Ne základnám: naše šance

{mosimage}Protesty proti základnám trvají už více jak rok. Za tu dobu se toho stalo mnoho. V následujícím článku se pokusíme zrekapitulovat dosavadní vývoj hnutí a načrtnou některé kroky vpřed.

Na přelomu července a srpna 2006 vznikla Iniciativa Ne základnám. Stalo se tak z původního skromného záměru svolat lidi, které by problematika zajímala, abychom se poradili, co, pokud vůbec něco, se s tím dá dělat. Tehdy Iniciativu nikdo neznal, podporujících organizací bylo na dvě desítky. Možná i díky tomu, že politická reprezentace se v té době zabývala povolebním patem, mohli jsme přijít s tématem základen jako první a nastavit tak počáteční úroveň diskuse. Od tohoto okamžiku až do dnes musí zastánci radaru reagovat na naše argumenty. Co víc, řada našich argumentů byla přijata většinou veřejnosti.
Načasování se povedlo a potvrzení toho, že se jedná o krok správným směrem, ukázaly první protestní akce (raketový pochod a demonstrace na Náměstí Míru v Praze). Stejně tak demonstrace na výročí 11.září nám pomohla spojit problém základen a americké zahraniční politiky.
Neslavili jsme však úspěch pouze na ulicích. V listopadu se uskutečnila debata na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. I zde Iniciativa obstála. Tím se uzavřelo první období její práce.

Nástup Topolánkovi vlády

S nástupem koaliční Topolánkovi vlády se otázka základny stala opět číslem jedna. Druhý den po získání důvěry, oznámila česká vláda zahájení jednání s USA o vybudování radaru v čR. Den poté se konala narychlo svolaná demonstrace, která měla silný dopad, ačkoliv počet účastníků nepřesáhl několik stovek. O 14 dnů později byl výsledek o poznání lepší a Prahou z Václavského nám. pochodoval několikatisícový průvod. A další akce pokračovaly jedna za druhou: v březnu to byl happening k výročí okupace Iráku, v květnu mezinárodní konference, protest při příjezdu premiéra Prodiho do Prahy a celostátní demonstrace proti základnám, které se zúčastnilo na 5000 lidí (reportáže z akcí v Solidaritě č.12 a 13). Finále přišlo 4.6., kdy jsme uspořádali protest proti G.W.Bushovi v Praze. I přes restrikce, zastrašování a změny místa na poslední chvíli byla demonstrace opět tisícová. Odhady hovoří o 2000 lidí.    
Topolánkova vláda se pokusila několikrát napravit své podcenění protestů proti radaru tím, že posílala své členy na různé debaty, ať už do televize nebo po různých městech české republiky. Na několika těchto besedách vystoupil i premiér Topolánek a svým neopakovatelným stylem pokazil co mohl.Pověstnou se stala jeho odpověď jedné obyvatelce Borovna na otázku o zdravotních rizicích: ,,Každý nějak umírá, někdo v autě, jiný na nemoc a další při obraně vlast“. Zoufalé vystupování všech vládních představitelů i zástupců ministerstev korunovala při návštěvě G. W. Bushe ministryně obrany Vlasta Parkanová se svým hitem ,,Dobrý den radare“. člověk se nemohl ubránit pocitu, že se svět zbláznil.
Zpívající ministryně byla asi pověstná poslední kapka. Vláda nám přichystala koordinátora kampaně pro radar, ředitele české pobočky British Američan Tabacoo, Tomáše Klvaňu. Už jen fakt, že vládním koordinátorem je člověk, který pracuje pro nadnárodní korporaci, jež je druhým největším výrobcem tabákových výrobků na světě, využívá dětskou práci a devastuje životní prostředí, mluví dostatečně jasně. Všichni očekávali nějaký průlomů. Nestalo se nic. Klvaňa přijel do Brd, aby to ,,těm vesničanům s vidlema a rádiovkou“ (jak se sám vyjádřil) vysvětli. Dostal akorát tak vajíčkem, což s dostatečně velkým pocitem ublíženosti nezapomněl sdělit ve zpravodajství TV Nova a příjemně tím pobavil většinu diváků.
V září přijde s barevnými brožůrkami, ve kterých budou obrázky. Zároveň budou publikovány studie o nezávadnosti radaru na životní prostředí. Tomáš Klvaňa se rozjede do české republiky a všude bude přesvědčovat lidi, že radar a tabákové výrobky neškodí zdraví – je to koneckonců ředitel tabákového koncernu. Nakonec se možná dočkáme i spotů v televizi, ve kterých nám ukáží, jak je to s tím íránem špatné, a že se přeci proti němu bránit musíme. Dá se od vládního koordinátora čekat více? Asi spíš ne, neboť jeho dosavadní argumentace se naprosto vyhýbala politické rovině. A ta je pro celý problém nejzásadnější. 

Výsostně politické téma

Problematika základen byla a je úzce spojena s tématem války. Ta není zakořeněna, jak se nás snaží naučit ve škole, v lidské povaze. Její kořeny sahají hluboko do nitra společnosti, do jejích ekonomických základů. Je to právě politika, která je vyjádřením nejrůznějších ekonomických zájmů ve společnosti. Bylo by proto chybou ignorovat tento fakt a zdůrazňovat ,,nepolitičnost“ hnutí či, jak to občas zaznívá, pouze jeho občanský rozměr. Zde je ale třeba celou věc vyjasnit. Sféra politiky není, podle mého názoru, určena pouze ,,profesionálním politikům“, tedy voleným zástupcům v parlamentu. Naopak to, co dělá Iniciativa Ne základnám je politika mimoparlamentní, která má volnost společenského hnutí a není svázána parlamentními mechanizmy. Hnutí našeho druhu ale nemůže jednoduše ignorovat či odmítat komunikaci s parlamentními stranami. Ba co víc, na rozdíl od Polska, je boj proti radaru v české republice ulehčen tím, že v poslanecké sněmovně sedí dvě početné politické strany, které radar odmítají (tedy čSSD je potud, pokud nebude součástí NATO) a vyžadují referendum.
Parlamentní politika má své limity a nemůžeme od ní mnoho čekat. Důležité ale je, zatáhnout ty představitele stran, kteří pro své spolustraníky, sympatizanty i širší veřejnost ztělesňují část odporu proti radaru a např. účastí na demonstraci jim ztížit jejich případné ,,změnění názoru“. Navíc se díky jejich přítomnosti obracejí k našemu hnutí i media, která jsou ve své naprosté většině pro radar a snaží se nás ignorovat. Spojení s parlamentní politikou je tedy spojením ad-hoc. Nejdůležitější je a zůstává mobilizace lidí, jejich informovaní a neustále povzbuzování k činnosti.
Ale problém základen není jen otázka strategie společenského hnutí. Jde o to, jaké politické tendenci čelíme a jaké alternativy můžeme nabídnout. Velmi stručně řečeno, čelíme naprosto bezostyšnému odbourávání sociálního státu, společenských standardů, které si lidé vybojovali (v případě západní Evropy) či získali (v případě Evropy střední) v minulých 30 letech. Od 90.let je ale tendence zcela opačná. S likvidací těchto výhod přichází také tendence k zvyšování vojenských výdajů a intervence různých mocenských bloků či jednotlivých států ve světě. Vyvrcholením první části tohoto politického posunu je pak vyhlášení války proti terorismu a útoky na Afghánistán a Irák. Zatímco v Iráku šlo akci z drtivé většiny americkou, Afghánistán je naopak polem pro využití evropských zbraní. Padá tak mýtus některých západních intelektuálů, kteří proti sobě kladli evropskou racionalitu osvícenství proti americkému křesťanskému fundamentalismu neokonzervativců. Pozadí celého procesu se pokusíme rozebrat v některém z dalších článků. Pro nás, potud pokud debatujeme o hnutí proti základnám je důležité, že se v něm tvoří alternativa právě k této tendenci a potencionálně také k systému, jež do této své fáze dospívá.  

účast nových lidí v hnutí

Za dobu fungování Iniciativy Ne základnám se podařilo něco, co nemá od roku 1989 obdoby. Poprvé se ve vysoce politickém tématu začínají angažovat lidé o politiku se do té doby nezajímající a to i mimo Prahu. Všechny významné protesty se až dosud soustředily na hlavní město (protesty proti válce v Jugoslávii, Měnovému fondu a Světové bance, summitu NATO a s určitými výjimkami i proti napadení a okupaci Iráku). S Iniciativou Ne základnám je to jinak. Dnes má místní skupiny v Brdech, Brně, českých Budějovicích, českém Krumlově, Hodoníně, Břeclavi, Karlových Varech, Ostravě, Mostě, Pardubicích, Plzni a ústí nad Labem a je díky tomu největším protiválečným hnutí co do pokrytí území čR. Nicméně měst, ve kterých dosud není místní skupina Ne základnám je mnoho a i to je úkol, který před námi leží.

Odbory

Důležitou služku v boji proti základnám mohou představovat odbory, resp. ty jejich části, které jsou toho schopny. Je totiž smutným faktem, že odbory jako celek nejsou schopny se postavit na odpor ani v případě témat, která se jich bezprostředně týkají. Reforma veřejných financí, tak jak ji navrhuje vláda je frontálním útokem na sociální stát. Odbory byly zatím schopny svolat jednu celkem úspěšnou demonstraci a jeden politicky bezvýznamný happening. Co bude dál? Těžko říct. Ale slova o generální stávce už začínají působit jako velkohubectví namísto toho, aby vzbuzovali naději. Příčinnou této neakceschopnosti je podle všeho dosavadní slabá politika odborů. Ta se projevuje ve snaze vedení vyjít co nejlépe se zaměstnavateli. Důsledkem takové ,,žluťácké“ politiky je pak slabé personální obsazení, málo mladých a akčních lidí (tyto dvě vlastnosti nemusí jít vždy ruku v ruce, jak vidíme kolem sebe) a slabá ideová vybavenost řadových odborářů. Spolu s ideologickou ofenzívou neoliberalismu to vedlo k úpadku moci odborů(na konci 90.let svolávali 80 tisícovou demonstraci).  
Nicméně přesto zůstávají odbory jedním z nejdůležitějších partnerů. Představují pro hnutí proti základnám spojení s obyčejnými pracujícími v masovém měřítku. Navíc se jedná v drtivé většině o lidi, kteří nemají možnost se k jiné politice než té, která se objevuje na obrazovkách televizí.
V této souvislosti je třeba zdůraznit aktivní snahu o oslovení nejrůznějších odborových organizací na různých stupních hierarchie. Pozitivní ovšem je fakt, že se Iniciativě Ne základnám už podařilo navázat první kontakty s českomoravskou konfederací odborových svazů (čMKOS), jejichž členové mobilizovali na květnovou celostátní demonstraci a dokonce poslali svého oficiálního řečníka. Významnost tohoto činu podtrhuje fakt, že se jedná o snad vůbec první ne čistě odborářské téma, ke kterému se čMKOS přihlásila. Na dosavadní úspěšnou spolupráci je třeba navázat prohlubováním spolupráce a otevřeným přihlášením se jednotlivých odborových svazů k Iniciativě Ne základnám. Jestli je to možné ukáže až praxe naší práce v hnutí.

Jak se zachovají Zelení?

Strana zelených je v roli těch několika zrnek na vahách, které mohou celou věc rozhodnout. Tím, že setrvávají v Topolánkově vládě, radar podporují. často od jejich představitelů, zejména Ondřej Liška je v tomto kovaný, že oni se rozhodnou až budou známa všechna fakta a debate nebude emocionálně zabarvena. S hořkostí si jistě přečetlo vedení Zelených vyjádření bývalého ministra obrany Jiřího šedivého (který se stane náměstkem generálního tajemníka NATO pro strategické plánování a obranu), že radar pod NATO nikdy nebude (což je podmínka Zelených, aby pro něj mohli hlasovat). Pravda, Jiří šedivý to hned druhý den hasil, že prý se nepřesně vyjádřil a vůbec že se to nemá brát, tak jak to řekl, ale úplně jinak. Musel asi dostat mnoho ne zrovna příjemných telefonátů.
Poslanecká reprezentace je buď příliš pravicová, nebo příliš loajální, takže je stěží se dá od nich čekat nějaké zásadní rozhodnutí. To klade velké nároky na opozici uvnitř Zelených i na protizákladnové hnutí, které by tuto opozici mělo podpořit. Zatlačení poslanců Zelených na pozici proti základně by totiž znamenalo obrovský úspěch. Do jaké míry je to reálné, bude záležet na levicových Zelených. Iniciativa Ne základnám připravena je.

Bude radar?

Jak už jsem naznačil výše, bude se o radaru nakonec rozhodovat v poslanecké sněmovně, popř. i v senátu. Vše záleží na tom, zda bude třeba schválit umístění cizí vojenské základny většinou prostou nebo ústavní. V druhém případě nemá radar šanci na úspěch. V tom prvním bude záležet na rozhodnutí Zelených a politické integritě sociální demokracie. Znamená to tedy, že je vlastně jedno, co uděláme, že akce zdola (demonstrace, happeningy, debaty) nemají velkého smyslu? V žádném případě. Hnutí proti základnám v sobě obsahuje zárodky něčeho mnohem většího, než je pouhé odmítnutí vojenské základny. Je to aktivizace dosud pasivních lidí, jejich zapojení do politiky a politické diskuse (ze které jsou medii a parlamentními politiky vyloučeni) a hledání nových systémových alternativ. To je docela jasně vidět na požadavku na mnohem hlubší demokracii zasahující i sféru ekonomickou. Iniciativa Ne základnám několikrát zdůraznila, že jde o to vytvořit svět, ve kterém bude bohatství společnosti vydáváno na školství a zdravotnictví a ne na nové supermoderní zbraňové systémy. Tím jde proti logice současného systému.
Bitva o radar je jen jednou z mnoha dalších bitev, které nás čekají. Pokud dopadne vítězně pro nás, bude to obrovská ideologická prohra neokozervativní pravice v čR i v USA, a bude to obrovská inspirace pro všechny ty, kteří nesouhlasí se současným stavem věcí, ale nevěří v možnost jejich změny. Pokud si o několik řádu silnější protivník radar prosadí, neznamená to konec. Drtivá většina obyvatel bude považovat toto rozhodnutí za nelegitimní. Riskovat referendum si americká administrativa dovolit nemůže. Prohloubí se tím krize politická krize systému a ze znechucení a potupení může vzejít nový odpor.

Jan Májíček
Autor je tiskovým mluvčím Iniciativy Ne základnám
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •