Tak se nám v Plzni konečně prošlo na dvě stovky neonácků. Blížící se krajské volby inspirovaly primátora Rödla (ODS) k tomu, aby populisticky zakázal neonacistický pochod, který se měl uskutečnit 19. ledna. Jeho svolavatel Bureš podal na primátora žalobu a uspěl jak u plzeňského krajského soudu, tak i u Nejvyššího správního soudu. K Rödlovi směřovaly stovky žádostí a proseb plzeňských občanů o to, aby se činil tak jako 19. ledna. Primátor však již měl čisté ruce a tvrdil, že se s tím nedá nic dělat apod., jeho soukromá předvolební kampaň už proběhla a asi neměl potřebu dále se v této věci angažovat.
Angažoval se však plzeňský třetí městský obvod, který zakázal všechny plánované protinacistické akce, tedy protestní shromáždění svolávané židovskými organizacemi, akci plzeňské levicové mládeže pod hlavičkou DOPE a konečně i akci, kterou se pokusil nahlásit známý plzeňský fotograf Radovan Kodera. Židé však podali na třetí městský obvod žalobu a Radovan Kodera i Jiří Metod Kassl (DOPE) vyzvali občany k ignorování nesmyslného zákazu.
1. března přišel tedy den D, větrem a deštěm ošlehávaná Plzeň čekala na příjezd až 400 neonacistů. Antifašistického shromáždění před Velkou synagogou, se mělo podle policejních předpovědí zúčastnit okolo stovky lidí. Policie však nikdy nebyla moc dobrá v matematice a předpovědích předpokládaného počtu účastníků, a tak se neonacistické hordě asi 200 tupců postavilo něco kolem 800 lidí. Někteří novináři odhadovali 1000 účastníků, policie 500 antifašistů. Na chodníku před Velkou synagogou se shromáždily stovky židů a antifašistů, na protější straně ulice pak další stovky anarchistů, punks, antifašistických skinheadů, alternativní mládeže apod. Toto doplňovali další desítky postávajících lidí v okolí divadla J.K.tyla, které stojí na vyvýšenině a bylo od něj vidět na holé lebky procházejících neonacistů. Ti byli chráněni množstvím policejních těžkooděnců, ale i 4 obrněnými transportéry, jízdní policií apod. Jakmile se náckové dostali k blízkosti Velké synagogy, lidé na ně začali pískat, křičet, modlit se, hrozit pěstmi. Z davu na nácky vylétlo několik láhví a ovoce. K ničemu vážnějšímu však nedošlo, protože se neonacistům dostalo opravdu masivní policejní ochrany. Policejní ochranka tedy dovedla své ovečky na Náměstí Republiky, aby si mohli v klidu přednést své ubohé projevy, okořeněné rasistickým a antisemitským podtextem. Z úst Bureše a dalších zaznělo, jak je jim ubližováno ze strany systému, že se na ně nevztahuje svoboda slova a podobné výmysly.
To, že na Náměstí Republiky mohou beztrestně náckové šířit nenávist, se Plzeňanům a dalším antifašistům opravdu nelíbilo a pokusili se tam dostat. Policie byla ale opravdu všude, a tak se to bohužel nepodařilo. Policejní ochranka se poté postarala o dopravu svých chráněnců z Náměstí Republiky autobusy na nádraží, snad před strachem, aby se chlapečkům, ale i pár nazi slečnám z Resistence Women Unity[1] cestou domů nic nestalo.
Plzeňská akce proběhla podle mého názoru velice dobře, nácků se nesjelo takové množství, jaké se předpokládalo, naopak se lidé nezalekli zákazu úřadů a sešli se v hojném počtu, aby ukázali to, že nemají pohrobci nacismu v Plzni opravdu co dělat. Snad jediný šrám na duši mi zanechala výzva Mladých sociálních demokratů a jejich mateřské strany k ignorování nacistického marše viz.[2]
Avšak doslova náběh na infarkt mi způsobilo vyjádření plzeňského zastupitele za KSČM Jiřího Valenty, který si ztěžoval, že policie nezasáhla při lednové akci údajné ANTIFY. Např. „Zde kolportovaný leták ANTIFY vyzýval k otevřeným projevům násilí a disponoval informacemi, např. jak se při protidemonstracích maskovat (přestupek proti Zákonu o shromažďování) nebo jak se chovat při případných policejních výsleších. Podobně nebezpečný aspekt s roznětkou k projevům meziobčanského násilí, ať již jakéhokoliv druhu, spatřuji v myšlence pořádání protidemonstrací, které starosta úMO Plzeň 3 Jiří Strobach, zcela podle práva a dle mého názoru z racionálních důvodů správně zakázal.“[3] Mimochodem ANTIFA neměla s lednovou ani s březnovou akcí nic společného.
Levicoví zastupitelé, poslanci a všichni pánové, kteří sedí na teplých místečkách na randících, v parlamentu apod. by si měli uvědomit, že toto strkání hlavy do písku, či dokonce otevřená podpora represivních složek proti antifašistickému hnutí se jim může jednou nemile vymstít. Ať již při volbách, či nedej „bože“ ve fašistických, nacistických koncentrácích.