Rusko: Co selhalo?

{mosimage}Ruská revoluce roku 1917 byla první úspěšnou socialistickou revolucí na světě. Revoluce prokázala, že dělnická třída se může chopit moci i tehdy, tvoří-li ve společnosti stále jen menšinu. Světu byly předvedeny nové formy politických organizací, dělnické rady či sověty, pomocí nichž může dělnická třída společnost spravovat.

Podíváme-li se však na Rusko dvacet let poté, r. 1939, uvidíme společnost, která se, snad až na jasnou převahu státního vlastnictví nad soukromím, zcela vymyká jak Marxovým představám o socialismu, tak samotným cílům revoluce.

Je to společnost ovládaná absolutním diktátorem Stalinem, jenž se opírá o ohromný aparát tajné policie. Je to společnost, ve které neexistuje svoboda, diskuse, ani demokracie a kde i sebemenší projev nesouhlasu je trestán ěznením, nebo smrtí. Dělníci žijí v otřesné chudobě, nuceni pracovat dlouhé hodiny za minimální mzdu a to bez skutečných odborů, které by je bránily. Spousta rolníků musí snášet bídu a hladomory. Nerovnost, jež byla revolucí snížena, nyní znovu rapidně roste, zatímco noví vládci, ředitelé a byrokraté se obohacují a hlásání rovnosti je bráno jako útok proti státu.

Tak kde se stala chyba? Na zodpovězení této otázky zřejmě závisí, bude-li možné dnes, v 21. století, kohokoliv přesvědčit pro socialistickou revoluci. Než si na tuto otázku odpovíme, podívejme se, jaké jsou na to nejčastější názory.

Existují dvě hlavní skupiny lidí, podle nichž v Rusku k žádné chybě nedošlo. Jednou z nich je západní vládnoucí třída (a její ideologové) a na druhé straně sami stalinisté. Podle západní buržoasie je dělnická třída zcela neschopná vést společnost. Dělnická moc, svoboda a rovnost jsou pouhým snem, zatímco diktatura a tyranie je buď vědomím cílem, nebo při nejmenším nevyhnutelným důsledkem každého pokusu o vytvoření socialistické společnosti. Pohled stalinistů je (či spíše byl) takový, že Sovětský svaz třicátých let byl pravým vtělením socialismu a Marxoých a Leninových idejí. Všechno, co se tvrdí o tyranii a policejním státu je buržoasní propaganda.

Buržoasní představa je založena a) na předsudku proti dělnické třídě b) na neznalosti socialistických a marxistických idejí. Pohled stalinistů je založen buď na neznalosti nebo přímo popření faktů. Tento názor však vyvrací hory evidence, mnoho očitých svědků, včetně skutečných revolucionářů (viz. paměti Victora Serge), a konečně sama historie. Pokud by totiž Rusko a ostatní tzv. socialistické země skutečně byly pro pracující ony země zaslíbené , je neuvěřitelné, že by tyto režimy byly svrženy  tak, jak se to stalo v letech 1989-91, tj. aniž by dělníci zvedli prst na jejich obranu.

Ti kdo přiznávají, že problém existuje, hledají většinou vysvětlení v charakteru a v ideologii ruských politických vůdců – Stalina, Lenina a bolševické strany. V roce 1956 přiznal Chruščov ve své ,,tajném projevu“ na 20. sjezdu sovětské komunistické strany zločiny Stalinovy éry. Odsoudil „kult osobnosti“, který se vytvořil kolem Stalina a jeho sadistickou povahu. Kult i sadismus zde skutečně byli, ale slabost tohoto vysvětlení je zřejmá: Proč se kult vůbec vyvinul, a proč si komunistická strana dosadila do čela sadistické monstrum, jakým byl Stalin.

Západní akademici většinou preferovali koncepci, ve které byl kladen důraz na roli Lenina a bolševismu. Zdůrazňován byl údajný totalitářský charakter Leninovy osobnosti a jeho ideologie, jež prý bolševická strana ztělesňovala. To potom vedlo více méně nevyhnutelně k nástupu stalinismu. Tento pohled ignoruje nebo snižuje význam i takových historických faktů, jako extrémě demokratickou povahu bolševické strany před, během a bezprostředně po revoluci, nebo skutečnost, že Stalin, aby mohl vytvořit svůj režim, musel fyzicky zlikvidovat celou starou bolševickou gardu.

Avšak především tato vysvětlení stojí na zcela mylném předpokladu. Všechno jsou to verze, které líčí „velké muže“. Jde o teorii historie, podle níž je samozřejmostí, že historie je utvářena předně idejemi a skutky malé menšiny, která je zrovna u moci (většinou králové, generálové ap., v tomto případě marxističtí teoretici a aktivisté). Ve skutečnosti je historie utvářena bojem mezi třídami, který je podmíněn rozvojem výrobních sil a výrobních vztahů. Osud ruské revoluce pak musíme vysvětlit stejným historickým materialismem, kterým vysvětlujeme jakoukoli jinou historickou událost.

Skutečnou otázkou tedy je, proč dělnická třída, která získala moc v říjnu 1917, ji poté opět ztratila. Jestliže bereme toto jako jádro otázky, není těžké nalézt odpověď.

Za prvé, ruské hospodářství bylo ve srovnání s Evropou či Severní Amerikou velmi zaostalé, díky čemuž byl slabý rovněž průmyslový proletariát. To sice samo o sobě nebylo rozhodující (jinak by nebyl možný ani říjen 1917), ale od počátku to oslabovalo pozici dělnické třídy.

Za druhé, občanská válka, která následovala po revoluci a byla posílena intervencemi západních imperiálních mocností, způsobila totální devastaci ruské ekonomiky. Je těžké si představit celý rozsah této devastace. Velkoprůmyslová produkce klesla na 21% vzhledem k úrovni roku 1913. Zavíraly se továrny, přestávala fungovat doprava, šířily se epidemie cholery a tuberkulózy, všude panoval hlad. Navíc byla úplně zničena ekonomická základna dělnické třídy a většina pokrokových dělníků byla ve válce zabita. Roku 1921 třída, která uchopila moc v roce 1917, prostě již neexistovala a nemohla tudíž nadále uplatňovat svou kolektivní vůli ve společnosti. Chybějící dělnickou třídu tak musela nahradit jiná společenská síla. Za normálních okolností by to mohla být aristokracie, nebo buržoasie, avšak ty byly vyvlastněny a vyhnány. Následkem toho  se dostala do popředí státní a stranická byrokracie, která se stále více zbavovala lidové kontroly.

Konečně to byla izolace revoluce. Porážka revoluce v zahraničí, obzvláště v Německu, způsobila, že revoluční cíle byly nakonec podřízeny potřebám obnovy ekonomiky a vlastní dělnické třídy. Rusko bylo poté uvrženo pod obrovský ekonomický a vojenský tlak ze strany západního kapitalismu.

Byli to tyto materiální faktory, ne lidská povaha nebo nedostatky Marxovy či Leninovy ideologie, které zpečetili osud ruské revoluce, a daly vznik fenoménu stalinismu.

John Molyneux
Přeložil Vítězslav Lamač

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •