Judaismus a antisemitismus

Chceme –li porozumět persekuci židů, je nutno rozumět jejich ekonomické roli ve středověku, píše Beccy Reese.

Každý, kdo kdy argumentoval na obranu Palestinců, se již setkal s obhájci Izraele, kteří tvrdí, že jakákoliv kritika Izraele – nebo sionistické ideologie, jež tento stát ideově podpírá – se rovná antisemitismu. říkají, že takové kritiky jsou vlastně zamaskovanou formou antižidovského rasismu.
Toto tvrzení je mnohdy důrazně podporováno tezemi, jako že antisemitismus je starý jako dějiny samy, a že diaspora (rozptýlení židů po římské říši po r. 70 n.l) měla pro židy za následek nelítostný temný věk, jež se vyznačoval nepřetržitou persekucí.
Ani jeden z těchto názorů neobstojí před důkladným prozkoumáním. Je jistě pravdou přinejmenším to, že židé v minulosti trpěli útlakem, nenávistí, byli terčem předsudků. Je tedy něco pravdy na obraze nelítostného temného věku, předkládaném sionisty?
Ve skutečnosti se historie lidí židovské národnosti vyznačuje stejně tak zlomy jako kontinuitami. A klíč k pochopení antisemitismu můžeme nalézt, pokud vložíme historii židů do sociálního a historického kontextu.
Jak napsal Karel Marx v roce 1843, „nehledejme tajemství žida v jeho náboženství, hledejme tajemství náboženství ve skutečném židovi.“
Jinými slovy: důvod, proč existence židovské kultury přetrvala celých 2000 let od diaspory, může být nalezen v ekonomické a sociální roli, kterou lidé židovské národnosti v průběhu této doby zastávali.
člověkem, který rozvinul marxistické pojetí udržování židovské identity byl Abraham Leon. Narodil se v Polsku v roce 1918 a ke konci dvacátých let emigroval s rodinou do Belgie. Tu okupovali v roce 1940 nacisté, a Leon vedl podzemní trockistické hnutí odporu proti nim.

Analýza

Ve věku dvaceti čtyř let napsal výjimečnou analýzu historie a povahy protižidovských předsudků: Židovská otázka: Marxistická interpretace. V roce 1944 byl zatčen. Zemřel v plynových komorách Osvětimi.
Ve své široce pojaté studii přichází Leon s tvrzeními, že židé, jakožto sociální skupina, byli formováni svou ekonomickou rolí během feudalismu, nejprve v obchodu, pak v půjčování peněz. Tyto aktivity vymezovaly židovskou etnickou totožnost, založenou na sdílené náboženské víře a jazyku. Židé se rozvinuli ve zřetelnou třídu, jíž Leon charakterizoval jako „lidé-třída“.
Lidé židovské víry působili jako obchodníci v dobách, kdy bohatství pocházelo převážně z půdy a kdy drtivá většina lidí žila v oblasti zemědělství, a to na úrovni přežití. Jakožto obchodníci si vydělávali na živobytí obchodem se solí, kořením, pižmem, kafrem, skořicí, kožešinami a otroky. Vesměs se jednalo o luxusní zboží, které bylo dováženo skrze Evropu z Východu.
Tím nemá být řečeno, že se židé nikdy neangažovali v zemědělství. Ale pokud ano, měli tendenci splývat s okolní populací a ztrácet svou kulturní odlišnost. Naopak, kde se zabývali obchodem, většinou si svou specifickou židovskou kulturu udrželi.
Takže zde existovala materiální základna pro udržení určitého souboru židovských myšlenek, víry a obyčejů. Byla to historická praxe židů, která vysvětluje jejich víru, ne víra, která vysvětluje jejich praxi.
Navíc, v protikladu ke tvrzením mnoha sionistů, diaspora nezačala prostě až se zničením jeruzalémského chrámu roku 70 n.l., neboť tou dobou zde již existovala židovská komunita i mimo území, které je dnes nazýváno Izraelem.
Dokumenty nedávno nalezené archeology v Egyptě ukazují, že v Káhiře byly etablované židovské komunity přibližně 500 let před pádem Jeruzaléma.
Archeologické vykopávky v Palestině dokazují, že židé byli jednou z mnoha náboženských komunit, které zde žily bok po boku. Někteří izraelští akademici nyní zpochybňují, zda zde vůbec kdy bylo „království izraelské“, jak je vyhlašováno moderním sionismem.
V každém případě byl osud židů propleten s osudem římského impéria – a ve chvíli, kdy toto impérium zkolabovalo, působili nadále jakožto obchodníci, převážně ve Středozemí. Rozptýlení židů bylo ve skutečnosti klíčem k jejich přežití jakožto kulturní skupiny.
V tomto období byly slova „obchodník“ a „žid“ používány tak, že odkazovaly na jedno a to samé. Leon zjistil, že mnoho lidí, kteří se začali zabývat obchodem, konvertovalo k judaismu. S rozvojem obchodu se židovští obchodníci etablovali skrz naskrz Středozemí a usídlili se v městských státech v oblasti, která se nyní nazývá arabským světem.
Židovští obchodníci rozvinuli neobyčejnou obchodní síť, sahající od Indie po španělsko. A se vzestupem islámu se židé etablovali jakožto důležitá součást spojnice mezi muslimskou říší a křesťanskou Evropou.
Židovský obchodník středověké Evropy disponoval takovým množstvím kapitálu jako málokterá jiná sociální skupina. Když král potřeboval dát rychle dohromady armádu a příjmy z daní nestačily, obrátil se na lidi, kteří měli peníze.
Když zemi postihla neúroda, vyhledal opět židovského obchodníka, aby si půjčil peníze. Obchod začal ustupovat půjčování peněz.
Spolu s rozvíjením feudálního systému v Evropě se ale utvářelo nepřátelství proti židům. Vládnoucí panstvo muselo poskytnout židům určitou ochranu, protože pro ně vykonávali užitečnou funkci. Feudálové neradi viděli tuto skupinu mimo obchod a vydávali opatření proti práci židů v zemědělství.
Kniha Christorphera Tyermana „GodsWar“ sleduje, jak s výskytem křížových výprav rostou i první vážné antižidovské persekuce. Židé byli sílící třídou feudálů během 11. a 12. století jak chráněni, tak zrazováni. Bylo to právě v tomto období, kdy papež Urban II vydal edikt, jež obviňoval židy ze smrti Krista – nařízení, jež zrušil až II. vatikánský koncil v roce 1965.

Vydrancováni

Potulné křižácké armády si prodrancovávaly cestu Evropou a často své kampaně financovaly bohatstvím, které uloupili židovským obchodníkům. Houfy plebejců – křižáků ještě před tažením do Svaté země přepadli a vyplenili židovské komuny v Porýní. IV. lateránský koncil v roce 1215 pak postavil židy v Evropě do značné míry mimo společnost. Napříště měli povinnost nosit jako poznávací znamení špičaté klobouky a hábity žluté barvy, nesměli vlastnit dům ani pozemek a byla na ně uvalena zvláštní daň, tzv. velikonoční (posledně jmenované ustanovení bylo uplatňováno pouze v některých zemích a dobách). Krom toho jim bylo zakázáno usazovat se na venkově. Ve městech byly vytvořeny oddělené židovské čtvrti, tzv. ghetta.
Osud židů je v tomto období úzce svázán s muslimskou říší. Platí to zejména pro situaci na Pyrenejském poloostrově. Andalusie ovládaná od počátku 8. století muslimy představovala významnou židovskou etnickou enklávu. Židé a muslimové zde žili v míru a ve vzájemné toleranci. V 15. století dobývají islámské panství ve španělsku křesťané a následuje Inkvizice a násilná rekatolizace. Muslimové i židé, kteří odmítli konvertovat ke křesťanství byli ze španělska vyhoštěni.
Teror se objevuje v době, kdy feudalismus ustupuje systému, založenému na směně. čím více obíhaly peníze, tím méně bylo třeba židovského lichváře s jeho rezervním pokladem.
Židé v období feudalismu přestavovali snadný terč lidové hořkosti, zvláště za časů hlubokých hospodářských krizí, jež byly spojeny s hladomorem, válkami a povstáními proti vládnoucím třídám.
Židé se ocitli v situaci, kdy jsou vyloučení ze zemědělství církví a odsouzeni do zvláštní role na okraji společnosti. Postrádali sice moc bohatých feudálů, nicméně rolníky byli často vnímáni jako symbol politického systému, pod kterým trpěli.
V patnáctém století narůstají protižidovské nálady ve většině Evropy. čas od času dochází k útokům městského obyvatelstva na židovská ghetta, k pogromům. Největší známý pogrom v českých zemích proběhl o Velikonocích roku 1389 na Starém městě pražském a stál život více než 3000 lidí.
Jakmile začaly v Evropě probíhat tyto změny, stěhuje se židovská populace na východ, směrem od vznikajících kapitalistických ekonomik, do míst, kde se feudalismus dosud držel.  Někteří pronásledovaní židé našli útočiště v muslimských zemích, zatímco jiní se odstěhovali ze západní Evropy do Polska.

Správci

Vznikl systém, kde polští šlechtici pronajímali své statky židům, kteří je spravovali. Ti vedli statky, mlýny a lihovary. Začátkem 19. století žila více než polovina světové židovské populace v Polsku a v Litvě.
V tomto období si židé vytvořili značný stupeň samosprávy, ale také vyvolávali zášť nevolníků, pracujících na velkostatcích. Tento systém se pod náporem rostoucích revolt – včetně útoků na židovské správce – neudržel. Stagnace polského feudalismu předznamenávala konec židovské prosperity v této oblasti.
Mimo východní Evropu se židé shromažďovali ve městech, buď se snažili udržet svou roli obchodníků v době rychlé expanze kapitalismu, nebo jakožto nová imigrantská populace dělníků. Jak se v průběhu devatenáctého století šířily skrze Evropu revoluce, byly feudální zákazy rušeny a židé se začali integrovat do okolního obyvatelstva.
Abram Leon popisuje, jak jsouce „první určeni k eliminaci upadajícím feudalismem, byli také židé první odmítnuti křečemi kapitalismu“. Židovské masy se nalezly „zaklíněny mezi kovadlinou upadajícího feudalismu a kladivem prosazujícího se kapitalismu“.
Obzvláště v devadesátých letech devatenáctého století vznikají po celé Evropě opět antisemitské nálady. Starobylé předsudky proti židům byli podány v novém balení moderní rasistické ideologie, doplněné pseudovědou o „nearijské rase“ a paranoidní politickou teorií o mezinárodním spiknutí židovského kapitálu.
Ekonomické krize v pozdních dvacátých letech 20. století měly za následek nesmírně vyostřené soutěžení mezi malými obchodníky a řemeslníky. V tomto prostředí se obraz židovského soupeře, který měl staletí praxe v přežití „těžkých časů“, stal nenáviděnou figurou.
Zloba, kterou mnozí obraceli vůči „velkému byznysu“, mohla být odkloněna proti „židovskému kapitalismu“ – čehož nacisté v Německu bezohledně využívali, když propagovali slogan „židobolševické spiknutí“, jež spolu údajně připravují jak vysoký kapitál, tak militanti pracující třídy.
Ale antisemitismus, jako všechny formy rasismu, byl pouze prostředkem pro dosažení určitých cílů. Byl pravicí použitý k porážce hnutí pracující třídy a jakékoliv demokratické opozice proti vládnoucímu řádu.
Dnes musíme být nejhlasitějšími oponenty rasismu ve všech jeho formách. Víme, že rasismus rozděluje naší třídu a oslabuje náš boj za svobodu od útlaku a vykořisťování.
Marxističtí myslitelé jako Abram Leon, který analyzovali historii protižidovské persekuce, se spolupodíleli na vypracování metody, jejímž prostřednictvím můžeme chápat sociálně ekonomické kořeny antisemitismu a rasismu – a porozumět, jak proti těmto fenoménům bojovat.

Kniha Abrama Leona „The Jewish Question: A Marxist Interpretation“ je k dispozici v angličtině na internetu na adrese: www.marxist.de/religion/leon/

Překlad a doplnění článku Petr Dvořák
Martin šaffek


Poznámka překladatelů:
Existuje určitá kontroverze, zda psát „žid“, nebo „Žid“; může to být vnímáno i jako znamení politické korektnosti. Např. v  časopise „Nový prostor“ z 10. dubna 2007 je v článku o knize Arthura Koestlera používáno slovo „Židé“, tedy s velkým písmenem na začátku. My jsme při překladu požívali malé písmeno; připadá nám věrohodné zdůvodnění Jana čulíka, který vyučuje bohemistiku na University of Glasgow:
„Podle pravidel českého pravopisu se píší příslušníci hnutí či náboženství malým písmenem („křesťané“, „muslimové“, „ódéesáci“, „socani“, židé“), členové národnostních či etnických skupin písmenem velkým („Rusové“, „češi“, „Romové“). Za první, velmi osvícené československé republiky, se nevyčleňovali židé z československého společenství na základě etnicity a zaznamenávali se pouze, pokud se někdo hlásil k židovskému náboženství, tedy jako „židé“ s malým ž.Imperativ rasové odlišnosti a jiného (čti: „degenerovaného“ národa), imperativ „cizosti“, která musí být vykořeněna, zavedl ve střední Evropě až nacistický režim, pod jehož diktátem se muselo psát slovo „Žid“ s velkým „Ž“.Po druhé světové válce se však situace změnila, vznikl stát Izrael, a tak je zjevně možno psát „žid“ s malým „ž“ (jako stoupenec náboženství) i Žid s velkým „Ž“ (jako příslušník národa, i když osobně dávám v tomto smyslu přednost užívání slova „Izraelec“). Vzpomínám na slavného britského profesora germanistiky, J. P. Sterna, pražského rodáka, který – protože zažil nacistický útlak – mě vždycky žádal, abych psal slovo „žid“ s malým „ž“, tedy nikoliv jako nacisti.Smutné je, že málokdo dnes tuto historii zná – a pikantní je, že „levicové“ Právo zřejmě vůbec necití, že psaním slova „Žid“ s velkým „Ž“ pokračuje v nacistickém úzu.“
http://www.blisty.cz/art/30965.html

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •