Nevědomí suneme se ke katastrofě

{mosimage}Vše, co George Monbiot píše, se samozřejmě vztahuje pouze k Británii. U nás jednak žádné globální oteplování není a jednak máme ve vládě zelené.

Když jsem si minulý víkend četl ve vlaku vědec-kou zprávu, zničehonic jsem si všiml, že se mi tře-sou ruce. Nikdy dříve se mi to nestalo, ale také jsem nikdy dříve nečetl nic obdobného. Studie vydaná týmem NASA pod vedením Jamese Hansena vzbu-zuje pochybnost, zda ponuré prognózy publikované Mezivládním panelem pro klimatické změny (IPCC) nejsou ve skutečnosti absurdně optimistické.

IPCC předpovídá, že hladiny moře mohou v tomto století stoupnout až o devětapadesát centimetrů. Hansenova studie tvrdí, že panelem předpoklá-dané pomalé odtávání ledových ploten neodpo-vídá skutečnosti. Geologické záznamy naznačují, že led na pólech neodtává podle postupného, lineár-ního modelu, ale náhle se překlápí z jednoho stavu v jiný. Když se teplota zvýšila o dva až tři stupně nad dnešní úroveň před třemi a půl miliony let, hladina moře se nezvýšila o devětapadesát centimetrů, ale o pětadvacet metrů. Led tehdy zareagoval na změny teploty okamžitě.

Propracovali jsme se k velmi přesnému porozumění, proč ledovce tají. Opěry, které jim brání ve sklouz-nutí do moře, se naruší, rozpuštěná voda prosákne pod základnu ledovce, kvůli čemuž náhle ledovce sklouznou. Na jejich povrchu vznikají rybníky, čímž led tmavne a pohlcuje více tepla. Tyto pochody lze již pozorovat v Grónsku i v západní Antarktidě.

Představu, že ledovce budou zvolna odtávat po celá tisíciletí, což předpokládá Mezivládní panel, Hansen a jeho tým pokládají za „neudržitelnou„, stejně tak jako možnost, že by oteplení předpovídané do roku 2100 „dovolilo západoantarktickému ledovci součas-ných rozměrů přečkat byť jen jedno století„. Kromě zaplavení většiny pozemských ohnisek osídlení by náhlé roztopení ledovců vedlo k mnohem prudšímu nárůstu teploty, poněvadž zmenšení plochy ledovců znamená méně tepla odráženého zpět do vesmíru. Nová studie tudíž dovozuje, že teplota může narůs-tat v závislosti na koncentraci skleníkových plynů až dvakrát více, než Mezivládní panel nyní před-vídá. „Civilizace vznikla,„ píše Hansen, „během éry neobyčejné stability klimatu, holocénu, který trvá již dvanáct tisíc let. Tato éra se nyní chýlí ke svému závěru.“

Zvedl jsem od stránky hlavu, takřka v očekávání, že spatřím davy demonstrující v ulicích. Ale viděl jsem lidi, jak si povídají na zahrádce nábřežní hos-půdky. Mí spolucestující pochrupávali anebo si hráli se svými mobily. Neznalí příčin svého štěstí, blaženě nevědomí pravděpodobného zániku suneme se ke katastrofě.

Anebo jsme k ní vedeni. Z dobrých zdrojů vím, že britská vláda si je dobře vědoma, jak jsou její cíle pro snížení emisí uhlíku – šedesát procent do roku 2050 – nedostatečné a zpozdilé, ale nehodlá je zpřís-nit z prostého důvodu: obává se, že by ztratila pod-poru Konfederace britského průmyslu. Kde vzala tato instituce oprávnění držet pistoli na našem spánku sice prozatím nikdo nevysvětlil, nicméně to Gordonu Brownovi nebránilo jmenovat Digbyho Jonese, býva-lého ředitele onoho spolku, ministrem odpovědným za energetickou politiku. Nepamatuji si, že bychom ho volili. Nebylo možné dát zřetelněji najevo, že veřejný zájem vyklízí pole moci korporací.

Není proto ani divu, že vládní energetická politika se vyznačuje dokonalou absencí vize. Nejprůzračněji se to ukáže, prohlédnete-li si pasáže týkající se obno-vitelných zdrojů. Evropská unie stanovila cíl, aby dvacet procent veškeré energie v členských zemích pocházelo z obnovitelných zdrojů. To samo o sobě je ubohé. Ale ani na to dokonce vláda nehodlá přistou-pit: namísto toho navrhuje ke stejnému datu dvace-tiprocentní podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny (což představuje pouze část z celkové spo-třeby energie). A to dokonce nemá být ani závazný cíl, nýbrž pouhá „aspirace„, která navíc podle všech příznaků nebude naplněna. Co je snad horší, vláda nemá vůbec žádnou představu, co potom. Vznesl jsem dotaz, zda byla zadána nějaká studie zjišťující, kolik lze vyrobit z obnovitelných zdrojů energie cel-kem. Dostal jsem srozumitelnou a nevyhýbavou odpověď: nebyla.

Jedná se ovšem o zásadní otázku, jejíž zodpovězení, pokud bychom je uplatnili celosvětově, by mohlo určit, zda skutečně nastane planetární „albedo pře-vrat„, jejž Hansen předpovídá. Nad mou otázkou se bádá překvapivě spoře. Donedávna jsem se domní-val, že maximální podíl obnovitelných zdrojů nemůže přesáhnout padesát procent: jevilo se mi, že za touto mezí by se obtíže se skladováním elektřiny a vyvažo-váním sítě staly nepřekonatelnými. Ale tři nové studie prokazují, že ve skutečnosti hranice leží mnohem dál.

Německá vláda přišla loni se studií o možnostech elektrických sítí všech zemí v Evropě a jejich propo-jení se severní Afrikou a Islandem pomocí vysoko-napěťových kabelů vodících stejnosměrný proud. To by otevřelo cestu k mnohem širším variantám obno-vitelných zdrojů. Každá země by se pak mohla spo-léhat na stabilní a předvídatelné dodávky z jiných zemí: vodní zdroje ze Skandinávie a Alp, geotermální energii z Islandu a rozsáhlé solárně-termální farmy na Sahaře. Tím, že by se uspokojování poptávky svěřilo mnohem rozsáhlejší síti, bylo by údajně možno až osmdesát procent elektřiny pokrýt z ob-novitelných zdrojů bez vážnějšího rizika výpadků.

Zhruba ve stejnou dobu Mark Barrett z londýnské univerzity publikoval studii, v níž zkoumal, nako-lik by nás stálo přizpůsobení modelů spotřeby elek-třiny možnostem kolísající dodávky z obnovitel-ných zdrojů, konkrétně větru, vln a energie přílivu. Při zhruba zdvojnásobení současných cen bychom podle něj mohli produkovat až pětadevadesát pro-cent elektřiny z obnovitelných zdrojů, aniž bychom tím způsobovali výpadky v dodávkách elektřiny.

A nejnovější studie centra pro alternativní tech-nologie téma posouvá ještě o kousek dál. Vychází tento týden, ale dostalo se mi privilegia praco-vat s ní již s předstihem. Jedná se o pozoruhodný materiál hned ve dvou ohledech: dovozuje, že do roku 2027 bychom mohli produkovat sto procent elektřiny bez užití fosilních paliv či jaderné energe-tiky a že bychom toho mohli dosáhnout i za před-pokladu, že současně takřka ztrojnásobíme její výrobu tak, aby mohla pohánět otopné i dopravní systémy. Vychází z představy zásadního rozšíření variant pro přechování elektřiny, od přečerpáva-cích elektráren přes obrovské vanadiové baterie až po napojení automobilů do elektrické sítě na parkovištích tak, aby se při jejich dobíjení mohlo dokonale využít výkyvů v odběru. Plán obsahuje některé optimistické technologické předpoklady, ale rovněž jeden krajně pesimistický: že se Britá-nie bude muset spolehnout výhradně na své vlastní energetické zdroje. Pokud by se s těmito myšlen-kami spojil německý návrh, možná bychom se mohli začít přibližovat k realistické vizi světa bez jaderných a fosilních zdrojů.

Pakliže se Hansen nemýlí, máme-li odvrátit tání, které by přivodilo konec holocénu, odpověď obdob-ného rozsahu je očividnou nezbytností: šlo by o svého druhu politický „albedo převrat„. Vláda musí okamžitě začít zpracovávat studie, které ukáží, kolik energie lze produkovat bez fosilních paliv, stanovit to jako cíl a potom přestavět hospodářství tak, aby jej splnilo. Ale takový obrat v energetice je nepředstavi-telný bez energického obratu v politice: potřebujeme vládu, která se tání světových ledovců bojí více nežli Konfederace britského průmyslu.

George Monbiot je britský novinář a aktivista. Události světového dění pravidelně komentuje v listu The Guardian.
Text vyšel v Literárních novinách 2007-28

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •