Nová levice pro východní Evropu

{mosimage}Neoliberální politika ve východní Evropě, která následovala po revolucích roku 1989, vyvolala novou vlnu odporu, píše Andy ¬ebrowski.

Roku 1989 se v šesti zemích východní Evropy zhroutil režim ovládaný jednou stranou. Během několika týdnů došlo k velikým politickým změnám v Bulharsku, Československu, Východním Německu, Maďarsku, Polsku a Rumunsku. Východní blok ovládaný Sovětským svazem tak přestal existovat.
Tyto revoluce ukázali, že se zdánlivě věčný režim může zhroutit velmi rychle a že se revoluce může šířit z jedné země do druhé.
Zároveň se však ukázalo, že dosažení parlamentní demokracie není dostatečnou přeměnou společnosti.
 Pro dosažení demokratických změn je nutné, aby revoluce pronikla až do samého srdce ekonomiky, na každé pracoviště spojujíce pracující ve všech odvětvích, a obyčejní lidé musí odzbrojit generály.
Politický pád režimů neznamenal automaticky velké nadšení pro nový západní styl tržní ekonomiky. A čím čas déle ubíhal, tím více lidí začínali být nespokojených.
Pracující byli dezorientováni, ale ne zastrašeni. Roku 1990 byli rumunští horníci přivezeni do Bukureště, aby zmlátili protestující studenty. Již příští rok se však vrátili a svrhli vládu.
Polská Solidarita, odborový svaz, který vedla boj proti starému režimu, přesvědčovala dělníky, aby přijali tržní reformy. Čím více lidé zakoušeli důsledky privatizací a škrtů, tím méně těmto slovům věřili.
špatná hospodářská situace znamenala, že politici začali s povrchními řešeními. Roku 1993 se rozpadlo Československo na Českou republiku a Slovensko.
Od roku 1989 zeslábla ekonomika v téměř všech postkomunistických zemích. Na Ukrajině dokonce o 60%. Výjimkou bylo jen Polsko, kde však zase propukla masová nezaměstnanost.
V novém století nezaměstnanost postihla 20% obyvatel.  60% populace žije pod hranicí „obvyklé“ chudoby a 13% populace pod úrovní extrémní chudoby. Teprve nyní začíná klesat nezaměstnanost, mimo jiné díky emigrantům hledajících práci, jejichž počet je odhadován na 2 miliony.

Lidový odpor

Aby parlamentní strany vyhráli volby, musejí skrývat své skutečné záměry ve větší míře než kdy předtím. Pojem liberalismus, či neoliberalismus ve volební kampani zní jako největší urážka.
Ekonomiky východní Evropy se nyní integrují do globálního systému v daleko větší míře než před rokem 1989.
Navzdory všemu tržním povyku to není žádná dobrá zpráva. Podle Varel Freemana, prvního vice-prezidenta Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj, východní a střední Evropa nebude ušetřena současných nepokojů globální ekonomiky.
Východoevropské revoluce byly umožněny těžkostmi a spory v Sovětském svazu. Současně však vedli k jiným problémům. Roku 1991 se Sovětský Svaz rozpadl a spolu s ním padla mimo jiné i Varšavská smlouva.
Západ usiloval o zvětšení své geopolitické síly. Polsko, Maďarsko a Česká republika vstoupili do NATO v březnu 1999 právě včas pro 11-ti týdenní bombardování Srbska.
Evropská unie (EU), ve snaze stát se ještě konkurenceschopnější v globálním systému, se dále rozšířila. V roce 2004 vstoupily do EU pobaltské republiky, Litva, Lotyšsko a Estonsko, a dále Česká republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko.
Bulharsko a Rumunsko se připojilo roku 2007. Obyčejní lidé doufali, že jim vstup do EU přinese západní životní úroveň. Místo toho je možné pouze cestovat na západ, pracovat tam za velmi nízkou mzdu a platit vysoké nájemné za přeplněné ubytování.
V Evropské unii neplatí rovnost národů. Pracující z Bulharska a Rumunska smějí legálně pracovat v méně zemích, než pracující z ostatních zemí. Nebylo jim umožněno vstoupit do šengenského prostoru, kde nejsou hranice mezi jednotlivými státy EU.
Rasismus vůči imigrantům v EU roste neočekávaným způsobem. Systém kontroly východní hranice učinil z Evropy pevnost, kam se žádný imigrant nedostane.
Rostoucí pracovní zatížení na celnicích vyprovokovalo celníky v Polsku k protestním akcím, např. si všichni brali dovolenou a zdravotní volno, což vedlo k velké kamionové zácpě.
V posledních několika týdnech se k těmto akcím přidaly stávky a protesty horníků, zdravotních sester a velká demonstrace učitelů ve Varšavě. To vyvolalo vlnu protestů i mezi ostatními pracujícími, kteří požadují výrazné zvýšení platů. Také polští zaměstnanci v Tescu vyhrožují stávkami kvůli mzdám.
V Maďarsku je vláda stále vystrašená z vlny stávek proti tvrdým reformám, ke kterým došlo minulý rok. V prosinci proběhla stávka ve veřejném sektoru. Odbory vyhrožují dalšími akcemi a je plánována stávka na železnicích.
Vládci východoevropských zemí dnes prokazují svou loajalitu k USA a k EU podobně jako kdysi k SSSR. Považují to za způsob, jak zbohatnout, posílit svůj stát a být více konkurenceschopní.
Např. Polsko bylo jedním ze čtyř států, které se podílelo na americké invazi do Iráku v březnu 2003. Ani ostatní však nebyly pozadu.
Všechny „post-komunistické“ země se účastní vražedné okupace NATO v Afghánistánu. Obyvatelé těchto zemí, ale nejsou tak horlivými zastánci účasti v imperialistických válkách.
Největší demonstrace v této oblasti proti válce v Iráku proběhla roku 2003 v Maďarsku, kde demonstrovalo na 30 000 lidí. Byla to odpověď na pokus vlády zakázat protest v Budapešti.
V Polsku v té době proběhli dvě protiválečné demonstrace o účasti 10 000 lidí.
Nárůst hnutí proti globalizaci podporuje hledání nových ideových alternativ. V Polsku roku 2004 jsme dokonce mohli vidět antikapitalistickou demonstraci o síle 10 000 lidí.
Nedávný pokus USA rozpoutat novou studenou válku umístěním raketového systému v České republice a Polsku vyvolal silnou opozici. Nejpůsobivější byly protesty v České republice, kde v posledních měsících proti radaru demonstrovalo tisíce lidí.
Hnutí zahrnuje i Ligu starostů proti radaru. Toto protiradarové hnutí je prvním sociálním hnutím, které se rozšířilo mimo Prahu od roku 1989. Tato hnutí potřebují politické zaměření, jinak těmi, co vydělají na odporu zdola, budou etablované strany.
Lid zemí východní Evropy je obecně levicovější než jejich politici. To často platí i pro lidi, kteří si nepřejí být nazýváni levicovými, neboť si pojem „levice“ spojují s minulým režimem.
Ti co mají iluze v minulý režim a někteří členové staré komunistické strany mohou pomoci budovat novou radikální alternativu. Např. v Německu tak činí členové postkomunistické PDS.
Aktivisté, usilující o vybudování nové radikální levice, musí toto všechno brát v úvahu. Hlavní otázka je: jsou lidé proti škrtům ve veřejných financích? Podporují stávky? Jsou proti americké okupaci a proti raketovým základnám?
Nesouhlasí s útlakem žen a menšin? Jestliže je toto vše splněno, je možné budovat jednotnou frontu. Postoj k minulému režimu je až druhořadou otázkou.
Události v Maďarsku v září 2006 ukázali naléhavost budování takové alternativy. Nahrávka předsedy vlády ze Socialistické strany, Ference Gyurcsányho, odhalila jeho lži a vyvolala vlnu protestů. Radikální levice byla však tak slabá, že protesty ovládla pravice a neonacisté.
Musíme tedy budovat síly revoluční levice. Zde je nanejvýš důležitá jasnost a přesnost našich názorů a analýz. Zároveň musíme mít stále obě oči otevřené, abychom nepropásli příležitost jak zapojit nové lidi do kampaní a vytvářet širokou politickou alternativu.
I když se může zdát, že je v ostatních zemích klid, musíme se připravovat na budoucí ekonomické a politické zemětřesení.
Na štěstí se můžeme opřít o již existující odpor proti válkám, podporu stávek a úsilí o lepší společnost.

překlad Víťa Lamač

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •