Telefonní ústředna v centru města byla symbolem dělnické moci. Provozovala ji anarchistická federace CNT a lidé, kteří v ní pracovali, měli pod kontrolou komunikaci mezi Barcelonou a republikánskou vládnou ve Valencii.
To byla pro stát, který chtěl skrze zadní vrátka znovu nastolit kapitalismus a prezentoval občanskou válku čistě jako boj mezi parlamentní demokracií a fašismem, nepřijatelná situace.
Povel k útoku na ústřednu vydal Rodriguez Salas, katalánský policejní šéf a člen Komunistické strany. Na událost je ovšem nutno pohlížet jakožto na součást širší strategie napětí a provokace, kterou prosazovali v proběhlých měsících stalinisté. Její součástí byly pokusy podminovat revoluci.
Když policie dorazila, dělníci v telefonní ústředně rychle umístili na budovu kulomet. Následovala patová situace.
Jakmile se rozšířily novinky o útoku, brzy vypukla generální stávka a tisíce ozbrojených dělníků začalo stavět barikády ve městě.
Tuto reakci vyprovokovaly měsíce útoků na revoluci.
V průběhu několika následujících dnů se město otřásalo zvuky kulometné palby a explozemi. V bojích bylo zabito skoro tři sta lidí. Podobné události se odehrávaly jinde v Katalánsku.
V přední linii bojů bylo CNT. K nim se na barikádách přidal revolučně socialistický POUM.
Stoupenci lidové fronty – komunisté a katalánští nacionalisté –zoufale bránili budovy vlády a svůj hlavní stan.
Stávkující dělníci byli na koni a většina pozorovatelů souhlasila, že převzít pár budov, které byly stále v rukou vlády, by bylo relativně snadné.
To prosazovala POUM vůči CNT. Ale vůdčí postavy anarchistů nebyly připraveny toto stanovisko zaujmout.
CNT prosazovala politiku spolupráce s vládou lidové fronty, a zoufale se snažila ukončit boj, který se zdál ohrožovat antifašistickou jednotu. Skrze rádio apelovali na dělníky, aby složili zbraně a vrátili se do práce. Efektem těchto výzev bylo rozšíření zmatku a demoralizace.
Brikády byly postupně opuštěny. POUM, která se obávala izolace, se cítila nucena následovat anarchistické dělníky.
Vedení POUM i CNT dokonce prohlašovalo, že pracující zabezpečili důležité vítězství odporu proti provokaci, vedené stalinisty.
Zatýkání
Provládní síly, nehledě na dané přísliby, že se také stáhnou, posílili své pozice a přešli do ofenzívy, vzali ztečí mnoho dělnických ústředí a zatkli stovky lidí.
Večer 8. května přijelo z Valencie 5000 ozbrojených vojáků. Byl nastolen pořádek. Mohl být výsledek jiný? To se dozajista domníval ruský revolucionář Lev Trockij, který pobýval v Mexiku, stejně jako radikální anarchistická skupina Přátelé Durrutiho a někteří členové POUM.
Ti všichni argumentovali, že v Barceloně měla být převzata moc a kontrarevoluce lidové fronty mohla být zastavena.
Trockij věřil, že lidé mohli snadno převzít moc v celé republikánské oblasti. Ale vzhledem k masivním silám, jimiž vláda disponovala, to není vůbec jisté.
Nicméně tím, že ustoupily, ztratily nejbojovnější části hnutí námezdně pracujících velkou šanci uštědřit kontrarevoluci ve španělsku důležitou porážku.
Jak to ke konci války formulovala jedna z vůdčích osobností POUM, květnové události nebyly pouze „provokací“, ale „definitivním řešením protikladu, který vznikl v červenci 1936, ve prospěch kontrarevoluce“.
Proti posledním stopám revoluce a nejbojovnějším skupinám levice pak byla rozpoutaná široká represe.
Překlad Martin šaffek
Průběh španělské občanské války přesvědčivě popisuje George Orwell v knize Hold Katalánsku. Tu již nenaleznete na pultech knihkupectví, ale je dostupná např. ve veřejných knihovnách.
