Konference ve Wannsee

Konference se konala 20. ledna 1942. V jejím průběhu měli být účastníci spíše informováni o plánu a byli požádáni, aby ,,poskytli náležitou podporu při práci na řešení“. Schůzky se zúčastnilo 15 lidí, většinou zástupců ministerstev či úřadů. Vypracováním plánu byl pověřen Reinhard Heidrich, a to říšským kancléřem Hermannem Göringem. Konferenci zorganizoval Adolf Eichmann, který po atentátu na Heydricha převzal jeho roli v realizaci konečné řešení.  
Plán konference byl jasný: likvidace 11 miliónů Židů. Počítalo se i s židy z Velké Británie a SSSR. Celkový počet židů však byl pro nacisty mnohem vyšší, jelikož nebrali žida pouze podle vyznání, ale také podle původu, což ostatní nedělali. S těmi, kteří nezemřou ,,přirozeným úbytkem“ (uštváním na pracovišti), se bude muset ,,vhodně naložit, protože tu bezpochyby půjde o část nejodolnější, přestavující výběr, na který je třeba pohlížet při propouštění na svobodu jako na zárodek nového židovského rozmachu.“ Zřetelné vyznění tohoto odstavce je, že nikdo nesmí přežít. Konečné řešení. Nepřežije nikdo, kdo by mohl být nositelem židovské rasy. „Nemáme v úmyslu evakuovat Židy starší 65 let, ale odevzdat je do ghetta pro staré – počítá se s Terezínem“. Do starobních ghett měli jít také Židé s těžkými válečnými zraněními a nositelé válečných vyznamenání (Železný kříž 1. třídy). Každého Žida čekala smrt a nezáleželo na věku ani na pracovních schopnostech.
„Při praktickém provádění konečného řešení bude Evropa pročesána od západu na východ. území říše, včetně Protektorátu čechy a Morava, musí mít přednost, třeba už jen z důvodů bytových a sociálně politických potřeb.“ Plán počítal s tím, že obsazená i neobsazená Francie se plánu na evakuaci podrobí bez větších problémů. Jedinou výjimkou v plánu byly severské země, kde byl navržen odklad realizace pro možné těžkosti a malý počet židů.
Aby konečné řešení židovské otázky bylo opravdu konečné, počítal plán s ,,naprostým“ vymýcením židovské krve a to i u míšenců 1. (židovští prarodiče) a 2. stupně (jeden židovský prarodič). Plán tedy požadoval zpřísnění Norimberských zákonů. Nově měli být Židé prvního stupně postaveni na roveň Židům, kteří mají např. židovské rodiče. Pokud měl Žid prvního stupně speciální povolení „k působení na některých úsecích“ od strany či státu, musel být jeho případ přezkoumán. Výjimky byly dávány za “zásluhy“ (udavačství).
Tyto výjimky však měli jedno velké ale. „Míšenec 1. stupně, který bude vyňat z evakuace (z transportů na východ – pozn. autora), bude sterilizován, aby se zabránilo jakémukoliv potomstvu a míšenecký problém tím byl jednou pro vždy odstraněn. Sterilizace je dobrovolná. Je však podmínkou pro další pobyt v říši.“ Mezi řádky zápisu lze vytušit, že právě změny Norimberských zákonů (které byly ještě mnohem hlubší) vyvolaly na schůzi největší rozruch. Je zcela jasné, že tato část plánu vytvořila korupční prostředí a někteří si to museli jasně uvědomit.
Nacistická tyranie i díky protokolu ukazuje svoji naprostou zrůdnost a šílenství. Velkou otázkou ovšem zůstává, jestli se na konferenci mluvilo i o použití plynových komor. Tento odstavec nám může být vodítkem: „Závěrem byly prohovořeny různé formy řešení, přičemž župní vedoucí dr. Meyer, tak i státní tajemník dr. Bühler zastávali stanovisko, aby se určité přípravné práce v průběhu konečného řešení prováděli přímo v příslušných oblastech. Přitom je třeba vyhnout se zneklidnění obyvatelstva.“
Dnes už jsou nacističtí pohlaváři pryč, ale nebezpečí jejich praktik je tu stále. Otázkou ovšem je, jestli Guantanamo slouží k evakuaci, či sterilizaci.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •