Škodovka: jak se (ne)stávkovalo

Hrůza a děs, chudoba a hlad: v takových křivkách se ustálila v polovině dubna ústa mnohých ekonomů, všech pravicových politiků a jejich sluhů z řad drtivé většiny medií. Dozvěděli se, že odbory škody Auto vyhlásily ve závodě Mladá Boleslav na 17. dubna stávku, jelikož vedení firmy opustilo vyjednávání o kolektivní smlouvě.
Podle managementu totiž odbory chtěly příliš vysoký růst mezd, nejdříve 17% a potom 13% plus inflace.
Stávka byla vyhlášen ve čtvrtek 12. dubna a od té doby se z médií lily zprávy o nadcházející katastrofě, horší než kdejaká povodeň: zemí by prošla vlna stávek loupeživých dělníků a odborů, chtějící sebrat bezmocnému majiteli veškerý zisk, potom by přišel čas neslýchané drahoty a inflace, a nakonec by zkrachovala celá ekonomika, také protože by podnikatelé odešli do čínského exilu levných otroků, pardon dělníků. I takové závěry bylo možné slyšet a to dokonce i z chodící věštírny nyní sídlící na Hradě (nás ve škole učili, že věštkyně z Delf požívaly před věštěním halucinogenní houby).
Odbory chtěly navýšení mezd o 17%, protože meziroční čistý zisk firmy vzrostl o 41%, a to na 11.mld. korun. Pokud ale vezmeme v potaz i rok 2004, tak zjistíme, že zisk vzrostl z 3,3 mld. na již zmíněných 11 mld. Jak je uvedeno ve výroční zprávě o roce 2006, tak největší zásluha tohoto růstu je v zefektivnění práce dělníků. K zisku lze samozřejmě připočítat i fakt, že se podařilo firmu finančně stabilizovat a zaplatit řadu dluhů.
Jeden argument vedení firmy proti navýšení mezd dle požadavků odborů byl, že by firmě nezbyly finance na investice. Podle vedení bylo rozumné zvýšení o 7,5% a později o 10%.V roce 2006 škodovka vyplatila na mzdách 9 mld., tudíž rozdíl mezi požadavky odborů a managementu je 630mil. korun. 630 mil. je z 11 mld. 5,4%. Firma navíc chtěla v původním plánu zrušit nejméně polovinu sociálních výsad, kterou dělníci mají. Znamenalo by to úsporu 1,5 mld. Podle plánu firmy by sice dělníkům byl navýšen plat o 7,5%, ale firma by na výdajích na zaměstnance ušetřila 800 miliónů!
Dalším důvodem pro navýšení platu, je produktivita práce, jenž je srovnatelná s koncerny v Německu, kde ale průměrný dělnický plat v závodech VW, do jehož řetězce škoda patří, je dvakrát vyšší. Na takovou námitku firma nejčastěji odpovídala, že by se odstěhovala někam dále na východ. Zřejmě by musela mimo EU, protože v automobilových závodech na Slovensku a v Polsku, mají vyšší platy. Firma samozřejmě mlžila, protože postavení nové linky a celého výrobního procesu je značně objemná investice. Navíc by se prodražila doprava výrobků na trh, kam jsou určeny: do států EU.
Negativní makroekonomické dopady na celou zemi byly také pouhou fámou. Jak ukazuje zpráva ekonomů čSOB, upozornění ze strany čNB, že je možný rychlý růst inflace, bylo jen zástěrkou, aby národní banka sama mohla navýšit inflaci, tím, že dá do oběhu dluhopisy. A vlna stávek v českých zemích je pouhá fantasie v době, kdy mnozí zaměstnavatelé vůbec nedovolují vznik odborů ve svých firmách. To je situace drtivé většiny supermarketů, jiných poskytovatelů soukromých služeb a zahraničních investorů. Ale i fungující odbory mnohdy nemají takovou sílu, jako ty škodovácké.
Ačkoliv firma měla velice chatrné argumenty, jak vůči vlastním zaměstnancům, tak na vůči veřejnosti, odbory nedokázaly využít argumentační výhody ani posice, do které by je postavila podařená stávka. Odbory ukázaly veliké mezery jejich akce alespoň ve třech rovinách: organizace stávky a postávkové vyjednávání, komunikace s veřejností a ostatními odborovými svazy a vztahy s dělníky.
Podstatou každé stávky, je vytvoření majiteli škodu na výrobě. Odbory dokázaly dosáhnout 80% účasti na stávce, což je číslo postačující na zastavení výroby. Ve škodovce se denně vyrobí v průměru 2500 aut. Management po stávce prohlásil, že ztráta na výrobě byla 800 aut, tudíž ani necelá třetina denní výroby. Toto číslo je vysvětlitelné postupem odborů během stávky: první ze tří směn nepracovala, zbylé dvě ale neoficiálně pracovat začaly, protože odbory si vyprosily od vedení schůzku.
Takový postup je ale nesmyslný. Proč odbory požádaly o schůzku vlastníka, který sám jednání přerušil? Proč to udělaly během stávky? A proč stávku odvolaly, aniž by byly dojednány nějaké podmínky? Myslet si, že, vyjdu-li vstříc majiteli či managementu firmy, tak on udělá totéž, je nepochopení podstaty sociálních bojů, sváru mezi prací a kapitálem. Naopak veškerá snaha odborářů je směřována k udržení sociálního smíru a v této logice je stávka vynucená okolnostmi a nikoliv bojovností vedení odborů. Pro ně je naopak smír mezi zaměstnavateli  a zaměstnanci otázkou udržení jejich sociální pozice. Odboroví funkcionáři jsou často užiteční jako brzda radikální dělníků.
Stávka se jako nepříjemná epizoda musí rychle smazat. Což se také stalo, protože odbory souhlasily, aby se rytmus práce zvýšil (a to dokonce i před stávkou) tak, aby újma na výrobě byla co nejdříve odpracována: pokud zmizí újma, tak stávka se stává prázdným gestem, takřka jako by nikdy neproběhla.
Další chyba spočívá v komunikaci s vnějším světem závodu. Odboráři ze závodu ve Vrchlabí a ve sub-dodavatelských firmách se nechali v médiích slyšet, že mají strach, aby jim nároky jejich kolegů v Mladé Boleslavi neublížily, a že škodovka se bude snažit vyrovnat zvýšení výdajů šetřením na zaměstnancích mimo hlavní závod. Takový strach je opodstatněný, proto také existuje v zákoně institut Solidární stávky: je používán na podporu kolegů jiné firmy v kolektivním vyjednávaní. Jak ukazují zkušenosti ze zahraničí, v případě přímého propojení mezi stávkující firmou a jinými firmami, tyto vstupují do solidární stávky nebo stávkové pohotovosti, aby demonstrovaly, že na nich nelze šetřit. Naopak výroky v televizi proti stávce z řad jiné odborové buňky jsou velice kontraproduktivní.
Odbory zklamaly také ve vztahu se širokou veřejností. Jejich stávka se stala námětem společenské diskuse, důvodem mnohých útoků na požadavky zaměstnanců obecně, ale v Mladé Boleslavi či v Praze neproběhla ani jedna veřejná odborářská demonstrace. Taková demonstrace mohla mít příznivé důsledky na pozici odborů, ukázat, že požadavek zaměstnanců na důstojný plat není krádež a drancování, a odpovědět mediálním útokům. Navíc zapojení široké veřejnosti do stávek velkých firem je v zahraničních kováckých odborech rozšířenou tradicí.
Poslední bod je vztah mezi dělníky a odbory. Po uzavření kolektivní smlouvy (navýšení platu o 12,4%), si dělníci začali stěžovat, že je odbory zastupovaly špatně. Jejich požadavek byl zvýšení mezd o 24%, navíc se zvýšilo pracovní tempo a zmenšily se sociální záruky: dělníci nebudou v budoucnosti již dostávat různé prostředky na fyzickou relaxaci, pracovní oděvy a jiné nutné věci k práci. Podle zpráv z vnitřku firmy, by dělníci nesouhlasili s uzavřeným kompromisem. Odbory ale nejsou¨n kolektivním vyjednávání nijak vázány na dělníky. Podle zákona sice ve vyjednávání zaměstnance zastupují a podepisují za ně smlouvy, ale nemají právní povinnost dát členské základně k hlasování návrh vyjednaného kompromisu. Kdyby taková povinnost existovala, vazba mezi odbory a zastupovanými zaměstnanci by se prohloubila: dnes ale kolektivní smlouvy podepisují se zaměstnavateli jen různé zájmové skupiny a nikoliv zaměstnanci.
Přes veškeré kritiky zde vyjádřené odborům, si nemyslím, že odbory jsou jako instituce nutně špatné. Zcela určitě trpí těžkými neduhy, jako přílišnou byrokratizací, slabou vazbou se zaměstnanci a přeměnou v jen jednu ze zájmových skupin mezi mnohými. Zásadní problém ale je chápání poslání odborů. Dnes v čR i v Evropě převládá směr, jenž chápe odbory jako ručitele a vyjednavatele sociálního smíru. Jiný směr, přítomný hlavně v tzv. Základnových odborech, chápe odbory jako činitele sociálního konfliktu mezi vykořisťováním a nárokem na co nejrovnější poměr mezi kapitálem a prací.
Nakonec bych chtěl připomenout slova jednoho odboráře ze základnových odborů ve Fiatu-Mirafiori (výrobní závod automobilky FIAT): ,,Kapitalismus je pro mě v celé své historii sociálním bojem mezi prací a kapitálem. Pokud odboráři přistoupí na roli vyjednávačů sociálního smíru, za cenu újmy na zaměstnancích, tak se rozchází se svými zaměstnanci.“

Jakub Horňáček


Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •