Neuhasínající antisemitismus v Evropě, projevující se nejen strašlivými pogromy v carském Rusku, ale také nárůstem protižidovských postojů na Západě (zejména v souvislosti s tzv. Dreyfusovou aférou v „osvícenské“ Francii), zproblematizoval koncepci emancipace židů prostřednictvím asimilace. Theodor Herzl přišel s koncepcí (která má ovšem starší kořeny), že jedinou reálnou cestou židovstva k rovnoprávnému postavení je pojímat sebe sama jako specifický národ a usilovat o zřízení vlastního národního státu, nežít tedy již v rozptýlení mezi ostatními národy. Herzl inicioval založení Světové sionistické organizace. Tak se zrodil moderní židovský nacionalismus, tzv. sionismus.
Role Británie
Druhý kongres Světové sionistické organizace prosadil koncepci (na které budou i později sionisté neústupně trvat)1, že židovský stát má vzniknout jedině v Palestině2, tedy na území, kde již ve starověku existoval a kde má být (podle náboženských představ) po příchodu Mesiáše tento znovu obnoven.
Dohodu a dobré vztahy s usedlým arabským obyvatelstvem považovali původní sionisté za nezbytný předpoklad svého projektu. Dokonce i v tzv. Balfourově deklaraci jsou garantována práva nežidovských obyvatel Palestiny.
Co je to Balfourova deklarace? Jedná se o příslib Velké Británie sionistům, že jim bude v Palestině umožněno zřídit svou národní domovinu. Je třeba podotknout, že v době vyhlášení této deklarace, v roce 1917, Velká Británie Palestinu neovládala. Tu měla získat až po svém vítězství ve válce. Sionismus se snažila využít jako jeden ze svých nástrojů ovládání regionu. Od samého začátku je tedy židovský nacionalismus prostředkem pro uplatňování velmocenských zájmů (strategická poloha suezský průplav, ropa až později). A je třeba dále podotknout, že ještě před vyhlášením Balfourovy deklarace přislíbila Velká Británie Palestinu hašímovskému králi Husajnovi, vůdci arabského světa té doby, za pomoc při rozvracení Osmanské říše.
Rozdělení
Po válce získala Velká Británie mandát Společnosti národů nad Palestinou. Tento statut Palestiny byl ovšem pouze formální. Ve skutečnosti se stala britskou kolonií. Židovské přistěhovalectví pokračovalo. A spolu s přistěhovalci přicházel do země i kapitál bohatých židovských podnikatelů. Přistěhovalci vnímali sebe sama ne jako nově příchozí do již před nimi obydlené země, ale jako právoplatné pány Palestiny. Od arabských latifundistů zkupovali půdu, ze které vyháněli arabské pachtýře. Vzhledem k podpoře svých kapitálově silných souvěrců v Evropě i USA mohli lépe rozvíjet zemědělství a konkurovat tomu arabskému. Pro jeho rozvoj využívali velké množství vodních zdrojů a jejich otázka je v tomto regionu naprosto klíčová. Přistěhovalci zde zakládali i průmyslové podniky. Židovským odborářům se nakonec podařilo prosadit, aby nebyli zaměstnáváni lacinější Arabové, ale aby v „židovských továrnách pracovali židovští dělníci“. I tam, kde byli Arabové dosud zaměstnáváni, to bylo zejména na pozicích, o které nebyl mezi Židy zájem, bývali také obvykle první mezi propouštěnými. Židovským dělníků možná připadalo prosazení výše uvedeného požadavku jako velké vítězství. Opak je však pravdou. Kapitalisté sice přišli o lacinější Araby a tím i o větší zisk, ale za to se podařilo rozštěpit dělnickou třídu (respektive zabránit, aby se sjednotila.). Rasismus prostě staví dělníka proti dělníkovi, ač mají oba společné zájmy. A vytváří zcela falešnou jednotu mezi těmi, jejichž zájmy jsou ve skutečnosti protikladné. Heslo sionistické Strany práce MOPAJ zní: ,,Od třídy k národu“. To už samo mluví za všechno.
Většina palestinské půdy byla formálně v rukou mandátní správy. Co by se s ní stalo, kdyby moc převzali do svých rukou sionisté? Všechny tyto problémy vyvolávaly stále větší a větší nespokojenost mezi arabským obyvatelstvem. Docházelo ke konfliktům mezi ním a sionistickými přistěhovalci. Britská správa pod tímto tlakem omezovala přistěhovalectví (Bílá kniha) v době, kdy velké množství obyvatel židovského původu potřebovalo uprchnout před Hitlerem.
Nacismus a co bylo poté
Realita Evropy pod nacistickou nadvládou předčila i ty nejhrůznější vize. Dochází k nejstrašlivějšímu pronásledování židovstva v historii. Na šest milionů židů bylo povražděno, většina pomocí moderní techniky, v podstatě průmyslovým způsobem. A co horšího, jak ukázaly poválečné protižidovské pogromy (zejména v Polsku a na Slovensku) oheň antisemitismu nebyl uhašen, toliko doutná. Hrozí, že se kdykoli může znovu rozhořet. Zástupy zoufalých, zbídačených, vystrašených ubožáků se snažily utéci před tou nejstrašlivější noční můrou. Přidaly se k sionistickému hnutí a v úsilí zajistit tu nejlepší garanci své bezpečnosti, židovský stát (samozřejmě v Palestině) Je třeba zdůraznit, že před válkou většina Evropanů židovského původu nabyla sionisty.
Příliv nových židovských uprchlíků (většinou ilegálních), židovsko-arabský konflikt v Palestině gradoval. Násilné střety byly na denním pořádku. Mezi sionisty a Araby, i proti britské správě. Ty měly na svědomí sionistické teroristické organizace Irgun a Sternova skupina. Jedná se o ultrapravicové a ultrašovinistické organizace. Usilovaly o dobytí Palestiny pro židy „zbraněmi“ (ne tedy „prací“, tj. ekonomicky, jako jiné organizace). Nežidovské obyvatelstvo chtěly z Palestiny odsunout. Později ostře odmítaly rozdělení Palestiny (a jejich političtí nástupci i vyklizení okupovaných území). Sternova skupina, založená v roce 1940, se dokonce zpočátku orientovala, ač to zní neuvěřitelně, na Německo a jeho spojence.3 Od roku 1944 vede ozbrojený boj proti Velké Británii. Společně s druhou jmenovanou organizací Irgun (ta je poněkud starší) se dopouštěla řady teroristických a záškodnických činů proti britské vládě i arabskému obyvatelstvu. Namátkou jmenujme například pumový útok na hotel Král David, vražda švédského diplomata Bernadotta a později, 9.dubna 1948, i vyvraždění arabské vesnice Dejr Jasín. Na 250 bezbranných civilistů, mužů žen i dětí, bylo vyhlazeno těmito bestiemi. Jméno Dejr Jasín patří do jedné řady se jmény jiných obcí, které v odlišných konfliktech v různých místech světa stihl podobný osud, tj. Guernica, Lidice, My Lai. A Dajr Jasín není ani zdaleka jedinou obcí vyvražděnou sionistickými teroristy. Jak už to tak bývá, je pouze tou nejznámější.
Po vytvoření státu Izrael se Irgun a Sternova organizace (po formálním rozpuštění) začlenily do pravidelných ozbrojených sil. Včele organizace Irgun byl v době, o které je řeč, Menachen Begin, pozdější ministerský předseda Izraele v letech 1977 – 1983. Jak jen po tom všem, co bylo výše řečeno, může mít Izrael vůbec tu drzost, kritizovat palestinské národně-osvobozenecké organizace za používání teroristických metod? Vždyť u zrodu státu Izrael stál terorismus. Možná se zdá až nepochopitelné, jak mohla nezanedbatelná část lidu, který byl sám obětí staletého pronásledování, který jen tak tak unikl vyvraždění, do jisté míry klesnout na úroveň svých pronásledovatelů? Vždyť na první pohled by se zdálo, že právě židovští lidé by po svých hrůzných zkušenostech měli být těmi nejcitlivějšími vůči jakémukoli etnickému a náboženskému pronásledování kohokoli, být včele kritiky a odporu vůči němu, a ne se sami stát jeho aktéry. Příčiny toho, že se tak neděje je třeba hledat v moderním společensko-ekonomickém systému, tj. kapitalismu. šovinismus a rasismus je jedním z nástrojů kapitalistické expanze. V rámci buržoazie západních států se na ní podíleli také buržoové židovského původu. Jenomže nacionalismus a rasismus naslouží jen k expanzi navenek, ale směřuje také dovnitř, k upevnění jednoty společnosti, kde má buržoazie dominantní postavení. To se děje jak pozitivně, tj. apelem na vlastnosti a rysy, které skupinu sjednocují, tak negativně, tj. vymezením se proti cizí nepřátelské síle. Postavení takovéhoto nepřítele měli v ideologii západní společnosti tradičně židé. Židovská buržoazie, stejně jako ostatní židovští lidé, se stávala obětí zášti generované logikou fungování kapitalistické společnosti. Tedy paradoxně systému, na kterém sama profitovala. Pochopitelně si přála skoncovat se svým postavením pronásledovaných, ale současně zachovat společenské uspořádání, které jí vyhovovalo. V nové sionistické Palestině již nebyla vyvrhelem, ale suverénní vládnoucí skupinou. Sama začala podporovat rasismus a šovinismus jako nástroje svého panství.
Velmoci a vznik Izraele
Ale vraťme se do poválečné Palestiny. Jak již bylo řečeno, v důsledku extrémní eskalace konfliktů se situace pro Velkou Británii stala zcela neudržitelnou. Rozhodla se proto vrátit OSN svůj mandát. S ohledem na nepřátelství a zájmy obou dotčených komunit bylo rozhodnuto o rozdělení Palestiny na dva státy, židovský a arabský. Rozhodnutí přijalo Valné shromáždění OSN 29. listopadu 1947. Pro hlasovalo 33 států, mimo jiné i SSSR a USA, zdrželo se 11 států (mimo jiné i velká Británie), proti bylo 13 států. Na úspěšném schválení této rezoluce měl lví podíl vliv USA a SSSR. Obě tyto velmoci totiž usilovaly využít sionisty jako své spojence k prosazování svého vlivu v regionu. K vytlačování Britů Američané. K eliminaci vlivu „imperialistů“ sověti. Tedy rozdělení Palestiny a pozdější vznik Izraele (14. května 1948) bylo důsledkem realizace velmocenských zájmů. Stát Izrael bývá chápán jako prostředek garance bezpečnosti židovského lidu. Takovéto pojetí můžeme však snadno zpochybnit poukazem na skutečnost, že jeho vytvoření bylo ostře odmítnuto arabsko-muslimskou veřejností (o nepřátelství vyhnaných Palestinců a nepřátelství pozdějších obyvatel okupovaného území ani nemluvě). Proti bezpečnostní situaci v Izraeli se Evropa a Severní Amerika nutně jeví jako oáza klidu a bezpečí.
K zajištění svých mocenských pozic se Velká Británie snažila využít arabské polofeudální režimy. Tyto státy měly zálusk na území Palestiny (poté co se Britové vzdaly svého mandátu.) Podporovala tyto státy v jejich útoku na Palestinu (Izrael). Dokonce i v USA, které až dosud sionisty podporovali, převážil momentálně zájem na podpoře Arabských států. Jediným spojencem sionistů byl v této době sovětský blok (zejména SSSR a čSR) Sionistický stát měl opravdu na kahánku. Přesto se mu podařilo zvítězit. Během války obsadilo Zajordánsko4 předjordánské území a východní část Jeruzaléma. Egypt krále Farúka I. obsadil Gazu. Na těchto území měl vzniknout arabský palestinský stát. Ten pochopitelně nevznikl. Od druhé třetiny čtyřicátých let dochází ze strany sionistů k terorizování (ba i vyhlazování, jak o tom již byla řeč) palestinských Arabů. Někdy jsou přímo vyháněni, jindy v hrůze prchají sami. Tito uprchlíci končí v okolních arabských zemích v utečeneckých táborech, v otřesných, člověka nedůstojných podmínkách. V těchto zemích je jim znemožněna naturalizace, jedinou jejich šancí je návrat do svých starých domovů, ale ten předpokládá porážku Izraele. Uprchlíci a jejich potomci jsou pak těmi nejradikálnějšími protiizraelskými bojovníky.
Vítězství Izraele ve válce po svém ustavení vyvolalo nelibost veřejnosti v arabských zemích. Jeho existence byla chápána jako akt kolonizace arabského (muslimského) území. Krom toho sama porážka arabských států byla vnímána jako potupa.
Ačkoli Izrael zachránila podpora sovětského bloku a USA se od něj v rozhodující chvíli odvrátily, přesto se levostředová vláda Davida ben Guriona začala orientovat proamericky. Důvody je třeba hledat v tom, že prosovětská orientace by nebyla pochuti buržoazii, což by vyvolalo velmi vážný vnitřní konflikt a rozložilo národní jednotu. Dále pak v tom, že USA jsou mnohem bohatší a mohou tak daleko štědřeji podporovat nový stát. Pro vládnoucí kruhy Východní Evropy byla ztráta Izraele šokem. Napříště začal být sionismus velmi ostře odsuzován. Obyvatelstvo židovského původu začalo být považováno za neloajální. Stávalo se obětí politicky motivované perzekuce. Nejznámější událostí tohoto typu je proces se Slánským a spol. Fakticky došlo k rehabilitaci antisemitismu, který byl dosud v SSSR a ostatních zemí jeho bloku z propagandistických důvodů potírán.
Národní stát jako řešení?
Emancipace v národním smyslu sama o sobě ještě neznamená skutečnou emancipaci. Národní stát je zejména prostředek emancipace národní buržoazie. Ale právě buržoazie je strůjkyní útlaku zbytku společnosti. Tedy i národní stát se v jejich rukou mění v prostředek nadvlády, utlačování a manipulace.Kdo má skutečný zájem na konfliktu s Araby? Židovští pracující? Proč by jej měli? Skutečný zájem na blízkovýchodním konfliktu má kapitál. Jemu se ovšem daří dostatečně vymývat izraelským pracujícím mozky. Ti pak ochotně za své pány bojují ve válkách, pokládaje tam své životy, ze svých daní platí obrovské výdaje na skvěle vyzbrojenou armádu. A jsou to také izraelští pracující, kdo se v důsledku zájmů kapitálu stává oběti teroristických útoků. Cesta ke skutečné emancipaci spočívá v překonání nacionální omezenosti, v uvědomění si, že opravdová emancipace je možná jen na základě společné emancipace všech utlačovaných a jejím důsledkem je pak všelidská emancipace.
(dokončení příště)
Poznámky
1 Tato neústupnost měla v době nacismu možná fatální následky, neboť vyloučila jakoukoli možnost dohody mezi nacisty a sionisty ohledně zřízení židovské země mimo Palestinu ( v úvahu připadal Madagaskar) a následné vystěhování židovstva z Německa (a výhledově z celé Evropy).
V této době se také sionisté stavěli odmítavě ke snaze německého (a později evropského) židovstva uprchnout před nacismem do USA a neutrálních států. Jedinou alternativou pro Židy má totiž být Palestina. Ale buďme spravedliví, ani USA nebyly k židovské imigraci v této době nijak zvlášť nakloněny. Například anabáze lodi St.Luise (s židovskými uprchlíky, někdy přímo z koncentračních táborů) je dostatečně známá.
2 Jeden čas Velká Británie dokonce nabízela vytvoření židovského státu v Ugandě. Z tohoto návrhu je jasně patrná kolonialistická mentalita, v rámci které se o židovském státu uvažovalo. Vždyť Uganda má původní černošské obyvatelstvo. Domorodé národy neměly v myšlení britských imperialistů prostě žádná práva.
3 Německo však nakonec dalo raději přednost spojenectví s Araby. Původně ovšem i sionisté v Německu chovali naděje, že nacistický režim, jako nacionalistický, bude mít pochopení a podpoří jejich úsilí o získání Palestiny. Někteří sionisté dávali tuto naději a vlastně příchylnost k nacismu najevo i napodobováním jeho manýrů (fašistický pozdrav, uniforma, pochody atd.) dokonce i nacistická propaganda 30.let hovořila o těchto sionistech jako o tzv. „nacionálně socialistických židech.“ Toto všechno je třeba mít na paměti při kritice pronacistické orientace části Arabů během Druhé světové války (postava velkého jeruzalémského muftího) a nebýt tak jednostranní.
4 Zajordánský král se nestavil odmítavě k vytvoření židovského státu. Jemu šlo zejména o zisk předjordánského území.
