Od Středomoří až po indický subkontinent: všude jsou prvky americk&eacu

{mosimage}Pod tímto názvem uveřejnil únorový Le Monde
Diplomatique obsáhlý článek, jehož autorem je Hicham Ben Abdallah El Allaoui, zakladatel Institutu pro soudobá
studia Severní Afriky, Středního Východu a Asie na Princetonské univerzitě,
mezinárodní pozorovatel dvou voleb v Palestině roku 1996 a 2006 a
bratranec marockého
krále Mohammeda VI. článek je inspirován přednáškou Allaouiho na Kalifornské
univerzitě 29. ledna. Vybíráme z něj:

Prezident George W. Bush neochvějně posiluje vojenskou
intervenci v Iráku a chce se pustit do íránu. Nic ho nepřimělo ke změně kurzu,
neúspěch jeho armády, odmítnutí americkými voliči, ani opozice značné části
zahraničních vlád.

Po íránské revoluci roku 1979
byli někteří američtí politikové zlákáni myšlenkou na využití islámských sil
proti Sovětskému svazu. Podle této teorie, kterou vypracoval Zbigniew
Brzezinski, existuje „krizový oblouk“ táhnoucí se od Maroka po Pákistán,
v němž lze k zadržování sovětského vlivu mobilizovat „oblouk islámu“.
Nemohl by se íránský fundamentalismus stát katalyzátorem muslimského povstání v
„měkkém podbřišku“ Sovětského svazu?

V následujícím období
Spojené státy kolísaly na Blízkém východě a ve Střední Asii mezi několika
politikami. Měly pouze dva cíle, vítězství ve studené válce a podporu Izraele,
ale používané prostředky a podporované státy se měnily, občas rozporným
způsobem. Spojené státy oficiálně podporovaly Irák ve válce proti íránu (1980 –
1988), ale současně daly svolení k dodávkám izraelských zbraní íránu.
Izrael tehdy považoval za svého hlavního nepřítele laický arabský nacionalismus
a na okupovaných územích podporoval Muslimské bratrstvo jako protiváhu
Organizace pro osvobození Palestiny. Vrcholem této strategie bylo spojenectví
Washingtonu se Saudskou Arábií a Pákistánem, jež umožnilo v 80. letech
vytvoření mezinárodní armády džihádu k boji proti Sovětskému svazu
v Afghánistánu.

Roku 1990, když mizel Sovětský
svaz, vybudovaly Spojené státy mezinárodní koalici k vyhnání irácké armády
z Kuvajtu. Na výzvu opírající se o mezinárodní právo a rezoluce OSN
odpověděly arabské státy od Sýrie po Maroko kladně. Dostalo se jim ujištění, že
nejde pouze o záchranu spřátelené ropné monarchie. Jakmile bude obnovena suverenita
Kuvajtu, měly být uskutečněny všechny rezoluce OSN včetně těch, jež požadovaly
odchod Izraele z okupovaných území.

Arabští pěšci Washingtonu

Přes různé tlaky americká administrativa rozhodla, že režim
prezidenta Saddáma Husajma nebude svržen. „Ke
svržení Saddáma (…) bychom museli použít vojenskou sílu. Jakmile bychom se
zbavili Saddáma Husajna a jeho vlády, museli bychom nastolit novou vládu. Ale
jakého typu? Sunnitskou nebo šiítskou vládu, kurdskou vládu nebo baasistický
režim? Nebo bychom si  možná přáli účast některých
islámských fundamentalistů? Jak dlouho bychom museli zůstat v Bagdádu,
abychom takovou vládu udrželi? Co by se stalo po stažení amerických sil? Jak
velké ztráty by mohly Spojené státy akceptovat při snahách o zavedení
stability? Podle mého názoru (…) bychom se dopustili chyby, kdybychom uvázli
v irácké bažině. A napadá mě tato otázka: Za kolik dalších ztrát stojí
Saddám? Odpověď zní: za zatraceně málo.“ [http://www.washingtoninstitute.org/templateC07.php?CID=55]
Tento zdrženlivý názor měl tehdejší ministr obrany Richard Cheney. Současný
viceprezident Spojených států…

Ti, kdo tehdy vřele doporučovali
„změnu režimu“ v Bagdádu, [se ale] zorganizovali v nátlakovou skupinu,
z níž vyšel Projekt pro Nové Americké Století, a systematicky budovali
politickou podporu pro budoucí útok na Irák jakmile k tomu budou vhodné
podmínky.

Spojené státy po všechna tato
desetiletí nikdy nebraly v úvahu tužby arabských a muslimských národů.
Prováděly se různé politiky, ale vždy z důvodů spojených s jinými
zájmy. Dobře to dokládají rozpory a zvraty politik ve vztahu k Iráku,
íránu, šiítskému a sunnitskému fundamentalismu, ideologii džihádu, diktatuře,
demokracii, absolutní monarchii, Jásirovi Arafatovi a OOP, izraelským koloniím
a „mírovému procesu“ atd. Spojené státy se mobilizovaly pro své vlastní cíle –
ať to bylo zajištění zásobování ropou, vítězství ve studené válce, potvrzení
vlastní hegemonie nebo podpora Izraele – a jakmile byl některý z nich
dosažen, „zapomněly“ na všechny starosti Arabů a muslimů, na něž se odvolávaly,
aby získaly jejich podporu.

Nic není urážlivějšího pro
arabský a muslimský svět než ona slavná odpověď pana Brzezinského tři roky před
11. zářím 2001. Na otázku, zda nelituje, že americká pomoc umožnila vznik
džihádistického hnutí, aby vyprovokovala sovětskou invazi do Afghánistánu,
Brzezinski odsekl: „Litovat čeho? (…) Co
je nejdůležitější z hlediska světových dějin? Tálibové nebo pád sovětského
impéria? Nějací rozdráždění islamisté nebo osvobození střední Evropy a konec
studené války?“ [Le Nouvel
Observateur, Paris, 15.-21.1.1998.]

To je terén, na němž se odehrály
události posledních pěti let „jež změnily svět“ – od útoků 11. září až po
invazi do Iráku a jeho okupaci. V roce 2003 by byl jediným možným
americkým „vítězstvím“ [v Iráku] rychlý přechod ke stabilnímu, sjednocenému a
demokratickému státu, neteokratickému a především ne okupovanému. Byla to velmi
riskantní sázka a byla ztracena. Podle jednoho amerického generála ve výslužbě
[Williama E. Odoma] jde dokonce o „největší
strategickou katastrofu v dějinách Spojených států“. Tato porážka je
nezvratná.

Výhercem je podle všeho írán.
Americká strategie zrušení armády a baasistických struktur iráckého státu zbavila
Teherán tradičního nepřítele, zatímco důvěra Američanů v šiítské kleriky
pomohla spojencům íránu uvnitř Iráku. Washington tak posílil právě ten stát,
proti němuž zamýšlel bojovat.

To má vážné důsledky jak pro
Spojené státy, tak pro celý arabsko-muslimský svět. Laický a levicový arabský
nacionalismus, jenž určoval ideologický rámec odporu proti nadvládě Západu,
postoupil své místo [konzervativním] islamistickým proudům. Západ tuto změnu
paradigmatu v minulosti občas podporoval. Dnešní americký debakl
v Iráku poskytuje Teheránu další příležitosti, aby převzal pochodeň
arabského nacionalismu pod praporem islámu.

Islámská republika má v ruce
velké trumfy: může usnadňovat nebo komplikovat situaci amerických vojsk,
napomáhat porážce Izraele v Libanonu díky svým spojencům v Hizbaláhu,
může dokonce nabídnout pomocnou ruku Palestincům prostřednictvím své podpory
Hamásu. Její vliv sahá až do ropných oblastí Zálivu a Saudské Arábie se
šiítskou většinou. Navíc má možnost vyplnit nesmírné regionální mocenské vakuum
způsobené zničením iráckého státu, ovlivňovat izraelsko-palestinský konflikt a
dokonce měnit samotnou povahu sekulárních vztahů mezi šiíty a sunnity.

Hrozby Spojených států a Izraele,
zejména vojenské, pouze dále zvyšují strategický význam íránu a zvýrazňují jeho
postavení předvoje odporu arabsko-muslimského světa. Tím spíš, že Washington a
Tel-Aviv se zmítají v rozporu: jsou přesvědčeni o nutnosti vojenského
zásahu, ale vědí, že se musí omezit pouze na letecké údery a operace
speciálních jednotek. Takový útok ovšem nemůže režim zničit, právě naopak. Je
to důvod, proč americký prezident a viceprezident zvažují použití jaderné
zbraně? [http://www.antiwar.com/orig/hirsch.php?articleid=9255]
Je jisté, že takové dobrodružství by mělo nedozírné důsledky na regionální i
mezinárodní úrovni. Je ale třeba, aby Spojené státy obnovily svou důvěryhodnost
a znovu vyvolaly strach, jenž je základem celého impéria.

Jiná strategie diskutovaná ve
Washingtonu se zakládá na využití náboženských rozporů s pomocí Saudské
Arábie. Působí dvě protikladné tendence. První je sbližování sunnitů a šiítů,
zejména od libanonské války v létě 2006. Druhou tendenci představuje
napětí vyvolané mezi dvěma rodinami islámu okupací – především v Iráku. Tím
spíš, že sunnitská moc zacházela se šiítským obyvatelstvem soustředěným ve
strategických regionech po celá staletí často s pohrdáním: to je úrodná
půda pro jejich záští a hněv. Na druhé straně u sunnitů vyvolávají nenávist výstřelky
šiítských milicí a hanebná poprava Saddáma Husajna.

Někteří
američtí představitelé si myslí, že by Rijád mohl financovat sunnitské hnutí
odporu proti zvráceným šiítům. Taková strategie náboženského napětí by vedla
k občanské válce mezi muslimy. Západní a dokonce i americké veřejné mínění
riskuje, že s hrůzou zjistí, že jejich vlády opět vytvářejí „salafistické
armády džihádu“ –al-Kajdá pod nějakým novým jménem. Takový scénář by nevedl k
„vítězství“, ale k řadě dalších krizí.

Ničení států – nová strategie?

Neokonzervativci říkají, že je to strategie konstruktivní
nestability (nebo tvořivé destrukce, ale jedna inteligentní pozorovatelka ji
správněji nazvala ničením států, staticidou.
[http://www.commondreams.org/views06/1208-32.htm]
Spojené státy se nakonec vydaly tímto směrem v Palestině a Libanonu. Pokud
posuzujeme výsledky a ne záměry, pochopíme, proč Arabové a muslimové docházejí
k názoru, že politika Washingtonu na Blízkém Východě nemá za cíl
zachraňovat zbankrotované státy, ale vytvářet je.

útok na Libanon, který způsobil
hodně škod, skončil porážkou: Izrael je ve světě zase o něco izolovanější,
z vojenského hlediska Hizbaláh nikdy neztratil [své schopnosti]. Izraelci
nedosáhli žádný ze svých deklarovaných cílů, odzbrojení Hizbaláhu ani návrat
svých zajatých vojáků.

Otázka, která stojí před Izraelem
v Libanonu stejně jako před Spojenými státy v Iráku zní: mohou
přijmout tyto neúspěchy, nebo budou v pokušení „zdvojnásobit sázku“?
Ohlašují tyto porážky války nové generace? Nebo jsou jen dočasné? Jedna věc je
jistá: model vítězství s „nulovou smrtí“, vychvalovaný za války v Zálivu (1990
– 1991) nebo na Balkáně, s masivním bombardováním a používáním technicky
špičkových zbraní, patří minulosti. Dnes je ve hře dlouhodobá kontrola a
loajalita obyvatelstva, což letectvo nedokáže zaručit a za což se těžce platí
lidskými životy i politicky.

Zničení civilní infrastruktury,
oslabení sociální soudržnosti a politiky, vytvoření logiky vedoucí
k náboženskému konfliktu a občanské válce – když se zrychlovala tato
dynamika v Iráku, zdálo se, že jde o strašlivý, Washingtonem neplánovaný
důsledek. Když se tytéž prvky objevují v Libanonu, lze se ještě odvolávat
na nešťastnou shodu okolností. Ale jakmile se stejná dynamika začíná črtat
v Palestině, řada pozorovatelů neváhá mluvit o „modelu“ americké
strategie.

V Palestině se provokuje chaos

Palestinská teritoria prožívají rozsáhlou humanitární krizi.
Po vítězství Hamásu ve volbách v lednu 2006 se Spojené státy a Evropa
připojily k Izraeli, aby se pokusily vyhladovět Palestince a přimět je
k vyhnání jejich demokraticky zvolené vlády. Předvídatelným výsledkem
těchto útoků je zhroucení sociální struktury a sklouzávání do občanského
konfliktu.

Bystrozraký americký pozorovatel
popisuje tuto mučenou zemi následovně: „V
Gaze žijí Palestinci uzavřeni ve špinavém a přelidněném ghettu, obklíčeni
izraelskou armádou a obrovským elektrickým plotem; nemohou opustit pásmo Gazy
ani do něj vstoupit a jsou terčem každodenních útoků. (…) Izraelské pokusy
způsobit zhroucení zákonů a pořádku, rozsévat chaos a vyvolat všeobecný
nedostatek jsou vidět i v samotných ulicích města Gazy, kde Palestinci
chodí kolem ruin palestinského ministerstva vnitra, ministerstva zahraničních
věcí a ministerstva národního hospodářství, úřadu palestinského premiéra a
několika vzdělávacích institucí vybombardovaných izraelským letectvem. (…) A
Předjordánsko rychle upadá do podobné krize. (…) Co chtějí Spojené státy a Izrael
získat tím, že z Gazy a Předjordánska udělají miniaturní verzi Iráku? (…) Věří,
že tím dokáží oslabit terorismus, zbrzdit sebevražedné atentáty a nastolit
mír?“ [http://www.truthdig.com/report/item/20061218_worse_than_apartheid].

Nová etapa byla zahájena, když
Spojené státy s pomocí Izraele dodaly do Gazy zbraně „bojovníkům ze Síly 17 napojeným na předáka Fatáhu Mohameda Dahlana“;
„podle oficiálních představitelů izraelských
a palestinských bezpečnostních služeb tyto dodávky amerických zbraní
odstartovaly závod ve zbrojení s Hamásem“. [http://www.wnd.com/news/article.asp?article_id=53411]

Ať jsou záměry jakékoli,
prostřednictvím americké politiky se ve třech zemích, jež podle Izraele kladou
odpor jeho regionálním ambicím, rozvíjí logika sociální dezintegrace a občanské
války. Je šokující pomyslet, že Washington může sledovat takovou destruktivní a
sebedestruktivní strategii, ba dokonce být jejím tvůrcem, ve jménu falešných
představ o svém přátelství s Izraelem.

Porážka Spojených států se zdá
být možná nejen na Blízkém Východě. USA jsou podrobovány tvrdé zkoušce také
v Afghánistánu. Rozhodnutí zahájit rozsáhlou vojenskou operaci
s účastí Organizace severoatlantické smlouvy (NATO) za účelem rekonstrukce
politické infrastruktury země bylo riskantní. Dnešní přesouvání rozhodujících
sil a zdrojů z honu na al-Kajdá do Iráku ukazuje, že Afghánistán má v
očích Bushovy administrativy jen druhotný význam bez ohledu na přímé spojení
této země s útoky 11. září. Což znamená, že „válka proti terorismu“ kryje
jiné cíle, k nimž se nelze tolik znát.

Neobratný pokus Washingtonu vést
jasnou a ušlechtilou bitvu proti al-Kajdá zbloudil nejen kvůli složitostem
afghánských kmenů a vojenských náčelníků, ale také v důsledku nebezpečné a
složité hry Pákistánu. Ten musí v životním boji o Kašmír sázet na své vlastní
islamistické skupiny. Islámabád proto vyzývá NATO a afghánskou vládu, aby
akceptovaly nevyhnutelnou přítomnost „umírněných tálibů“, kterým mimochodem
přenechal kontrolu nad jedním ze svých regionů, severním Waziristánem. Tak
vzniká základna, z níž „méně umírnění tálibové“ napadají vojáky NATO a
dokonce se dnes uchylují, věc v této zemi dosud nevídaná, k technice
„sebevražedných atentátů“: spojení s Irákem se už stalo realitou? „Válka
proti terorismu“ tak rázem skončila tím, že učinila Spojené státy závislými na
Pákistánu, který je sám strukturálně spojencem radikálního islamismu. Navíc se
pákistánské elity a režim domnívají, že jejich země je chráněna před plíživou
islamizací tradičními hierarchiemi charakteristickými pro tuto společnost. Ale
co když „pákistánizace“ al-Kajdá zmutuje v „alkajdizaci“ Pákistánu? Americká
média tento znepokojivý jev ignorují.

Krizový oblouk se tedy táhne od
zemí Levanty až po indický subkontinent. V nejbližších měsících budou
především ve Washingtonu přijata rozhodnutí, která tyto krize buď dál vyostří,
nebo je nasměrují na nové příznivější cesty. Aby byl proveden tento obrat, musí
vůdci Západu pochopit, že nelze zařazovat al-Kajdá, Baas, Hizbaláh, Hamás,
Sýrii a írán pod tutéž abstraktní ideologickou nálepku „osy zla“. Mezi
jednotlivými krizemi existují vazby, ale je třeba se také snažit o oddělení
jejich různých složek a odstranění roznětek.

Celý článek vyšel
v Britských listech, http://blisty.cz

Překlad z francouzštiny Rudolf Převrátil
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •