Nástroj, jak chudým utáhnout opasky

A k těmto třem
čtvrtinám poražených je třeba ještě připočítat ty, kdo sice na změnách daně
z příjmu něco vydělají, ale tento jejich výdělek bude „více než
kompenzován“ zvýšením sazby DPH. Názorně se tak ukazuje, že snižování daní
a zavedení rovné daně jsou dvě zcela rozdílné věci.

Když tedy zavedení rovné daně
nijak nesouvisí se snižováním daní, o co tedy jde? Kostrbatě řečeno, jde
o „snížení míry daňové progrese“, tedy o to, aby lidé s nízkými
příjmy zaplatili na daních relativně více než doposud a lidé s příjmy
vysokými zaplatili relativně méně, zkrátka Jánošík naruby. Pravice se jezdí
učit do Bratislavy, jak chudým utáhnout opasky. Vše se ale komplikuje fixní
položkou odečitatelnou od daňového základu; pokud je dostatečně vysoká, může
být zavedení rovné daně spojeno se zvýšením, a nikoliv snížením míry
daňové progrese (taková situace by nastala například zavedením rovné daně se
sazbou 50 % a odečitatelnou položkou 20 tisíc Kč měsíčně). To však není
záměrem pravicové vlády, a proto je pro ni nastavení odečitatelné položky
tak citlivým problémem: ta je totiž vždy buďto příliš vysoká (takže uškodí
bohatým patronům ODS), nebo příliš nízká (takže uškodí i většině voličů
ODS s nižším než astronomickým příjmem).

V současnosti existuje pět
pásem daně z příjmů fyzických osob, včetně pásma s nulovou sazbou pro
příjmy nižší, než kolik činí odečitatelná položka. ODS jde o to, aby byl
počet daňových pásem snížen na dvě a aby se zároveň snížila mezní sazba
placená zaměstnanci s nejvyššími příjmy. (Jak říkají i kritici
zprava, označovat koncept „snížení počtu sazeb DPFO z pěti na dvě“
termínem „rovná daň“ je jen marketingovým trikem.)

Lze však dokázat, že jakýkoliv
systém založený na nižším počtu daňových pásem je pro většinu lidí méně výhodný
než některý alternativní systém, který stejný objem daní vybere s větším
počtem pásem. Snaha snížit počet daňových sazeb tak, aby na tom většina
populace vydělala, je proto předem marná.

Jaké argumenty pak ale mohou
Jánošíkové naruby ve prospěch svého projektu uvést?

Podle Vlastimila Tlustého si
rovná daň „vydělá sama na sebe“ zvýšením tempa ekonomického růstu
a snížením objemu daňových úniků. Podle této koncepce jsou lidé
s vysokými příjmy tvorové velice citliví na mezní sazbu daně: při jejím
zvýšení podnikatelé houfně odplouvají na Kajmanské ostrovy, manažeři přerušují
jednání a jdou si místo toho zarybařit. Teoreticky si to představit lze,
v praxi se ale „Lafferův efekt“ může projevit jen v případě skutečně
vysoké mezní sazby daně. Ostatně východiska Tlustého teorie byla ve Spojených
státech formulována v době, kdy se tam mezní sazba daně pohybovala nad 70
%. Ronald Reagan využil Lafferou křivku při zdůvodňování svých daňových škrtů.
Výběr daní se však v důsledku těchto škrtů snížil. Pokud tedy Lafferova
křivka nezafungovala v USA při mezní sazbě 70 %, je nesmysl domnívat se,
že by mohla zafungovat v čR s mezní sazbou 32 %.

Podle druhého argumentu je
progresivní daňová sazba nespravedlivá, a snížení míry daňové progrese je
tedy krokem k větší spravedlnosti. Tato argumentace však vychází
z přesvědčení, že tržní rozdělování příjmů je spravedlivé. Existují různé
teorie spravedlnosti a podle většiny z nich nic takového tvrdit
nelze. Jedinou etablovanou teorii spravedlnosti, která vede k závěru, že
tržní rozdělování je spravedlivé (ovšem pouze za předpokladu, že je založeno na
dobrovolných směnných transakcích), formuloval Robert Nozick. Jak ale
postupovat v podmínkách historicky vzniklého kapitalismu, kdy rozdělení
majetku nevzniklo pouze na základě dobrovolných směnných transakcí, ale
s vydatným přispěním loupeží, krádeží a podvodů? čím je člověk
bohatší, tím je pravděpodobnější, že za svůj majetek vděčí nelegitimním metodám
nabývání majetku, ať již vlastním nebo provozovaným svými předky. Před
spuštěním anarchokapitalismu je proto podle Nozicka třeba částečně vyvlastnit
bohaté a přerozdělit jejich majetek ve prospěch chudých, u kterých
lze naopak předpokládat, že jsou oběťmi minulých křivd. řekněme si otevřeně, že
toto lakonické konstatování duchovního otce pravicového libertarianismu by
velice obohatilo politickou diskusi v české republice, kde máme metody
prvotní akumulace kapitálu stále ještě na očích.

Systém progresivního zdanění tedy
vskutku představuje systém násilného přerozdělování od bohatých k chudým.
To ale neznamená, že by toto přerozdělování bylo nespravedlivé; naopak je lze
chápat jako částečnou nápravu minulých nespravedlností.

Snížení počtu sazeb daně z příjmů je tedy zákonitě
nevýhodné pro většinu obyvatel a nelze je zdůvodnit ani ohledem na
spravedlnost. Jediné, co pak pravicové vládě zbývá, je lavírování, mlžení
a marketingové triky. čtenáři těchto řádků již možná na rozdíl ode mne
znají konečnou podobou vládního návrhu daňových zákonů. Troufám se vsadit,
že Jánošíkům naruby se ani tentokrát kvadraturu kruhu vyřešit nepodařilo.

Daně

Již před zveřejněním všech
detailů se nechal ministr financí Kalousek slyšet, že na reformě daní všichni
vydělají. Toto své tvrzení zopakoval i během prezentace. Zároveň dodal, že daň
z příjmů fyzických osob zůstane i nadále progresivní. Obě tvrzení již
během následné debaty vyvrátil analytik čSOB Tomáš Sedláček. Poukázal na to, že
zastropování plateb na sociální a zdravotní pojištění vede ve spojení s rozšířením
daňového základu k tomu, že od částky 80 tis. Kč měsíčně se daň
z příjmů stává daní degresivní a to nehledě na to, zda chápeme pojistné
odvody jako kvazidaně, nebo jako součást příjmu, jak se snažil argumentovat
Kalousek. Nepravdivé je též Kalouskovo tvrzení o tom, že na reformě daní
vydělají všichni i při zohlednění zvýšení snížené sazby DPH. Sedláček vypočetl,
že na reformě daní prodělá 27 % poplatníků. Počítal však se zvýšením cen zboží
a služeb zatížených sníženou sazbou DPH pouze o 2 %, s odůvodněním, že
ceny se zvýší méně než jak by odpovídalo zvýšení sazby daně. To je sice pravda
(i když rozdělení daňových dopadů „půl na půl“ se zdá být arbitrární), ale
v takovém případě se zase sníží zisky a mzdy a v důsledku toho daňové
odvody ze zisků a z mezd i spotřeba. A v důsledku snížení spotřeby se
bude celý cyklus opakovat. Výslednému efektu se tedy nelze vyhnout – proto je
třeba zohlednit plný efekt zvýšení sazby DPH a nikoliv jenom efekt poloviční.
Pokud však zohledníme plný efekt zvýšení DPH, zjistíme, že na reformě DPFO a
DPH prodělá více než polovina poplatníků. To jsme však ještě nezohlednili
snížení efektu odečitatelných položek využívaných především středními vrstvami
(úroky z hypoték, příspěvky na důchodové zabezpečení atd.), které posune podíl
poražených ještě dál. Skutečnost, že mnozí poplatníci musí prodělat, ostatně
vyplývá z materiálů prezentovaných samotným Kalouskem, podle kterých
zvýšený výběr DPH více než vykompenzuje snížený výběr DPFO. Je zjevně nemožné,
aby každý člověk zaplatil méně a při tom se vybralo dohromady více.

Shrňme si: na změnách DPFO vydělá
v absolutní částce skutečně každý. Nejméně, pouhých 9 Kč, vydělá poplatník
s hrubou mzdou 20800 Kč měsíčně. Tento modelový poplatník však každý měsíc
zaplatí na DPH o více než 200 Kč navrch. V absolutní částce prodělají na
reformě DPFO a DPH všichni, jejichž příjem se pohybuje od 16000 do 34000
měsíčně. Celkový objem vybraných daní zůstane zhruba stejný, většina
zaměstnanců však přilepší státu stokorunami, aby se těm s nejvyššími
příjmy mohlo ulevit o tisíce. V řádu stokorun vydělají na daních též lidé
s nejnižšími platy a rodiny s dětmi, kteří však budou o to více postiženi
škrty v rozpočtových výdajích a snížením příspěvků na děti.

Po reformě bude složená daňová
sazba růst až do výše měsíčního příjmu 80 tis. a pak začne  limitně klesat
až k oněm magickým 15 %. Vláda tak občanům vzkazuje: čím více vyděláte,
tím více se tloušťka vašich peněženek přiblíží předvolebním slibům ODS. Většina
lidí nevydělává dost na to, aby si vláda mohla dovolit splnit jim to, co jim
před volbami bylo vládními stranami naslibováno.

Po odtajnění poslední složky
reformy veřejných rozpočtů – rozpočtových škrtů – si tak můžeme složit celou
mozaiku: střední třídy přispějí těm nejbohatším na  daňové úlevy, zatímco
„černí pasažéři“ (tj. důchodci, nemocní, lidé navštěvující lékaře,
nezaměstnaní, svobodné matky) přispějí na snížení firemních daní a zalátání
rozpočtové díry. Předvolební Topolánkova „smlouva s občany“ se nám tak
zvrátila ve svůj pravý opak: namísto snížení daní všem zvýšení daní většině,
namísto tisícovky pro důchodce další snížení náhradového poměru (tj. poměru
průměrného důchodu k průměrné mzdě).

Juli Zeh popisuje v románu
Hráčský instinkt situaci dnešních mladých Němců. Generace „po smrti
Nietzscheho“, pro kterou již neexistuje morálka, ale ani radost z jejího
bourání. Jedinou zbytkovou hodnotou je upřímnost. Bylo by naivní, kdyby voliči
požadovali po politicích morálku. Ale špetku upřímnosti (a to nikoliv té
Grossovské), tu by požadovat mohli: „Když už nám lžete před volbami, tak nám
nelžete alespoň po volbách, kdy máte na další 4 roky vystaráno.“ Vzorem takové
upřímnosti je komentář spoluautora slovenské daňové reformy Richarda Sulíka,
zveřejněný v rozhovoru pro MF DNES: „Rovná daň se nedělá kvůli lidem, ale
pro ekonomiku a pro ty, kterým hospodářství patří. Tedy pro majitele kapitálu,
nemovitostí, firem.“

Sociální dávky

Chytré horákyni z pohádky
Boženy Němcové se podařilo splnit zadání, které jí nechal vzkázat prokurátor:
ať k němu přijede, ale ať to není ani ve dne ani v noci, ani ustrojená ani
nahá, ani pěšky ani na voze. Avšak ani angažování chytré horákyně namísto
Pohanky s Melčákem by současné vládě nepomohlo splnit vše, co slibuje.

Posuďte sami: vláda hodlá všem
snížit daně a zároveň snížit i schodek veřejných rozpočtů.

Jak má být tohoto zázraku
dosaženo? Snížením mandatorních výdajů, především škrty v sociálních
výdajích. Tyto škrty podle Kalouska dopadnou na ty, kdo „odmítají pracovat a
pletou si sociální dávky s normálním platem“. V této souvislosti
připomeňme Agendu 2010 z dílny čSSD, která se v mnohém podobá
koaliční smlouvě pravicové vlády  a kde je „neoprávněné pobírání dávek“
označováno za jeden z hlavních problémů čR. Legendu o welfare queen, která
si jezdí pro podporu v cadillacu, si původně vycucal z prstu Ronald
Reagan. Tento novodobý mýtus se úspěšně zabydlel v rétorice politických
stran  z různých částí politického spektra. Zneuživatelé sociálních
dávek se tak stali skupinou, na níž lze svádět veškeré problémy veřejného
sektoru (přeci jen, svádět všechno na komunisty nejde donekonečna),  aniž
by se někdo namáhal rozsah a důsledky takzvaného „zneužívání sociálních dávek“
vyčíslit. My to však můžeme zkusit. Podle nejvyšších odhadů pobírá 10 – 15 %
žadatelů podporu v nezaměstnanosti neoprávněně. Pokud by jim byly dávky odňaty,
ušetřil by rozpočet 1 až 1,4 mld. Kč ročně. Jak vidno, tímto způsobem
 Kalouskovu rozpočtovou díru zalátat nepůjde, ani když mu velkoryse
přiznáme další stovky milionů ušetřených na pastelkovném a porodném, pro
jejichž navýšení hlasovali i poslanci a senátoři KDU-čSL a ODS (to bylo ovšem
před volbami).  Pokud by škrty sociálních dávek měly vskutku kompenzovat
rozsáhlé snižování a rušení daní, a zároveň vést ke snížení rozpočtového
deficitu (podle analýzy čMKOS povedou vládní reformy během následujících tří
let k výpadku příjmů veřejných rozpočtů ve výši 236 až 280 miliard korun),
musely by se přestat vyplácet veškeré podpory v nezaměstnanosti a veškeré
sociální dávky (podle návrhu státního rozpočtu na rok 2007 představují dávky
státní sociální podpory celkem  54 mld. a podpora v nezaměstnanosti 7
mld.). Vskutku, jedině zrušením veškerých sociálních dávek lze dokonale
zabránit jejich hypotetickému zneužívání.

Obutá, neobutá, oblečená, neoblečená…

Při tom není jisté, zda částečné
rušení sociálních dávek, tak jak o něm zatím vláda uvažuje, nebude ve svých
důsledcích pro rozpočet spíše kontraproduktivní. Zrušení nemocenských dávek
pro  první tří dny nemoci povede k tomu, že lidé, pro které je již
dnes obtížné vyjít s platem, se budou snažit nemoci přechodit, do práce
půjdou i s počínající chřipkou a infekci tak dále rozšíří. Zrušení
pohřebného se projeví hromaděním mrtvol v chladících boxech, čímž se
bezúčelně zvýši investiční a provozní náklady nemocnic.  Rušení dalších
dávek zapříčiní růst kriminality a nákladů na její prevenci. Ve Spojených
státech spočítali, že každý bezdomovec představuje pro veřejné rozpočty větší
náklady, než kolik by stálo obdarovat jej vlastním bytem, a že všeobecné
zdravotní pojištění je efektivnější než soukromé, na které šestina populace
nejbohatší země světa „nedosáhne“. Kontraproduktivní mohou být i neuvážená
opatření „ekologizace daňové soustavy“. Je jistě alarmující, že vlivem spalování
hnědého uhlí  je ovzduší ve vesnicích znečištěné stejně jako v
průmyslových centrech. Ale Bursíkem navrhované zdražení o 10% situaci nevyřeší,
neboť i po této změně zůstanou náklady na vytápění hnědým uhlím méně než
poloviční ve srovnání se zemním plynem, jehož cena po chystané deregulaci dále
poroste. A větší podíl občanů pak dá přednost ještě levnějšímu otopu – PET
lahvím.

Pokud srovnáme různé sliby a
koncepty z programů koaličních stran a ze stávající koaliční smlouvy,
vyjde nám z toho směs, která by i chytré horákyni zamotala hlavu:

Daně snížíme všem, ale zároveň je
některým zvýšíme (především zvýšením sazby DPH u základních životních potřeb).
Rozpočtový deficit snížíme, ale zároveň jej zvýšíme (neboť ani pravicová vláda
si nemůže dovolit tak rozsáhlé škrty v sociálních výdajích). Sociální
dávky budou adresnější, ale zároveň je bude dostávat každý. Důchody budou
stoprocentně solidární, ale zároveň se výrazně sníží. Výnos z ekologických daní
bude investován do podpory ekologicky šetrných technologií a sanace
ekologických škod, ale zároveň jej započítáme jako kompenzaci snížení odvodů na
sociální zabezpečení. Výpočet rovné daně zjednodušíme, neboť bude existovat
jediná sazba daně, ale zároveň bude složitější, neboť bude existovat několik
sazeb pro slevu na dani. Na podobné paradoxy ostatně narazíme i mimo oblast
hospodářské a sociální politiky, vzpomeňme Bursíkovo “jsme pro přímou
demokracii, ale referendum o radarové základně nepodpoříme”. Jak se v tom má
občan vyznat?