Láska za časů cholery: budete zklamáni

{mosimage}Pár dnů po oslavách Nového roku jsem jel již zdraženým metrem a na plíživém eskalátoru jsem zahlédl reklamní plakát na nový film Mikea Newella Láska za časů cholery. Podobných reklamních výtvorů visí po celém pražském metru asi významné množství, ovšem až šnečí rychlost pohyblivých schodů mě donutila podívat se blížeji na plakát. Zajímalo mě totiž, jak firma představuje vlastní výrobek budoucím zákazníkům, jelikož snímek samotný jsem již viděl na Vánoce v zahraničí.

Plakát film redukuje, ukazuje divákům film příběh srdceryvné lásky, okořeněný divokou kolumbijskou přírodou. Film však jde za tuto dějovou zápletku. Násilně přerušená láska mezi Florentinem a Ferminou je zcela určitě hlavní bod snímku, není však jediný: v určitém bodě dokonce vzájemná touha zmizí, hlavní postavy žijí vlastní osudy, a jejich mladická láska plně ustupuje do vzpomínek. Režisér je dokonce nucen zopakovat začáteční scény uprostřed filmu, aby znovu navázal na příběh zmařené lásky, aby znovu spojil tímto poutem osudy dvou starců, kteří se za mládí milovali skrz tajnou korespondenci.

Až po smrti manžela Ferminy, se znovu objevuje příběh přetrhnuté lásky. Avšak i její vyvrcholení není laciné a poplatné kánonu „žili spolu šťastně až do smrti“. Fermina nejdříve Florentina odmítá, je cítit jak autor pracuje s věkem představitelky. Láska není božsky vdechnuta do plic stařeny, která najednou omládne, ale je cítit těžkost věku, je vidět, jak je žena sevřená v roli vdovy a v pocitu stařeny. Fermina se nikdy od svého věku neosvobodí, dokonce i ve chvíli, kdy se má poprvé milovat s Florentinem, milování, které završí více než padesátileté hledání se, v té chvíli, jenž by měla být výsostně romantická, se stydí za svoje stáří. Na pozdní lásky mezi Florentinem a Ferminou má jejich konkrétní situace, ať už jde o věk, sociální postavení či psychiku, velkou váhu, a scénárista se vyhýbá stylizaci vášnivé lásky.

Tím ovšem netvrdím, že film není dojemný, že nechává diváka chladným. Příběh má silný citový náboj, avšak režisér dokáže měnit různě emotivně zabarvené situace docela plynně. Díky tomu, že osudy postav jsou sledovány docela široce, situace se dynamicky mění, a divákovi rychle uplyne více než dvouhodinová délka. Osudy se stávají na lásce nezávislými. Fermina dokáže milovat svého manžela, a trpět, když zjistí jeho nevěru, jsou vidět i rozdíly, dané jiným původem obou rodin, a nakonec i zakořeněné náboženství, nebo alespoň náboženské pokrytectví. Florentino se stane ředitelem přepravní společnosti, kde začínal jako telegrafista (pro všechny fanoušky volného trhu práce: stane se tak díky příbuzenským vazbám a psychologickému mechanismu podobnému freudovské sublimaci) a do děje vstupují i jiné postavy.

Příroda a místní situace, na plakátech zbídačená na kýč, má významnější roli, než pohlednicovou kulisu. Stává se sama aktérem děje, který tak získává jedinečnost a originalitu: vazbou na místní situaci se děj stává nepřesunutelným. Atmosféra Kolumbie a zrod nového století dále podtrhávají dojem jedinečnosti a neopakovatelnosti.

Zvláštním přírodním úkazem je cholera. Tato nemoc je ve filmu strašidlo, miasma, které vtrhla do města, jakoby se děj odehrával za časů Oidipa. Proto i manžel Ferminy, který choleru úspěšně léčí, má vysoký společenský statut. Cholera je však i hybnou silou děje, je neviditelnou silou, která je ve filmu neustále přítomná. Jen pár bodových scén s mrtvými stačí vyvolat v divákovi zvláštní pocit nejistoty. A nakonec i smrt bude emancipační silou děje, otevře mu cestu k završení. Cholera a smrt se tak vážou pevným vztahem k lásce.

Tato vazba je zajímavá nikoliv, protože by byla zcela originální. V mnohých pohádkách (např. Červená karkulka a vlk, Sněhurka a sedm trpaslíků) je smrt bránou k znovu spojení osudů hlavních hrdinů. Ovšem v těchto příbězích je smrt jakoby zbavena sama sebe, jelikož se týká „zlých postav“ a její zpracování je viděno v optice trestu. Zde se však smrt týká kladného hrdiny, který vyléčil choleru, a milovaného manžele, člověka, jehož smrt vyvolá dojetí a ne zatracení. Smrt lékaře je však možné vidět jako hříčku nemilosrdného osudu, je to smrt tragická a groteskní.

Jak známo, stejnojmenný román od G. Márqueze je předlohou pro snímek. Myslím si, že filmový tvůrci dokázali vystihnout několik charakterů Marquezova stylu. Jde o rozmanitost zápletky a její „magické“ rozuzlení: lze uvést  případ Florentina, který slíbil že Fermina bude jedinou ženou, jenž pomiluje, ale nakonec tato spirála odloučení ho strhává k velice silným depresím. Avšak prokletí panictví bude prolomeno, když ho znásilní jedna spolucestující.

Autorům se i podařilo dobře vypilovat dialogy (alespoň v italské verzi filmu). Márquezovy dialogy jsou totiž často směsicí normální mluvy, žargonu, ale i divně vypilovaných projevů, podobných třeba proslovům v Historií římského dějepisce Tacita, které vytváří zvláštní estetický dojem. Podobný dojem je ve filmu docela zachován, ačkoliv rozsah snímku nedovoluje zcela zvládnout tento efekt.

Film není nikterak převratný. Ambice režiséra byla, zdá se, jen dobře ztvárnit známý román latinskoamerického spisovatele. Film je tudíž dobrá řemeslnická práce, ale není znát, že by filmový tvůrci přispěli vlastními nápady, originálními přístupy k scénám či zaostřením na některé scény, k jeho tvorbě. Filmový tvůrci se jen omezili na dost přesné sledování románového děje a vystižení jeho základních bodů.

Kdo se chystá do kin s přesvědčením, že Hánovy slzy pokřtily mimořádný snímek, zůstane zklamán. Ještě těžší zklamání zažije „sláďáků“ chtivý divák. A snad všichni ostatní budou spokojení s tímto snímkem, který považuji víceméně za nadprůměrný.

Jakub Horňáček
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •