{mosimage}Problematika sebeurčení byla spojena hlavně s koloniálním systémem. Ten je ve svém tradičním pojetí již v podstatě minulostí. Dnes se potýkáme s čistě ekonomickým kolonialismem nadnárodních společností, kterému mnozí s pocitem světoobčana říkají globalizace. Dokonce se přichází s teorií jak zlikvidovat státní suverenitu, protože rozhodující hodnotou je vlastně člověk, a proto by měl mít každý svoji vlastní suverenitu neboli právo na sebeurčení.
V podstatě by rozhodoval jenom ten, kdo má moc ve své vůli a takovému člověku by žádná hranice nestála v cestě. Zní to hezky, že? Ale jde o dnešní argumentaci zneužívání lidských práv. Tato teorie nevychází z úvah o lidských právech, ale z úvah o minimalizaci výrobních nákladů. Člověk sice má vlastní vůli, ale ta je značně oslabena, když jeho přežití závisí na třech, pěti dolarech týdně, které si vydělá čtrnácti až dvaceti hodinovými směnami. Doslova řečeno jde o vydírání. Lidská práva mají význam jen tehdy, pokud jsou respektována. Když mají mezinárodní smlouvy o lidských právech potíže s tím, aby byly respektovány, tak si lze jen těžko představit, že by se jednotlivci dostalo uspokojivějšího respektu.
Autor článku „Proč by měli Srbové vůbec něco dělat se samostatností Kosova?“ (vyšlo na serveru Britské listy) píše:
„Postoj musí být zcela opačný. Imperativem mezinárodního práva se musí stát právo národa na sebeurčení až do úplné nezávislosti. To se musí týkat nejen Kosova a v nedávné minulosti třeba Východního Timoru, ale i Baskicka, Čečenska, Palestiny, Kurdistánu, Severního Irska, Tibetu, či státu Tamilů na Srí Lance a dalších území, kde jsou tužby místních obyvatel po svobodě neustále potlačovány.“
Tužby, nároky a paměť národa
Kdyby v mezinárodních vztazích šlo přednostně o uspokojování tužeb, tak by bývalé Československo mělo být rádo, že Mnichov naplnil tužby části jeho obyvatel. Ale i s tímto metrem by vám zůstala otázka, co s tužbami další části obyvatel, která byla ze svých domovů vyhnána, což byl a zřejmě i bude případ Srbů v Kosovu.
Při tvorbě nových správních území na mapě je nutné brát v úvahu nejen tužby, ale také oprávněné či neoprávněné nároky žadatelů a v neposlední řadě zvažovat důsledky těchto kroků. Konflikt v bývalé Jugoslávii dosáhl rozměrů, jakých dosáhl v důsledku toho, že k takovému postupu počátkem devadesátých let nedošlo. Opět byly naplněny tužby jen některých skupin obyvatel a zájmy jiných skupin opomenuty. Vznikly nezávislé státy, ale nebyla v nich zajištěna ochrana práv menšin, které byly z historických důvodů nenáviděny, což se vědělo nejen na Balkáně, ale i v Evropě. Plné vědomí se projevilo zejména u Němců, kteří přes zbrojní embargo neváhali Chorvatsku, bývalému spojenci nacistického Německa, poslat zbraně k vyhlazení Srbů, kteří během druhé světové války proti nacistům bojovali.
Téměř výlučně Srby obývanou oblast Krajiny v chorvatskosrbském pohraničí museli Srbové vyklidit, přičemž jejich odsunu veleli vysloužilí američtí generálové. Krajinští Srbové vytýkali Miloševičovi, že jim nepomohl a to ani zbraněmi, ale on se v té době do dalšího konfliktu nechtěl pouštět. Slavná mírová smlouva z Daytonu pak mezi jiným v podstatě legalizovala etnické čistky zaměřené proti srbským menšinám.
Ocelová Madlen
Z pohledu Spojených států jsou historické souvislosti jen banalitami, a proto se jimi nezabývají, ale vzhledem k tomu, že tvůrcem americké zahraniční politiky byla Madlen Albrightová, pocházející z pražské židovské rodiny, která by za svůj život měla děkovat právě Srbům, kteří její rodině v roce 1939 pomohli z Bělehradu uprchnout do Londýna, tak nad cynismem a pragmatičností vysoké politiky opět zůstává rozum stát. Svou bezcitnost a loajálnost vůči ekonomickým zájmům Spojených států však Madlen prokázala i např. hájením sankcí uvalených na Irák, v jejichž důsledku zemřelo více než půl milionu iráckých dětí, kterým chyběl sunar a léky. Dle jejích slov bylo toto rozhodnutí těžké, ale stálo to za to. Jinými slovy zvýšení objemu proměny amerických petrodolarů v saudské investice ve Spojených státech bylo tak výhodné, že stálo za to mu obětovat půl milionu iráckých životů.
Proč bychom vůbec měli něco dělat, když je porušováno mezinárodní právo?
I když jsme dnes svědky mnoha krvavých konfliktů a obchodů, tak přeci jen se situace alespoň ve vyspělejších oblastech, v porovnání s minulými staletími, značně zlepšila. V důsledku třicetileté války, napoleonských válek, dvou světových válek a studené války byly podepsány mezinárodní dohody, které se především snaží v mezinárodních vztazích nahradit „právo džungle“ pokojným řešením sporů. Systém mezinárodních smluv tvořící mezinárodní právo samozřejmě není dokonalý, ale zatím je to nejlepší, co máme. Specielně jako malý stát bychom si měli uvědomit, že mezinárodní právo je jediný spojenec, kterého plně využíváme my, ne on nás. Zasazováním se o jeho respektování na mezinárodním poli se zasazujeme o respektování sama sebe v tomto prostředí. Podporou jeho porušování a ignorováním jeho zásad se zasazujeme o ignorování i našich práv. Je tedy otázkou čí zájmy naše Ministerstvo zahraničí vlastně hájí, nemluvě o laxnosti našeho ospalého ministra zahraničí, který prohlásil, že se přidá k většině.
Tužby národů jsou samozřejmě důležité. Pokud jde o utlačovanou a terorizovanou skupinu obyvatel, tak není o čem hovořit. V případě Kosova tou utlačovanou a terorizovanou skupinou však byla povětšinou srbská část obyvatel. Kosovští Albánci během druhé světové války vyvraždili tisíce Srbů a přibližně sto tisíc jich z Kosova vyhnali. Navíc Albánci kolaborovali s Němci a Italy, měli i jednu divizi SS. (Bosňáci dokonce dvě. Divizi SS-Handžar a SS-Kama)
Tedy i historické souvislosti hovoří proti nárokům kosovských Albánců na samostatný stát. Mnohdy jsou to však právě historické souvislosti, kterými se agresoři snaží ospravedlnit invazi vlastních vojsk na cizí území. Právě proto byly po druhé světové válce stanoveny zásady mezinárodního práva, které využití vojenské síly považují za legitimní jen v případě sebeobrany, kdy se jedná o tzv. legitimní ochranu, která má své podmínky nebo v případě schválení mandátu Rady bezpečnosti OSN. Akceptovat cokoli jiného je cesta do pekla konfliktů, čehož jsme dnes svědky v Afghánistánu a Iráku. Proto je důležité se důsledně držet podepsaných dohod, uznaných hranic států a legálních pravidel pro jejich změny.
Ještě z historie
Kosovo osídlili Srbové někdy v 7. až 9. století, bylo součástí jejich středověkého státu Rašky, tzv. starého Srbska. Na čas se ovšem octlo i pod vládou Bulharské říše a samozřejmě Byzance. Každopádně však bylo po celý středověk a hluboko do novověku osídleno slovanským obyvatelstvem a je považováno za jedno z krystalizačních center srbské státnosti.
Roku 1389 Srbové s Turky prohráli bitvu na Kosově poli, což předznamenalo další vývoj, ale v této době představovali Albánci jen méně než 2 procenta kosovských obyvatel. Když uznáme kosovskou nezávislost z důvodů dnešní procentní převahy Albánců, tak bychom v budoucnu taky měli uznat nezávislost Marseille nebo pařížského předměstí.
Ani mezinárodní právo nehovoří ve prospěch kosovských Albánců
Nutno také připomenou existenci rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244, která mimo jiné říká, že bude umožněn návrat všech uprchlíků a bude zajištěna ochrana jejich práv. Dále, že bude povolen návrat stanoveného počtu jugoslávských a srbských vojenských a policejních sil, k čemuž evidentně nedošlo. Rezoluce se zabývá mnoha dalšími ustanoveními, z nichž nejsměrodatnější je klausule definující rozsáhlou autonomii Kosova, které však má zůstat nedělitelnou součástí Svazové republiky Jugoslávie. Jakékoliv změny jsou podmíněny rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN, ale i souhlasem Svazové republiky Jugoslávie. Rezoluce také říká, že vojska OSN jsou v Kosovu na základě souhlasu Srbů. Na jakém základě tam bude EU? Kdo ochrání zbylé Srby, kteří se nehodlají vzdát svých domovů?
Tak často nezvažované důsledky
Kosovská nezávislost se také stane argumentem pro revizi Trianonské mírové smlouvy, což velice potěší maďarské politiky.
Mezinárodní uznání kosovské nezávislosti se paradoxně stane precedentem mezinárodního práva. Na jeho základě se pak sebeurčení budou moci dožadovat např. Kašubové a Guralové v Polsku, Turci v Německu, Alžířané ve Francii, Albánci na severu Řecka a v Makedonii, zmínění Baskové, ale také Katalánci, Andalusané, Kastilci a další hrdé národy. O nezávislé slovo se rázněji budou moci přihlásit obyvatele Bretaně, Provensálska, Korsičané či oblast Languedoc-Roussillon, na jejíž obyvatelích byla ve 13. století spáchána první genocida v evropských dějinách. Na rozkaz papeže, během albigenské křížové výpravy, bylo v této oblasti zmasakrováno na sto tisíc stoupenců katarské víry. Když se tehdy křižáci ptali zástupců papeže, jak mají rozeznat skutečné kacíře od zbytku obyvatel města, dostalo se jim neblaze proslulé odpovědi: „Pozabíjejte je všechny. Bůh ty svoje pozná.“
Historie poskytuje mnoho argumentů pro nezávislost stovek dalších oblastí, jakými je např. Skotsko a Wales. O odtržení by také mohla žádat Sardinie, Sicílie, Kalábrie a další oblasti v Itálii. Garibaldi, ale určitě i Bismark by se asi obraceli v hrobě. Dále by se samostatného státu mohlo zachtít Maďarům, Ukrajincům a Romům na Slovensku, Finům ve švédsku. Nezávislost bude dále lákat Podkarpatské Ukrajince či Lužické Srby, Podněstři, Transsylvanii, Vojvodinu. Vítr do plachet však dostanou hlavně ruské menšiny v bývalých svazových republikách, přičemž se začíná hovořit i o Krymu a jeho dosti uzavřeném území.
Nezávislost na Spojených státech by mohla vyhlásit i početná kubánská menšina na Floridě, kde už si jedna oblast, ve které mají Kubánci absolutní většinu, vyhlásila španělštinu za jediný oficiální jazyk. Zasáhnout musela federální vláda. To samé hrozí např. v Kalifornii, Arizoně, Texasu, Novém Mexiku a v dalších státech kde jsou početné mexické menšiny.
Poláci, Němci, ale i Češi v Michiganu by pro své komunity mohli požadovat samostatný stát. Pokud by však důsledné spravedlnosti mělo být opravdu učiněno za dost, tak by všechny tyto nové státy měly patřit indiánským kmenům.
Tento precedent bude možno dovést do dalších absurdit, v čemž by Češi jistě nezůstali pozadu. Mohla by se o to postarat česká romská menšina a nekompromisně vyhlásit samostatnost Vsetínska či jiné Romy obývané oblasti. A co Morava? Ta by také mohla získat nezávislost a dále se rozpadnout na polskou severní Moravu a zbytek. Jisté náznaky sebeurčení tu byly již před vstupem do Evropské unie, kdy jedna moravská vesnice žádala o přijetí do EU nezávisle na České republice.
Teď zase vážně. Porušením mezinárodního práva bylo a zůstává vyhlášení samostatné republiky na severu Kypru v roce 1985. Uznání samostatnosti Kosova dává do rukou severokyperskému režimu argument, pomocí něhož může Turecko tlačit na OSN a EU, aby zmiňovaný režim byl uznán jako právoplatný.
Osvobozenecký boj, terorismus a právo národů na sebeurčení
I když ve většině případů, které autor článku „Proč by měli Srbové vůbec něco dělat se samostatností Kosova?“ jmenoval, jde opravdu o osvobozenecký boj, tak jejich situaci nemůže srovnávat s poměry v Kosovu. V Kosovu jde spíše než o vytvoření svobodného státu o vytvoření svrchovaného území albánské mafie pod velením bývalých teroristických vůdců UCK. Navíc každý případ má jiný historický podtext. Vše se nemůže míchat dohromady.
Tibet, Kurdové, Palestinci, Východní Timor a Čečenci versus kosovští Albánci a UCK
V případě Tibetu jde např. o okupaci státu. Tedy území, které nezávislost již mělo. Kosovo nikdy státem nebylo. Taky případ Kurdů a kosovských Albánců se nemůže srovnávat, protože Kurdové svůj národní stát nemají, Albánci už budou mít dva a možná tři nebo i čtyři pokud se jim v Makedoni a Řecku dostane stejné „spravedlnosti“. Jak je opět vidět, tak když je stát protekční záležitostí Spojených států, tak najednou nevadí, že v jeho čele stojí diktátor či bývalý terorista.
V případě Palestiny jde o osvobozenecký boj národa, kterému byla nejdříve půda doslova ukradena pod nohama a pak na něm několikrát byla spáchána genocida bez možnosti se adekvátně bránit a Palestinci jsou terorizovaní dodnes.
Kosovská osvobozenecká armáda byla plně vyzbrojená a podnikla první úder, při kterém nejdříve vraždila ve vlastních řadách, a to kosovské Albánce, kteří spolupracovali se Srby, pak drtivou většinu kosovských Židů a pak všechny Srby, kteří se jim dostali do rukou.
Východní Timor byl v celku spokojenou portugalskou enklávou, když na něj zaútočila indonéská armáda a vyvraždila dvě stě tisíc jeho obyvatel a v genocidě pokračovala dalším zabíjením a „očkováním“ látky Depo Provera, která u timorských žen způsobovala potraty a neplodnost. Srovnávat život v centrální vládou finančně podporované autonomní oblasti Kosovo před vypuknutím občanské války s tímto modelem opravdu nelze.
Zmíněné případy prostě nelze srovnávat s kosovskými Albánci, kteří jak již bylo řečeno, vyvraždili tisíce svých sousedů a další tisíce jich vyhnali z domovů. To, že se pak Srbové bránili se stejnou brutalitou je neospravedlnitelné, ale pochopitelné.
Uznání nezávislosti Kosova bude uznáním terorismu UCK. Z hlediska mezinárodního práva to znamená, že i takový Taliban či rovnou Al-Kaida by měli mít právo vyhlásit nezávislost jimi ovládané části Afghánistánu.
Právo na sebeurčení jako neřízená střela
Ke zmíněnému právu je nutno přistupovat střízlivě. Kdyby každá menšina měla usilovat o vlastní stát, tak by to vyvolalo nespočet konfliktů, které často přecházejí v brutální občanské války.
Právo na sebeurčení může být neřízená střela, což v minulosti dokázala i Čečna, která po té co počátkem devadesátých let získala nezávislost, tak zavedla islámské právo šarija, což donutilo většinu Rusů, ale i polovinu samotných Čečenců z oblasti uprchnout. Předvídatelný vývoj situace vyústil v ozbrojený konflikt mezi Čečenci v čele s Dudajevem a prorusky orientovanými skupinami, za účasti ruských vojsk.
Dnes je také nutné brát v úvahu národnostní složení a situaci v Iráku. Vyhlášení nezávislosti Kurdů by mělo za následek okamžitý vojenský zásah Turecka. A v případě, že by se rozpadl i zbytek Iráku, tak by části obyvatel místo hnědého zlata zbyl jen žlutý písek.
Z tohoto pohledu by se mohlo zdát, že jestli Američané podpoří kosovskou nezávislost, tak budou sami proti sobě. Ovšem pod jiným úhlem pohledu to není tak jednoznačné. Spojené státy v Kosovu mají jednu ze svých největších vojenských základen v Evropě a pokračování konfliktu v Iráku znamená další miliardové zisky hyenismu amerických korporací, jejichž zaměstnanců je v Iráku přítomno více než amerických vojáků.
Řešením měl být kompromis
Pokud jde o definici řešení kosovské otázky, tak se naprosto shoduji se slovy pana Václava Hořejšího, který ve svém článku „Kosovo – promiňte, ještě jednou“ na blog.aktualne.cz uvádí:
„Podle mého názoru by tedy mezinárodní vyjednavači měli donutit obě strany ke kompromisu, který by alespoň trochu uspokojil obě strany a neponížil totálně jednu z nich. Takovým kompromisem by bylo formální zachování velmi volné (kon)federace, ve které by Albánci měli nad velice autonomním Kosovem kontrolu (kterou de facto měli po celou dobu jugoslávské federace i po jejím rozpadu), ale neměli by např. samostatnou zahraniční politiku a armádu. Srbsko by mělo alespoň minimální možnost ovlivňovat situaci srbské menšiny v Kosovu. Nad tímto uspořádáním by zřejmě muselo mít nějaký dohled mezinárodní společenství (OSN). Je pravděpodobné, že časem by se věci vyřešily samovolně – Srbové by asi nadále z Kosova odcházeli, celá federace by se začlenila do EU a otázka hranic by přestala být tak urgentní. Myslím, že OSN má spoustu možností jak si takové kompromisní řešení vynutit – musí k tomu ale být vůle.“
Jen bych dodala, že snad poprvé v dějinách došlo ke stanovení termínu, do kdy mělo být kompromisu dosaženo, což de facto předem vyloučilo možnost jeho dosažení, jen o pár týdnů prodloužilo jednostranné řešení kosovských Albánců. Ultimátum kompromisu je navíc zásada, která v mezinárodním právu nemá nikde zakotvení, spíše naopak, protože se stále jedná o Palestinu nebo Kypr a nikde žádný termín. Proto se na toto ultimátum lze dívat jako na účelový zásah do vyjednávání a předem stanovenou tendenci, aby ke kompromisu nedošlo.
Pan Hořejší pokračuje slovy:
„Pokud ale mezinárodní společenství donutí Srbsko k totální kapitulaci a odmění neochotu k jednání a kompromisu, bude to mít zcela určitě negativní vliv v jiných částech světa, kde motivy k osamostatnění jsou často mnohem pádnější než v případě Kosova (ať už se kdokoli zaklíná tím, že se jedná o naprosto ojedinělé řešení, které už nikdy nikde nebude použito…). Zanechá to také v Srbech intenzivní pocit křivdy spáchané mezinárodním společenstvím (ten už ostatně docela oprávněně mají), který může mít v budoucnosti velmi neblahé důsledky.“
„A to už vůbec nemluvím o tom, že řešení stylem „donutit Srbsko k totální kapitulaci“ bude učiněno v rozporu s názorem Ruska (a možná i Číny), a důsledky toho mohou být také nedozírné…“
Jen v poslední větě si dovolím mít trochu odlišný názor než pan Hořejší, a to protože si myslím, že Rusko je proti samostatnosti Kosova více méně formálně. Už teď musí mít jasnou představu, jak kosovského precedentu využije ve svůj prospěch. Mám na mysli jižní Osetii, Abcházii, Adžarii a otevření otázky územní celistvosti Ukrajiny, Moldávie a řešení problému národnostních menšin v Pobaltí.
Podtrženo sečteno. Uznání kosovské nezávislosti bude Pandořinou skříňkou mezinárodního práva a vývoje budoucích událostí.
Jana Ridvanová
Camp Bondsteel: Největší základna USA v Evropě
Americká základně se nalézá u města Uroševace. Na rozloze 500 hektarů se nalézá na 300 budov s obsluhou čítající na 1000 osob. Základnu vybudovala dceřiná společnost firmy Halliburton (napojená na viceprezidenta USA Dicka Cheynyho), Brown & Root. Tato společnost také vypracovala studie realizovatelnosti ropovodů v oblasti. Spekuluje se také o tom, že základna sloužila jako tajná věznice CIA.
