Marx a ekologie

{mosimage}Marxova analýza životního prostředí za kapitalismu nám ukazuje, jak je záchrana planety neodmyslitelně spjata s přeměnou naší společnosti, píše John Bellamy Foster.

Ekologii, obor, který se zabývá vztahem mezi živými organismy a jejich prostředím, lidé často spatřují jako soudobý vynález. Ale myšlenka, že kapitalismus znehodnocuje prostředí způsobem, který neúměrně zasahuje chudé a kolonizované, byla vyjádřena již v 19. století v díle Karla Marxe a Bedřicha Engelse.

Debaty o ekologii sahaly za obecný horizont porozumění jejich doby.

Dnes chápeme ekologické problémy, kterým se věnovali, jako litanii mnoha našich nejtíživějších problémů životního prostředí, od rozdílů mezi městem a vesnicí ke změně klimatu a hladomoru.

V roce 1867 publikoval Marx první díl Kapitálu, svého ústředního díla, které se zabývá zákony kapitalismu. Obsahoval část o ekologickém imperialismu Anglie vůči Irsku, kde se píše: „ (…) Anglie po jeden a půl století irskou půdu nepřímo dovážela, a přitom nenechávala zemědělcům prostředky na náhradu součástí půdy.“

Marx zde čerpal z díla německého chemika Justuse von Liebiga. Liebig v roce 1862 prohlásil, že „Británie okrádá všechny země o podmínky jejich plodnosti“ a uvedl příklad irské půdy jakožto hlavní příklad.

Pro Liebiga je systém produkce, který si z přírody bere více, než vrací zpět, „zlodějským systémem“, což je pojem, který používal k popisu industrializovaného kapitalistického zemědělství.

Marx následoval Liebiga a další analytiky krize půdy 19. století a argumentoval, že půdní živiny – dusík, fosfor a draslík – byly posílány do měst ve formě jídla a tkaniny.

Zde, místo aby byly recyklovány zpátky do půdy, skončily tyto živiny jako znečištění městských center, s katastrofickými následky pro lidské zdraví.

Vyčerpání

V zoufalém pokusu obnovit živiny na svých polích, v době zvýšeného vyčerpání půdy, dovážela Británie kosti z napoleonských bojišť a z římských katakomb, spolu s guánem z Peru.

Pozdější vynález syntetických hnojiv pomohl překonat nedostatek živin. Ale to vedlo k dalším problémům v životním prostředí, jako je příval dusíku – tam, kde se přebytečný dusík z hnojiva vsakuje, zamořuje okolní prostředí.

Když se Marx zabývá otázkami životního prostředí, popisuje ekologický protiklad mezi přírodou a kapitalistickou společností jako „neopravitelnou průrvu ve vzájemně závislém procesu společenské výměny“. Tento koncept výměny nebo „Stoffwechsel“ převzal od Liebiga.

„Kapitalistická výroba,“ vysvětluje Marx, „rozvíjí techniku a kombinaci společenského výrobního procesu jen tím, že zároveň podkopává zdroje všeho bohatství: zemi a dělníka.“

Tato průrva ve výměnném vztahu mezi lidstvem a přírodou může být překonána pouze, argumentuje Marx, skrze systematickou „obnovu“ výměny mezi lidstvem a přírodou „jakožto regulativních zákonů společenské organizace“.

To ale vyžaduje racionální regulaci pracovního procesu sdruženými výrobci v souladu s potřebami budoucích generací.

Pracovní proces samotný může být definován jakožto výměnný vztah lidských bytostí a přírody.

„Dokonce ani celá společnost, národ, nebo všechny existující společnosti dohromady,“ tvrdí Marx, „nejsou vlastníky země. Jsou pouze jejími držiteli a musí ji předat ve zlepšeném stavu dalším generacím.“

Marx viděl materialistickou koncepci dějin spojenou s materialistickou koncepcí přírody, vědu o dějinách vztaženou k vědě o přírodě.

Své sešity o přírodních vědách zaplnil studiemi o geologii, chemii, agronomii, fyzice, biologii, antropologii a matematice.

Přednášky

Marx docházel na přednášky rodilého Ira Johna Tyndalla v Královském institutu v Londýně. Byl fascinován Tyndallovými experimenty se zářivým teplem, včetně rozlišování slunečních paprsků.

Je dokonce možné, že byl v publiku v raných 60. letech 19. století, kdy Tyndall předváděl výsledky svých experimentů, kdy vodní pára a oxid uhličitý byly propojeny se skleníkovým efektem, který pomáhá udržovat teplo v rámci atmosféry planety.

Nikdo ovšem v té době nemohl předpokládat, že skleníkový efekt spolu s oxidem uhličitým z lidmi spalovaných fosilních paliv může vést k lidmi způsobeným globálním klimatickým změnám.

Tato hypotéza byla poprvé vyslovena švédským vědcem Svantem Arrheniem v roce 1896.

Dnes je dialektické porozumění interakcím mezi přírodou a společností, jak ho formulovali Marx a Engels, pro nás zvýšenou měrou aktuální v důsledku zrychlující se globální ekologické krize, symbolizované především globálním oteplováním.

Změna klimatu

Nedávné výzkumy v environmentální sociologii aplikovaly Marxovu teorii výměnné průrvy na současné ekologické problémy, jako jsou průmyslová hnojiva, umírající oceány a změna klimatu.

Ve svých pracích o sociálních příčinách současné „uhlíkové průrvy“, pocházející z prudkého spalování fosilních paliv, demonstrovali Brett Clark a Richard York, že pro tento problém neexistuje žádná magická medicína mimo změn v základních společenských vztazích.

Technologie pravděpodobně problém neumenší, protože v kapitalismu výdobytky efektivity vedou neustále k expanzi produkce, doprovázené zvýšením požadavků na přírodní zdroje a energii a další zátěží na biosféru.

Toto je známo jakožto „Jevonsův paradox“ – po ekonomovi Williamu Stanley Jevonsovi, který to popisuje v knize Otázka uhlí, jež se zabývá postupným vyčerpáváním britských zásob uhlí.

„Technologický vývoj,“ uzavírají tedy Clark a York, „nemůže asistovat uzdravování uhlíkové průrvy, dokud není osvobozen od diktátu kapitalistických vztahů.“

Jediné skutečné – to znamená udržitelné – řešení globální ekologické průrvy vyžaduje, Marxovými slovy, společnost „sdružených výrobců“, kteří mohou „řídit tuto svou výměnu látek s přírodou racionálně, podřizují ji své společenské kontrole, místo aby jí byli ovládáni jako slepou silou; uskutečňují ji s nejmenším vynaložením sil a za podmínek, které jsou jejich lidské důstojnosti nejdůstojnější a nejpřiměřenější.“

Cíle jako lidská svoboda a ekologická udržitelnost jsou tudíž neoddělitelné.

Překlad Martin šaffek
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •