově vyrobené bio potraviny jsou pro nemajetné nedostupným luxusem. Paradoxem potom zůstává, že výživovou hodnotou se strava obézních lidí blíží stravě podvyživených lidí ve třetím světě. S tím rozdílem, že mají nekvalitního jídla více.

Obezita jako znak třídní příslušnosti

 

Kromě obezity jako špatného stravovacího návyku se tedy na ni můžeme dívat i v kontextu třídního postavení. Mnoho zaměstnanců z dělnických profesí bojuje s nadváhou v důsledku špatných pracovních podmínek. Dlouhé pracovní hodiny s třiceti, někdy jen dvaceti minutovou přestávkou na oběd jsou doménou řady dělnických profesí po celém světě.
Většině pracujících se může o pravidelném přísunu potravin a tekutin, rozděleném do pěti denních porcí, jenom zdát. Nedostatečný čas na jídlo a trávení, celodenní únava, nehodnotné vysoce kalorické jídlo, spěch a stres mají negativní vliv na metabolismus. Relaxovat může člověk až pozdě večer a právě tehdy dochází nejčastěji k přejídání, které způsobuje obezitu. Doslova záchvaty pojídání velkého množství jídla nejsou výjimkou.

„Nejraději mám kolu a brambůrky“

Ruku v ruce s výše popsanými trendy ve stravování nižších sociálních tříd jdou i změny v hromadném stravování dětí. úroveň školních stravovacích zařízení není ale o moc lepší než u dělnických profesí. Tak například v USA není v mateřských ani základních školách tradice jídelen a teplých obědů. Stravování dětí je ponecháno na soukromých prostředcích. Děti dostávají z domova pouze sendvič, chipsy a sladkou limonádu.
Ve Velké Británii byla řada školních jídelen zprivatizována. Soukromé firmy jídelny zavírají a nahrazují je personálně nenáročnými bufety nebo automaty s nevýživnými potravinami. V českých krajích sice tradice školních jídelen přetrvává, školy se ale potýkají s tak malými financemi, že obědy jsou často vyráběné z instantních polotovarů a čerstvou zeleninu v nich nenajdete jak je rok dlouhý. čokoládová tyčinka jako zákusek je levnější než jablko. Už v dětství si tak děti formují špatné stravovací návyky a budují si základ pro obezitu.

Odvrácená strana obezity

 

Životní styl v dnešní na výkon a zisk orientované společnosti ale nezpůsobuje jen obezitu. Tak jako se rozevírají sociální nůžky mezi bohatými a chudými, rozevírají se i mezi tlustými a hubenými. Podmínkou úspěchu v dnešní době je zdravý a mladistvý vzhled, který bez diet, sportu a plastických operací není jednoduše udržitelný. Výsledkem tohoto trendu je i narůstající počet poruch příjmu potravy typu bulimie (impulzivní pojídání velkého množství potravin a jeho následné vyzvracení) nebo anorexie (hladovění, které může vést až ke smrti). Ani závislosti na dietách, diureticích (močopudné léky) prášcích na potlačení hladu nebo na pravidelném cvičení či striktně racionální nebo bio výživě nejsou dnes výjimkou. Se zde uvedenými poruchami se potýkají častěji lidé orientovaní na úspěch, na výkon a na přijetí druhými. častěji ženy než muži.

Touha po štěstí a svobodě

 

Společným jmenovatelem přejídajících se tlouštíků i neurotických dietářů je, tak jako u všech lidí, touha po štěstí. Ekvivalentem štěstí ale není ekonomické bohatství, i když na cestě k němu dostatek finančních prostředků výrazně pomáhá. štěstí a spokojenost spočívají v první řadě v naplňujících mezilidských vztazích. Zadruhé je štěstí jedince podmíněno mírou osobní účinnosti na okolní svět.
Odborný anglický termín self-efficacy znamená přesvědčení a víru jedince, že může sám měnit a kontrolovat události, které ovlivňují jeho život. Povědomí self-efficacy determinuje lidské myšlení, pocity, ovlivňuje motivaci a chování. V případě, že se člověku takového pocitu nedostává, přisuzuje podle naučeného vzoru příčinu selhání většinou sobě, své neschopnosti, slabé vůli, ošklivosti apod. Hledá si náhradní zdroje uspokojení, např. již zmíněné jídlo.
Po sebeobviňování přicházejí deprese. Nekonečné kolečko výčitek, snahy začít znovu, selhání a touhy po úspěchu a spokojenosti se roztáčí stále vetší rychlostí. Výsledkem je prohlubující se závislost, v tomto případě vzrůstající obezita, větší ztráta svobody a víry v osobní schopnosti věci změnit. Obávám se, že výše zmíněný pořad podobné problémy nejenom že neřeší, ale naopak je dále prohlubuje. Ráda bych pacienty, kteří pod dohledem kamer zhubli, viděla za rok. Tuhle realitu už ale žádná reality show neukáže.

Helena Franke


Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  • 0
  •  
  •  
  •  
  •