Protesty proti radaru po celém světě

{mosimage}V sobotu 15. března se na Hradčanském náměstí konala demonstrace Iniciativy Ne základnám. Byla součástí globálního dne akcí proti protiraetové obraně USA, okupaci Iráku a Afghánistánu a útoku na írán.Zúčastnilo se jí na 2000 lidí. Po projevech zástupců Iniciativy a představitele Ligy starostů, Jana Neorala, se vydal pochod směrem k ministerstvu zahrančních věcí a dále k ambasádě USA. U ní se zástupci Iniciativy pokusili předat představitelům ambasády krabici s údajnými íránskými zbraněmi hromadného ničení. Ty měly představovat umělohmotné hračky, vodní pistolky apod.
Po demonstraci se na webovém portálu Britské listy rozpoutala debata o Iniciativě Ne základnám. Některé příspěvky zde přetiskujeme.

Doktrinářské fiasko

Navzdory tomu, že přibližně 70 procent české populace odmítá stavbu amerického radaru v České republice, organizaci Ne základnám se opět nepodařilo přesvědčit větší počet českých občanů, aby se dostavili na její sobotní demonstraci proti radaru, svolanou na Hradčanské náměstí v Praze na sobotu ve 14 hodin. Kromě letargie českých občanů je zjevně hlavním důvodem nezájmu české veřejnosti projevit na demonstraci svůj názor, diletantský přístup organizátorů demonstrace.

„Bohužel, jak bylo zjevné ze sobotní demonstrace, organizace Ne základnám dělá z problému radaru doktrinářské politikum. Tak se problém radaru stává politickým fotbalovým míčem mezi českou tzv, "pravicí" a "levicí" a při ideologickém zkreslení se ztrácí meritum věci.“

„Velmi obdobným způsobem – doktrinářsky a ideologicky – prezentují aktivisté ze skupiny Ne základnám svůj odpor proti radaru. (…)Zklamáním byl v tomto smyslu především úvodní projev Jana Májíčka, který problém radaru pojal levicově a ideologicky. Četné opakování slova "boj" v jeho projevu veřejnost, zvyklou na to, že tohoto slova po léta jako fráze zneužíval komunistický režim, asi nenadchne. Stejně slabý byl emocionální projev aktivistky "Evy", která využila citace z Martina Luthera Kinga.“

„Namísto toho, aby se drželi tématu, totiž problematičnosti možné výstavby amerického radaru na českém území, zamotali do věci všechno: Protesty proti nezávislosti Kosova, kritiku války v Iráku, nové platby v českém zdravotnictví a nebezpečí možného amerického útoku na írán.Tak vytvořili dojem, že demonstrace je výlučně pro profesionální "levicové" demonstranty, kteří prostě automaticky protestují proti všemu.“

„Májíček a spol. (výjimkou byl nesmírně profesionální Jan Neoral, který se držel ve svém projevu k věci) sobotní demonstraci zahodili, protože z ní udělali akci pro hrstku profesionálních levicových kverulantů, které víceméně kondelíkovská většinová společnost bude vždycky nutně považovat – (mimo jiné i pod tlakem médií) za marginální extremisty. Je záslužné pokoušet se vyvolávat občanskou aktivitu, zemi však neproměníte v ideologické doktrináře. To nejde.

Májíček a jeho organizace nevytvořili prostor či platformu, kde by mohl řadový, nepolitický občan, který je prostě jen nespokojen s příchodem amerických vojáků na české území a nechce se nutně profilovat jako ultralevicový aktivista, vyjádřit svůj názor. Zřejmě proto skoro nikdo na jejich demonstrace nechodí a – jak se vyjádřil frustrovaně jeden aktivista ze skupiny "Ne základnám" – "Lidi jdou radši na pouť."

Na základě toho, co na Hradčanském náměstí v sobotu odpoledne aktivisté předvedli, se není možno divit mainstreamovým sdělovacím prostředkům, pokud takovéto akce prezentují jako extremistické marginality.“

Jan Čulík
vyšlo na Britských listech, text byl redakčně krácen

Pochod Iniciativy Ne základnám byl úspěch

Na alegorickém pochodu, který pořádala Iniciativa Ne základnám, se podle různých odhadů sešlo mezi 1200 – 2500 lidí. To je podle nás úspěch. Iniciativa Ne základnám jen za posledních několik měsíců dokázala zorganizovat více (vždy relativně úspěšných) akcí, než všechny odborové svazy dohromady. A to nemáme k dispozici žádné sekretariáty, tím méně tisícovou členskou základnu, o finančních prostředcích nemluvě. Pokud ale v zemi není ani tradice občanského aktivismu, sebevětší snaha zázraky nepřinese. Pokud u řady lidí existuje strach, nebo třeba totální zhnusení, je to ještě těžší.

Tyto skutečnosti podle nás Jan Čulík nedoceňuje. Navíc se jednalo o alegorický pochod, nikoliv o celostátní demonstraci, která proběhla v květnu a 17. listopadu loňského roku. Tomu odpovídala i forma (jen tři krátké projevy, loutky, balónky apod.).

Jan Čulík nám ve svém článku vytýká v zásadě dvě věci:

  • neprofesionalitu/diletantství
  • levicovost/dogmatičnost.

Mluví o akci pro hrstku profesionálních levicových kverulantů. Proč? Řadový občan se nechce profilovat jako ultralevicový aktivista. Někdo ho k tomu nutí? A čím? Jan Čulík je v této věci pohříchu jen málo konkrétní. Říká, že hlavní projev Iniciativy byl pojat příliš levicově a ideologicky. V čem, to už neprozradí. Jediné, co výslovně namítá, je jeho osobní dojem, že slovo ,,boj“ prostě zní špatně a připomíná minulý režim. I kdyby to byla pravda, tak jenom proto, že minulý režim zneužíval slovo „boj“, přestaneme mluvit o tom, že podporujeme „boj s nezaměstnaností“, „boj s chudobou“, … „boj“ proti radaru? A zásadněji, protože minulý režim zneužíval slovo „angažovat se“, nemáme lidi vyzývat k větší angažovanosti? Nebo to máme jen opsat jinými – „nezneužitými“ – slovy? Tak moc záleží Janu Čulíkovi na pouhé formě?

Jan Čulík nás také viní z toho, že jsme z protestu udělali směsku, kde se míchá mnoho témat dohromady. Přitom jsme od začátku říkali, že tento protest je součástí mezinárodního týdne akcí proti protiraketové obraně USA, okupaci Iráku a Afghánistánu a útoku na írán. Bylo to na pozvánkách, letácích i na onom banneru, který visel – ano, i na Britských listech…

Stejné je to i s ostatními výtkami. V projevu za Iniciativu byly kritizovány Spojené státy za porušování mezinárodního práva. Je to levicový extremismus nebo doktrinářství? Podle této logiky by byl ultralevičákem také bývalý generální tajemník OSN Kofi Annan. Postoj USA k mezinárodnímu právu dobře dokládá i fakt, že prezident Bush podepsal zákon o ,,invazi do Haagu“, pokud by před tamějším soudem stanul americký občan nebo některý z příslušníků spřátelené země.

Zamotali jsme prý ale do našeho protestu i jiná levicová témata, jako jsou poplatky ve zdravotnictví. A to je zajímavý argument, zvlášť když se podíváme na způsob Čulíkovy kritiky. Citujme: ,,Májíček a spol. (výjimkou byl nesmírně profesionální Jan Neoral, který se držel ve svém projevu k věci) sobotní demonstraci zahodili, protože z ní udělali akci pro hrstku profesionálních levicových kverulantů (…).“ Ivona Novomestská, která uvítala účastníky na začátku pochodu, ani spoluautor těchto řádek, o poplatcích u lékaře nemluvili. Současnou vládu jsme kritizovali za naprosté ignorování vůle občanů. Ve stejném duchu se vyjádřil i Jan Neoral, představitel Ligy starostů proti radaru. Ten také dokreslil celou situaci chování vlády poukazem na její kroky, které snižují životní úroveň většiny lidí .

Ke Kosovu: na Hradčanském náměstí zazněla pouze informace, že kdo chce, může se po skončení průvodu odebrat na Václavské náměstí, kde se ve stejný den konala demonstrace proti přinejmenším problematickému jednostrannému vyhlášení nezávislosti Kosova. To podle mě neopravňuje Čulíka k výpadu, že se snad iniciativa Ne základnám snaží občany „vmanipulovávat do podpory svých dalších oblíbených kauz“.

Přitom jsme byli požádáni o to, abychom na své demonstraci umožnili vystoupení řečníkovi z řad pořadatelů demonstrace proti nezávislosti Kosova – to jsme však odmítli. Právě proto, že naším bytostným tématem je jen americký radar. Ani ten ale neexistuje ve vzduchoprázdnu, naopak je třeba jej chápat v širších souvislostech celkové americké zahraniční politiky, tj. i v souvislosti s válkou v Iráku a vůbec celou koncepcí tzv. preventivních, resp. preemptivních úderů.

Jestliže se stále více ukazuje, že Bushova administrativa lhala o Iráku, je na místě podezření, zda nelže také o raketové „obraně“!?

Jestliže současné Spojené státy pod vylhanými záminkami napadnou a okupují suverénní zemi ve strategicky a energeticky klíčovém regionu a další podobný útok plánují, je na místě otázka, jestli chceme svojí zahraniční politiku ještě více svázat s americkou, k čemuž by došlo v případě zapojení ČR do systému americké raketové obrany.

Jan Čulík bohužel zkreslil argumentaci pana Habra, který ve svém příspěvku vůbec neřekl, že „My v Ne základnám zastáváme určitý soubor názorů a názor společnosti nás nezajímá“ ! Inkriminované věty zněly jinak:

„Za sebe říkám, že ta část české veřejnosti, která odmítá vidět propojení radaru, zájmů zbrojní lobby a touhy po rozšiřování politického, ekonomického a vojenského vlivu USA po modré planetě, je mi převážně lhostejná, rozhodně však pro cestu ke změně žádaným směrem pro mnohdy sobeckou účelovost své slepoty nepoužitelná.“

Tedy zaprvé, z Habrova „za sebe říkám“ udělal Čulík svévolně „My v Ne základnám“.

Důležitější je však věta: „Ta část české veřejnosti, která odmítá vidět propojení radaru … a touhy po rozšiřování politického, ekonomického a vojenského vlivu USA …, je mi převážně lhostejná, rozhodně však pro změnu žádaným směrem … nepoužitelná.“

Skutečně, „radar“ není izolovaná věc, není to příčina, ale důsledek. Rozšíření americké raketové obrany do střední a východní Evropy, stejně jako americká vojenské přítomnost v Iráku a jinde na Blízkém východě i ve světě jsou projevem téže „touhy po rozšiřování politického, ekonomického a vojenského vlivu USA“ – v tom má pan Habr plnou pravdu.

A konečně Jan Čulík napsal: „Na základě toho, co na Hradčanském náměstí v sobotu odpoledne aktivisté předvedli, se není možno divit mainstreamovým sdělovacím prostředkům, pokud takovéto akce prezentují jako extremistické marginality.“

Čemu se však možné divit je a čemu se skutečně divíme

Mainstreamové sdělovací prostředky akci na Hradčanské neprezentovaly jako „extremistickou marginalitu“. Jako takovou se ji paradoxně pokusil prezentovat Jan Čulík, šéfredaktor vyhlášeného nemainstreamového serveru Britské listy. A proto tato naše replika.

Jan Májíček
Lukáš Kantor

Proti radaru demonstruje jen malá část jeho odpůrců

Čeští občané nejsou zvyklí vyjadřovat své názory na ulici. Celým generacím lidí se znechutila masová shromáždění za předešlého režimu, kdy 1.máje byly "povinné". Cinkání klíči "proti komunistům" v listopadu 1989 bylo jednak katarzí, jednak na dlouho posledním shromážděním "za demokracii". Výsledky a pravdivost hesel z "revoluce" občané konfrontovali s realitou v následujících letech a i režisér tehdejšího absurdního divadla konstatoval, že "blbá nálada se šíří". Poslední nepoučitelní romantici procitli v lednu 2001. Nikdo, ani odborové centrály nenaučil občany vyjadřovat své názory proti zneužití moci a systému demonstracemi. Chybí zde kulturní vzorce sdružování, potřeba kolektivního, spolkového života, politické i organizační schopnosti. Chybí zde charismatičtí jedinci s vysokou autoritou a angažovaností ve veřejném životě.

Demonstrace v Praze dne 15. 3. 2008 prokázaly, jak nedospělá je ve srovnání se "Západem" česká populace. Kultura lhostejnosti většiny populace k pouličním protestům nahradila v Česku širokou platformu protestů, jak ji vidíme v západní Evropě – v Londýně, Římě či Miláně. Mít to za zlé organizátorům z hnutí Ne základnám je laickým pohledem, ignorujícím psychologii davu ve společnosti, která z vnější organizovanosti "totalitní" společnosti bipolárního světa skočila rovnýma nohama do atomizované a segmentované spotřební kultury 21. století.

Hnutí Ne základnám vzniklo jako živelný proces ryzích amatérů. Amatérství znamená, že se jedná o činnost volnočasovou, bez nároků na ekonomické či mocenské ocenění. Lidí poctivých a politicky mnohdy velmi naivních, kteří opravdu neočekávali, že na jejich bedrech zůstane těžiště celé, mnohaměsíční kampaně PROTI americkému radaru. Během velmi krátké doby si všichni ověřili, jak velké časové možnosti kdo z nich má a kolik je ochoten obětovat "veřejné" činnosti. A celkem rychle vykrystalizovaly tři trendy:

  • částečná profesionalizace úzkého týmu řídících osob
  • nutnost zapojení širokého spektra autonomních a mnohdy názorově protikladných aktivistických skupin bez toho, aby zneužívaly společnou platformu pro své separátní zviditelnění na úkor celku a jeho cílů
  • nutnost sjednocení mediálního corporate identity

Zcela logicky se ukázalo, že nejpřipravenějším na nové úkoly je skupina aktivistů neparlamentní Humanistické strany. Byla to jediná skupina, která měla vytvořenu alespoň částečnou organizační strukturu, vyřešeno financování svých aktivit i vertikální i horizontální komunikaci. Bystře pochopila, že je to jedinečná příležitost jak pod falešným cílem protiradarové koalice vyzdvihnout své lídry a učinit z nich mediální mluvčí nezanedbatelné části veřejnosti. Osvědčila připravenost. Prokázala několik let předtím, že dokáže přilákat několik set lidí na demonstraci proti válce v Jugoslávii a v Iráku. Demonstrace humanistů za mír měla vizuálně působivé vyvrcholení při západu slunce – dvacetimetrový kruh "protiatomového" znaku vytvořený z hořících svíček na silnici – před hlavní branou do Pražského hradu na Hradčanském náměstí. Poselství odkazující na hnutí hippies – make love, not war.

Ale v Česku neměli hippies podporu celé generace, jako tomu bylo na Západě. I když široké džíny, korálky, batikovaná trika a kytky nosili skoro všichni, a Beatles poslouchali také skoro všichni. Všichni ale v měšťácké kultuře neprovozovali volnou lásku, všichni nečetli Sartra a Camuse, všichni neprotestovali proti raketám, i když "žádná raketa není mírová" a nebyly jimi ani sovětské rakety SS-18 v českých lesích. Na Tamášových humanistech nelpěly zjevné mediální nálepky "extremistů" jako na anarchistech, mladých stalinistech či technařích.

Míjení se s vnímáním symboliky statistické většiny české populace a politické směřování k "radikální" levici je u přavažující části členů hnutí Ne základnám odpovídající pro míru nonkonformity lidí, kteří jsou ochotni nejen hodit hlas jednou za čtyři roky do volební urny a pak se nestarat a jen brblat či hlasovat pomocí SMS v manipulativní televizní debatě, ale jít a něco pro "věc" udělat.

V navzájem propojené agendě "proti americkému radaru" a "proti americké agresivní militaristické politice", jejímž výsledkem bylo bombardování, okupace a rozbití Jugoslávie, polopolicejní operace v Afghánistánu, okupace Iráku, "barevné revoluce" vyprovokavané operacemi CIA, a nyní i hrozby útoku na írán a hrozby vůči Sýrii, se setkaly autentické postoje navzájem nekompatibilních motivací. Setkaly se zde skupiny, které by vzájemně nikdy nekooperovaly – množiny, které by se jindy neprotly:

  • Mír a lásku – pacifisté, křesťanští humanisté a ostatní, politicky indiferentní "slušní lidé"
  • Čechy Čechům – radikální čeští neonacionalisté, trendující mnohdy k neonacismu, antisionismu, antisemitismu a všeobecně k nenávisti vůči cizincům
  • Ami, go home – antiamerikanistická či jen obecně antikapitalistická a mnohdy alterglobalistická radikální levice , vidoucí, že "válka za demokracii" je válkou o možnost ovládnout a vykrást ložiska energetických surovin a posílit dominanci průmyslového Severu vůči rozvojovému Jihu. Ona levice je navíc vnitřně stratifikována a ideologicky rozdělena:
    • levicová část zelených
    • anarchisté a další anarchoautonomové
    • liberální anarchisté – libertariáni a antiautoritářské "rave" skupiny
    • trockisté a radikální socialisté
    • antisudetští čeští "pohraniční" nacionalisté, staří antifašisté
    • nacionalistická, "stalinská" část komunistů
  • O Evropě ať rozhodují Evropané – eurooptimistická část liberálně sociální demokracie, postkomunsitické a nekomunistické, multikulturní liberální levice
  • Vraždit je legální jen v souladu s mezinárodním právem – radikální právní legalisté, upřednostňující mocenské multilaterální řešení v duchu mezinárodního práva – tedy v souladu s  přáním velmocí a společenství v RB OSN

Sisyfovský úkol souladu všech nebo alespoň většiny aktivistických skupin je mistrovskou kombinací tahů této šachovnice – vylučuje náhodné řešení. Míru inkorporace jinak ostrakizovaných částí této jednoúčelové koalice (mladí stalinističtí komunisté či neonacionalisté) určuje a determinuje míru zapojení ostatních. Přesvědčit libertariány, anarchisty a antitotalitně laděné zelené, aby akceptovali se skřípěním zubů Mladé komunisty Marty Semelové nebo Vandasovy neonacionalisty, je takřka neřešitelné. Přesto se tak stalo a demonstraci na Hradčanském náměstí nenarušila bitka s provokatéry. Inkorporovat do této křehké koalice ještě pravicové fundamentalisty z kompaktní a agresivní ODS či pátou kolonu globalistických, unipolárních pravicových liberálů, je prakticky nemožné. Inkorporovat do této koalice mlčící většinu by bylo možné pouze ve chvíli, kdy by zpravodajství veřejné služby dostálo svým povinnostem objektivity a vyváženosti. Zrcadlilo věrně postoje společnosti, nikoliv jimi manipulovalo. Ono má ale afinitu k mocenské převaze a moci, nikoliv k své nezávislosti a svému poslání.

Vinit organizátory z toho, že věrně tlumočí politické postoje skupin, které tvoří koalici proti radaru, je naivní. Myslet si, že "obyčejný občan" bude aktivní a nikoliv pasivní, je postojem, který nerespektuje sociologii a výsledky výzkumů.

Hnutí Ne základnám činí, co činit umí a může. Kdyby neexistovalo, neexistovaly by ani ty, aktivity, které může Jan Čulík kritizovat.

štepán Kotrba

Když se trochu usadil prach

Mezi aktivisty iniciativy zazněl názor, že by vlastně měli být Janu Čulíkovi za jeho článek vděčni, i když se jím mohou cítit dotčeni. Vyvolal totiž debatu, v níž bylo nově vysloveno to, co nazrává, a která nám umožňuje, abychom se podívali sami na sebe z nového úhlu.

ODS a odpor proti radaru

Za velmi pozoruhodnou a současně bizarní považuji stížnost člena ODS z Ostravy, který přijel na demonstraci a zjistil, že se ocitnul mezi levicovými radikály a jinými extrémisty. Nemyslím, že by mělo smysl dokazovat pisateli, jak se hlavní organizátoři iniciativy snaží ze všech sil nebýt extrémní, aby se udržela co nejširší protiradarová koalice. Ostatně o této věci už velmi dobře psal štěpán Kotrba. Chci ale upozornit na dva jiné aspekty.

Transparent s nápisem "Členové ODS proti radaru" se objevil už loni na naší červnové demonstraci na Hradě u příležitosti návštěvy prezidenta George W. Bushe. Organizátory demonstrace to potěšilo, ale na nějaké vzájemné poklepávání po ramenou nebyla vhodná doba. Aktivisté měli jiné starosti. Právě tehdy mimo jiné vrcholil spor většiny iniciativy s Komunistickým svazem mládeže, který byl právě na této demonstraci vyřešen odchodem demonstrantů KSM. Nyní se hlásí, tentokrát s výtkami, další lidé z ODS.

Myslím si, že by měli být politicky důslednější. Mohli by sami vytáhnout proti (svému) Miroslavovi Topolánkovi a (svému) Alexandru Vondrovi, upozornit je na škodlivost jejich radarové politiky, požadovat změnu, zorganizovat v ODS platformu, vytvořit síť kritiků vedení nebo něco jiného. Až potom budou moci posílat stížnosti těm, kdo za ně proti Topolánkovi a Vondrovi bojují (slova boj se nebojím), až potom jim budou moci dávat rady, které zatím nutně působí jako knížecí.

S tím souvisí obecnější otázka, koho tématem je nebo by měl být  odpor proti radaru. Vládní pravicová koalice a mediální propaganda ve snaze o jeho potlačení zvolila jednoznačnou politiku: označovat odpor proti radaru za dílo extrémistů nebo pomatenců, lidí placených Ruskem atd. Jenže téma radaru je pořád živé, veřejnost ("mlčící většina") cizí obří radar nechce a zřejmě si ho už neoblíbí. "Přihrání" tématu radaru údajné extrémní levici se může pro vládní koalici stát dvojsečnou zbraní. Zdá se, že někteří lidé na pravici, jako je Václav Klaus nebo Vlasta Parkanová, si to začínají uvědomovat. Jiná věc je, jestli s tím budou ochotni a schopni neco udělat, ale nespokojenci v ODS by je možná mohli k tomu tlačit.

Ostatní strany

O pokrytectví současného vedení Zelených v této věci už bylo napsáno dost. Vážným problémem zůstává radar pro ČSSD. Mluvil jsem nedávno s funkcionářem Lidového domu, zjevně spokojeným s tím, jak jeho straně narůstají preference. "S radarem to ale jsou danosti politiky," řekl mi tento muž působící na střední úrovni řízení, který určitě není se svými názory ve straně osamocen. "Všechny poslance neudržíme, pár jich bude hlasovat pro, s tím se nedá nic dělat." Možná se tak nestane. Ale pokud ano, ztratí sociální demokracie, která se k odporu proti radaru přihlásila až po čase a nikoli bez váhání, a která v této věci prakticky dělá jen velmi málo, veškerou možnost nadále se k tomuto tématu hlásit.

Ještě k problému s KSČM: je tak zřejmý, že jen shrnuji. KSČM si sama pod sebou ve věci radaru podřezala větev, když se přímočaře přihlásila k "odkazu února". A když KSM přijde na Hradčanské náměstí s portrétem Klementa Gottwalda, je to prostě projev politické hlouposti.

O nás samých

Konstatujme bez rozpaků, že v iniciativě Ne základnám převládá levicové smýšlení, ovšem velmi různorodé, jak to odpovídá současné roztříštěnosti levice. Dominance levicového smýšlení je zčásti důsledkem politiky pravice, o níž už byla řeč. Do určité míry je ale také dána geneticky. Iniciativu mohli uvést do chodu pouze lidé, kteří mají kritický postoj k současnému společenskému uspořádání a jeho trendům, které trkly zlomkovité zprávy o jednáních, zveřejňované alternativními servery v Česku a zahraničí nebo zcela zastrčené ve světovém agenturním zpravodajství. Mohli to udělat pouze lidé kriticky myslící v mezinárodním kontexu, vidící určité souvislosti, pochybující o smyslu celé "války proti terorismu" atd. To vše jsou dnes konstitutivní znaky levice.

Nemohli to udělat lidé na pravici, protože oni jsou tentokrát obětí kognitivní disonance, o níž píše v BL František Koukolík. Nebezpečnost programu "protiraketové obrany" jim začala docházet až později, patrně právě pod dopadem diskusí, které pomohli rozpoutat "levicoví extrémisté". A tón na pravici samozřejmě udávalo a udává vedení ODS a celá klika, která cestičku pro radar potajmu vyšlapávala už od roku 1997.

Kognitivní disonance, celospolečenské souvislosti

Lidé pravicového smýšlení, kteří se začínají obracet proti radaru, trpí kognitivní disonancí i nadále. Projevuje se to ve zmíněném dopise z Ostravy. Jeho poselství lze shrnout takto: ať tady není ten radar, ale ať politika ODS zůstane jinak nedotčena, protože naše země potřebuje reformy. Dá se na ně odpovědět takto: pokud ponecháte tíži odporu proti radaru na levici, kterou dokonce považujete za extrémistickou, neměli byste se divit, že bude zpochybňovat i jiné aspekty pravicové politiky. V iniciativě převládají mladí lidé, kterým je myšlenka změny velmi blízká – ale jsou změny, které prosazuje vláda pravicové koalice tím pravým ořechovým? Ve zdravotnictví, v důchodové politice, ve školství? Zejména za situace, kdy vláda v očích aktivistů ztratila svou radarovou politikou veškerou důvěryhodnost?

Mimochodem, v iniciativě probíhá dost intenzivní diskuse právě o otázce, zda jít dál cestou "úzkého programu" zaměřeného výlučně na problematiku radaru, nebo zda má být program iniciativy širší a pokud ano, tak do jaké míry (aby např. vyjadřoval také názory těch, kdo jsou ochotni podstupovat jen ze svého přesvědčení nepříjemnosti a dřinu spojenou s plakátováním, výrobou maket, organizační prací atd. atd., viz článek Václava Novotného a opět už zmíněný Kotrbův). Mimochodem a znovu: očekávat od těchto lidí, že budou na veřejnosti vystupovat jako kůroví zpěváčkové, není reálné.

Hypermarket idejí

Ještě jedna věc stojí za zmínku, nazval bych ji konzumní přístup k politice. Dostáváme řadu návrhů a požadavků, abychom dělali to či ono, jejichž společným pozadím je nevyslovený ale zřetelný názor, že jsme někdo jako nová politická strana, jejímž cílem a úkolem by mělo být splnit nějakou objednávku, přičemž objednavatel ani nepomyslí na možnost aktivní účasti nebo jiné pomoci. Je obtížné vysvětlovat tomuto typu přívrženců, že jsme občanská iniciativa a že nejlepším způsobem, jak pomoci sobě a všem, je přidat se, založit vlastní skupinu, která se pak ve spolupráci s ostatními může případně pustit i do řešení vlastních místních problémů.

V příběhu  radaru a iniciativy Ne základnám se takto krystalizuje řada témat a problémů nazrávajících v naší společnosti. V iniciativě jsou pořád lidé, kteří mají dostatek síly, schopností a přesvědčení, aby tento příběh táhli dál. A nepřizpůsobovali se Kondelíkům, naopak jim nastavovali zrcadlo. Jednou se ukáže, že tím poskytují naší společnosti velkou službu.

Rudolf Převrátil

útok generálů bez vojsk

Čtenář Britských listů neznalý věci musí nabýt dojmu, že se Iniciativa Ne základnám nápadně podobá České armádě. Počet generálů se blíží počtů vojáků a celá instituce je v zásadě neakceschopná. Jan Čulík se naštval zřejmě i kvůli tomu, že se přes značnou reklamu na Britských listech nedostavil počet lidí, který si představil, a ze vzteku začal pálit na štáb svá tučně zvýrazněná slova.

Jako člověk, který každý týden na ulici sbírá podpisy pod petici Iniciativy a přitom vede debaty s velkým počtem lidí, sdílím jeho frustraci, ne však jeho analýzu.

Jan Čulík pevně věří, že stačí v ČR zavést fungující demokracii západního typu, a všechno bude v nejlepším pořádku. Neustále např. upírá svým čtenářům pohled na ošklivou tvář britské politické reality, na předsedy vlády, kteří lžou o důvodech války v Iráku, na poslance, kteří si nechají proplácet i nákupní jízdy taxíkem svých manželek nebo hypotéky již zakoupených domů, na BBC, která měří izraelský život jiným metrem než palestinský, na The Guardian, který publikuje tisková prohlášení Pentagonu jako fakta, a to na titulní stránce.

To, že se Jan Čulík bojí politiky v pravém slova smyslu jako čert kříže, číší i z jeho článku po sobotní demonstraci Iniciativy Ne základnám.

Vyjmenuje důvody, ze kterých lidé v ČR smějí odmítat americký radar:

  • už jsme zde měli Rusy,
  • česká vláda nemá mandát,
  • neměli bychom se zviditelnit nějakým radarem,
  • radar je možná nezdravý

Naopak se dle Jana Čulíka nesmí protestovat proti uznávání Kosova, proti válce v Iráku, proti platbám v českém zdravotnictví a proti americkému útoku na írán.

Jenže na petičních stáncích o těchto otázkách debatuji pravidelně, a to debaty nevyhledávám, protože mi brání v sbírání dalších podpisů.

Jan Čulík nechce chápat, že cca dvě třetiny lidí odmítají radar, protože zpochybňují důvěryhodnost vlády jak české, tak americké. Nějak mu asi ušlo, že zhruba 90% české populace bylo proti bombardování Srbska i proti útoku na Irák, zřejmě si nevšiml rozdílu mezi přivítání George Bushe I. v r. 1990 a George Bushe II. v r. 2007.

Jan Čulík má prostě panickou hrůzu z překročení stávajícího politického paradigmatu a stojí tak jasně napravo od velké většiny obyvatel ČR. Inu, bohudík za Britské listy, i když jejich šéfredaktor je v mnoha ohledech doktrinářský diletant.

Thomas Franke
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •