Krize hypoték: nestabilita kapitalismu

{mosimage}Finanční krize, kterou způsobil na přelomu července a srpna krach trhu s nemovitostmi v USA, připomíná scénu ze staré americké filmové grotesky. Děj se odehrává v kuchyni restaurace. Človíček (Chaplin, Frigo, někdo jiný? – už si nepamatuji) nese v náručí vysoký sloupec umytých talířů. Zakopne o něco, sloupec se nebezpečně nakloní kupředu a človíček, aby zachránil situaci, se dá do poklusu, aby jeho vršek doběhl. Jenže to nestačí, talíře pořád utíkají, takže človíček musí přidávat, až definitivně narazí a všechno skončí katastrofou. Obdobná restaurační scénka se vyskytuje také v Hrabalově Anglickém králi, kde číšník – virtuóz roznáší na jeden zátah rekordní množství jídel, pak ale klopýtne s obdobným výsledkem: porce vepřového s knedlíkem a zelím končí na hlavách zděšených hostů.

Balancování na hraně, při němž je třeba neustále přidávat páru, aby se podnik nezhroutil – tak vypadá život finančního kapitálu, jehož principem je spekulace a který dnes udává tón celé kapitalistické světoekonomice. Zatím v ní došlo k jednomu globálnímu krachu, známému „černému pátku“ na newyorské burze v říjnu 1929, za nímž následovala vleklá a hluboká celosvětová krize. Proti opakování takové katastrofy se kapitalistický systém pojistil některými korekčními mechanismy, které fungují dodnes, ovšem za tu cenu, že si finanční systém, ve své podstatě stále nestabilnější, bere v krizových okamžicích za rukojmí celou světoekonomiku, aby zaplatila dluhy, které nasekal.

Současná finanční krize, která zdaleka neskončila, dala podnět k debatám o povaze zmíněných korekčních mechanismů a o celkovém fungování kapitalistické ekonomiky. Je příznačné, že v českém mediálním prostoru byli slyšet převážně „odborníci“ (typicky ekonomové velkých bank) kritizující centrální finanční struktury, Federální rezervní systém USA (FED) a Evropskou centrální banku (ECB) za to, že snížením úrokových sazeb pomohly komerčním bankám vybřednout z hrozícího bankrotu. Měly prý raději nechat fungovat neviditelnou ruku trhu, jež by potrestala banky lehkomyslně poskytující hypotéční půjčky rizikovým klientům, a vše by se vrátilo do normálního stavu ke všeobecnému prospěchu. Na nesmyslnost této argumentace upozornila polemika probíhající v Britských listech koncem letošního srpna. Podívejme se na věc trochu blíže.

Teorie o neviditelné ruce trhu stabilizující celý ekonomický systém totiž už dávno neodpovídá realitě. Byla jí asi blízko koncem osmnáctého století, kdy ji formuloval Adam Smith a kdy v kapitalistické ekonomice vystupovali samostatní individuální výrobci. Vznikem větších podniků se však realita začala této koncepci vzdalovat, až koncem 19 století, poté co koncentrace kapitálu vedla ke vzniku kartelů a velkých monopolů a co tón začal udávat finanční kapitál, přestala „skrytá ruka trhu“ fungovat jako stabilizující makroekonomický faktor docela. To neznamená, že by se na ni ekonomové a bankéři nadále nespoléhali, důsledkem ale byl právě onen velký burzovní krach v říjnu 1929 a to, čemu Američané říkají „Great Depression“. Na toto poučení se dnes rádo zapomíná, i když nestabilita světového finančního systému se v posledních desetiletích dál zvýšila vznikem a obrovským nárůstem spekulativních obchodů s takzvanými finančními deriváty.

Potřeba neustále dál a dál akumulovat kapitál a rostoucí potíže s jeho akumulací v materiální výrobě a službách (dlouhodobý pokles průměrné míry zisku) vedly k tomu, že finanční kapitál hledal nové možnosti akumulace ve své vlastní sféře. Trh s nemovitostmi se stal jedním z oborů ekonomiky, který k tomu nabízel příležitost. Každý potřebuje střechu nad hlavou a banky na ni začaly nabízet hypotéční úvěry stále většímu počtu uchazečů, u nichž bylo vysoké riziko, že půjčky nedokáží dlouhodobě splácet. Proti rizikům se chránily dvěma způsoby, starým a novým.

Starý způsob, kterému dal americký ekonom Minsky název „Ponziho efekt“ podle burzovního spekulanta ze dvacátých let, je vlastně známou hrou na letadlo. Když dlužníci přestanou splácet hypotéky, je třeba získat za každou cenu nové zájemce u hypotéční úvěry, kteří svými vstupními vklady umožní hypotéční bance ucpat díry v letošní finanční bilanci. Banky prostě musí přidat páru podobně jako ten človíček s kymácející se horou talířů. Nějakou dobu to pomůže, pokud ekonomika dostatečně roste a je hodně nových zájemců o byty. Jak ale ukázal rok 1929, v takto přehřáté ekonomice stačí škobrtnutí, malý pokles důvěry, a domeček z karet se zhroutí.

Novým způsobem jsou zmíněné finanční deriváty. S úvěry je totiž ta potíž, že bance zůstanou v účetnictví až do konečného vypořádání, dobrého nebo špatného. Deriváty umožňují tyto úvěry někomu prodat a přitom zdánlivě rozptýlit riziko na velké množství investorů. Banky sdružují hypotéční úvěry do cenných papírů označovaných jako RBMS (residential mortgage backed securities). S nimi se pak obchoduje na finančních trzích. Protože se tím hypotéční banky zbavují prvotního rizika, mají tendenci prodávat dál hypotéky stále problematičtějším uchazečům. Noví majitelé RBMS, aby snížili riziko, které tak na ně přešlo, znovu „derivují“ RBMS do nových cenných papírů zvaných CDO (collateralised debt obligations), v nichž se RBMS třídí do tří „tranší“ podle rizika nesplácení – od relativně nejbezpečnějších („investment grade“) před střední („mezzanin“) až po nejriskantnější („toxic waste“). Aby se prodal i toxický odpad, slibují se na něj velmi vysoké výnosy. Takto se původní dluhy majitelů hypoték šíří po celé ekonomice. Obdobné mechanismy fungují také v dalších oblastech ekonomiky, například při násilné dluhové restrukturalizaci podniků známé pod jménem „private equity“. Vzniká tak „fiktivní“, neskutečný kapitál (v angličtině „fictitious“, což také znamená smyšlený, s nádechem nesolidnosti), který má dnes na finančních trzích drtivou převahu. Podle odhadů na něj připadá 95 % všech finančních transakcí, takže obchodování reálným zbožím a službami dnes představuje pouze 5 % celkového finančního obratu.

Rozptýlení rizika pomocí finančních derivátů sice snižuje nebezpečí krachu z přímých spekulací typu „letadla“, ale to, co bylo vyhozeno dveřmi, se vrací oknem. S riskantními úvěry se dnes obchoduje systémově a v mnohem větším objemu, takže riziko škobrtnutí se neustále vrací. Tohoto nestabilního charakteru systému jsou si vedoucí velkých bank dobře vědomi. Slavnému někdejšímu šéfovi FED Alanu Greenspanovi se připisuje výrok, že řízení financí se podobá jízdě na tygrovi.
Lidi nesoucí odpovědnost za celý systém, jako jsou šéfové FED a ECB, straší vzpomínka na „černý pátek“ roku 1929 pořád jako černá můra. Krize přicházejí jedna za druhou, z různých a někdy nejasných příčin. Některé se mohou se značnou dávkou cynismu nechat „vyhnít“, pokud je pravděpodobné, že systém jako celek neohrozí (např. jihovýchodní Asie koncem 90. let, Argentina 1999 – 2003), i když v nich mohou zkolabovat celé národní ekonomiky  a lidé masově umírat hlady, jako v Argentině. Když je ale vysoká pravděpodobnost, že krize destabilizuje celek, pak se FED, ECB, ale v některých případech i Mezinárodní měnový fond rozhoduje sanovat. O teorii neviditelné ruky trhu se v tu chvíli moc nestarají. Rozhodující je správně odhadnout reálné riziko a mít možnost zásahu.

Jako vždycky, konstatuje analytik Fréderic London v zářijovém čísle Le Monde diplomatique (odkud čerpal do značné míry tento text), zaplatí za tyto hry koneckonců aktéři reálné ekonomiky, podniky, zaměstnanci, spotřebitelé. Na uvedených finančních spekulacích se nijak nepodíleli a nyní vidí, jak se utahují kohoutky úvěrů beztoho, že by to sami nějak zavinili.

Ekonomika pro ně představuje onoho nepochopitelného divokého tygra, o němž hovořil Alan Greenspan a kterému jsou vydáni napospas. Ve skutečnosti to ale jsou reálné finanční mechanismy, představující jakési jednosměrné čerpadlo, které přesouvá peníze zdola, z reálné ekonomiky, do sféry financí při každém pohybu, když ekonomika roste i když se smršťuje. Rozpor mezi „financemi“ a zbytkem ekonomiky je podle některých analytiků (Duménil a Lévy, opět Francouzi) klíčový pro pochopení situace.

Ještě o jednom riziku je potřeba se zmínit v této souvislosti. Do spekulativních obchodů s deriváty se stále více pouštějí banky a jiné finanční instituce slibující, že převezmou na svá bedra péči o rozhodující sociální jistoty: soukromé penzijní fondy, instituce podnikající v soukromém  financování zdravotnictví a školství. Pokud by tyto sféry měl také ovládnout finanční kapitál, riziko pro společnost jako celek by dále podstatně vzrostlo. Stále naléhavější je proto nutnost nasadit finančnímu kapitálu otěže. Což bude vyžadovat zásadní institucionální změny.

Rudolf Převrátil
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  • 0
  •  
  •  
  •  
  •  

Krize hypoték: nestabilita kapitalismu

{mosimage}Finanční krize, kterou způsobil na přelomu července a srpna krach trhu s nemovitostmi v USA, připomíná scénu ze staré americké filmové grotesky. Děj se odehrává v kuchyni restaurace. Človíček (Chaplin, Frigo, někdo jiný? – už si nepamatuji) nese v náručí vysoký sloupec umytých talířů. Zakopne o něco, sloupec se nebezpečně nakloní kupředu a človíček, aby zachránil situaci, se dá do poklusu, aby jeho vršek doběhl. Jenže to nestačí, talíře pořád utíkají, takže človíček musí přidávat, až definitivně narazí a všechno skončí katastrofou. Obdobná restaurační scénka se vyskytuje také v Hrabalově Anglickém králi, kde číšník – virtuóz roznáší na jeden zátah rekordní množství jídel, pak ale klopýtne s obdobným výsledkem: porce vepřového s knedlíkem a zelím končí na hlavách zděšených hostů.
(Pokračování textu…)

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  • 0
  •  
  •  
  •  
  •