Připomínka února 1948: Marš voskových figurín

{mosimage}25. února 2008 jsme narazil na akci, kterou pod názvem „Proti zdražování, za socialismus!“ pořádala pražská rada KSČM, KSM a jiné (jaké nebylo upřesněno) levicové organizace. Zhruba 250 lidí se sešlo na Palachově náměstí s trochu rozpolceným vědomím: na jedné straně pořadatelská služba tvrdila, že demonstrace neměla souvislost s výročím únoru 1948, na druhé straně jak řádoví účastníci, tak řečníci se k tomuto výročí hlásili.

Nostalgie po poměrech mezi roky 1948 až 1989 vytvářela atmosféru této demonstrace daleko více než nesouhlas se zdražování potravin, s poplatky u lékaře nebo s umístěním radaru: tyto slova jenom dotvářela atmosféra, byla okrasou bez hlubšího významu. Nostalgie koneckonců čišela i z vlajek s portrétem Klementa Gottwalda, z vysokého průměrného věku demonstrantů či ze samotného data akce. Celé divadélko, kam, jak jinak, zavítal i pan šinágl, nebo pan štětina, bylo zakončeno průvodem k úřadu vlády, kde přeživší z pochodu zapěli Internacionálu. úterní Haló noviny shledaly tento moment, kdy před vládou vlálo pár rudých vlajek a několik desítek občanů pělo z plných plic tuto arci slavnou  píseň za zvláštně sugestivní okamžik. Nepochybuji, že dotyčnému redaktorovi i slza ukápla. Po pěveckém výkonu, sugestivním, ale přesto nesrovnatelným s chórem Rudé armády, si soudruzi gratulovali k výkonu a neuvěřitelnému výsledku 250 demonstrantů!

Celá akce, byla sice dosti trapná, ale také vypovídala o stavu, ve kterém se nachází značná část KSČM. Tato strana je sice pro většinu občanů stále synonymem „radikální levice“, ale zatím se ukazuje radikální jen ústně, protože v celkovém chování její radikalita nepřesahuje nijak výrazně ČSSD. KSČM jakoby rezignovala na jakýkoliv společenský boj, a stáhnula se do meandrů parlamentních kuloárů. Když vyjde do ulic, tak se zbrojí svojí ideologií stalinismu a nostalgií po Sovětském svazu, což ji uzavírá do společenského ghetta.

Tito „komunisté“ jakoby zapomněli na jedno z hlavních pilířů Marxova učení, že totiž komunismus není ideál ale reálné hnutí, které mění současný stav věcí. Snaží se však komunistická strana vytvořit takové hnutí? Právě v případě reformy veřejných financí a poplatků u lékaře ukázala KSČM svoji zkoprnělost: komunistický boj proti těmto „reformám“ se redukoval na jalové hlasování v parlamentu a na ústavní stížnost, která má velice nejistý osud. Proč radikální a šeptem řečená revoluční strana nedokázala společně s jinými, občanskými, subjekty vytvořit iniciativu proti těmto krokům? Nepostřehl jsem ani jeden krůček takovým směrem od strany, která má určitě větší zdroje (finanční a v počtu zaměstnanců) než jiné levicové skupiny. KSČM ale nahradila mimoparlamentní a společenský boj zbožný upnutím na odkaz SSSR a Ruské revoluce, rezignovala na vytváření toho komunistického hnutí, o kterém mluví Marx. Zřejmě si KSČM a KSM myslí, že socialismus přijde zázrakem. Ovšem není úplně jasné, kdo takový zázrak provede když bůh neexistuje. Není ovšem vyloučené, že orodují u všemocné Marxe, nanebevzatého Engelse, či svatého Stalina.

Ještě vtipnější poté je, když si řečníci na demonstraci ufňukaně stěžují, že režim jim nedovolí

zmobilizovat desetitisíce lidí a že občané jsou pasivní. Už se ovšem nezatavují nad faktem, kde kořeny zejí pasivity občanů. Jakoby neviděli, že tato pasivita, na kterou lamentují, vytvořil a upevnil lidech systém, ve kterém vidí budoucnost ale nad, kterým se již zavřely vody času. Pasivita je ještě umocněna chováním KSČM a její neschopností se otevřít společnosti. Jaký kontrast lze pozorovat mezi demonstracemi Iniciativy Ne základnám, která má kritický pohled vůči současnosti, ale také je otevřená jiným subjektům, a akcemi těchto mladých i starých nostalgiků po minulém režimu, kterou chtějí přebarvit na budoucnost leč se jim nedaří zamazat rez, který pokrývá celou tu epochu.

Myslím si, že kapitalisté v této zemi mohou i nadále klidně spát: s těmito komunisty nikdy žádná revoluce nebude.

Jakub Horňáček
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •