Socialismus se rodí zdola, ne díky státu

Polemika, kterou vyvolal záměr venezuelského presidenta sjednotit veškeré jeho příznivce do jediné strany, je dobrou možností k neustále otevřené (a nutně bez definitivních konců) debatě o „jiném světě“, ke kterému mnozí z nás vzhlíží. Jak poznamenal venezuelský sociolog Edgardo Lander, je nemožné postoupit v debatě bez vyhodnocení „reálného socialismu.

Pro nás, kteří se vzdělali v duchu Marxova myšlení je nevyhnutelným orientačním bodem přítomná i minulá zkušenost „dějinného pohybu probíhajícího před našimi zraky“ (Manifest komunistické strany).
Cesty latinskoamerických hnutích mají těsnou vazbu s metaforami, které Marx používal pro popis jeho vize nového a revolučního světa. Marx se nesnažil zformulovat „teorii revoluce“, jak mu to přisuzují mnozí z jeho příznivců, ale spíše se omezil na myšlenky vyplívající z konkrétní zkušenosti. Jeho teoretické myšlenky chtěly posunout skutečná hnutí, nikoliv ukazovat jednu jedinou, bezčasovou a nehistorickou cestu, platnou pro všechny časy a místa.
Dle zkušeností Pařížské komuny Marx vzpomněl, že dělnická třída „nemá nějaké předem připravené utopie, které by chtěla zavádět par décret du peuple…nepotřebuje uskutečňovat ideály, ale jen uvolnit prvky nové společnosti, které se už vyvinuly v lůně hroutící se staré buržoázní společnosti“ (Občanská válka ve Francii). Za jiných okolností Marx používal přirovnání revoluce k porodní bábě: revoluce nerodí novou společnost, ale pomáhá jí na svět. Marx nikdy neoznačil stát jako klíčový prostředek k budování socialismu: je to naopak instituce, kterou považoval za překážku na trase osvobození.
Před našima očima se jeví pestré praktiky sociálních změn, jenž vyrůstají v tělech různých hnutí, od pralesů Lacandona až po Patagonii. Jsou to originální výtvory částí „jiné společnosti“ (domorodci, bezzemků, nezaměstnaných, chudých na periférii měst), které vznikají na okraji trhu a jsou v protisměru vůči kapitalistické akumulaci. Obecě vzato, tyto zkušenosti neodpovídají již navrženým modelům toho či jiného politického proudu – „zásadách vymyšlených nebo objevených tím nebo oním oprávcem světa,“ jak se tvrdí v Manifestu komunistické strany – ale spíše se napájí z neutuchajících pramenů kultur a tradicí těch dole („de los abajos“). A protože ty kultury jsou mezi sebou rozdílné, stejně rozdílné jsou i plody, které vytváří. V prostoru hnutí, které jsou často „jiné společnosti“ v pohybu, se vynořují nové možnosti vzdělání, zdravotnictví a výroby, zakořeněné v nekapitalistických společenských vztazích. Dělníci v obnovených továrnách (továrny, které prošli krachem, kde dělníci zamezili rozprodání strojů a sami se ujali výroby, pozn. překladatele), pracující bez nadřízených a podřízených, objevují nové možnosti dělby práce bez hierarchického rozdělení. Zemědělci budují nové usedlosti i spolupráci, jejichž podmínkou je opravdový revoluční převrat v zemědělské kultuře. Domorodci znovu nalézají vlastní tradiční medicínu a nezaměstnaní vynalézají nové zboží, které si mezi sebou vyměňují. V těchto místech se vzdělaní často proměňuje ve vzdělání mezi rovnými a bere na sebe osvobozující rysy, protože se rozpouští vztah „učitel-žák“, tak klasický pro školní třídy.
Zda-li má někdo zájem popsat tvář budoucího socialismu, nezbývá mu než pozorovat tyto světy, aby pochopil rysy, které se vytváří v těchto malých světech a které jsou zárodky nového světa. Nevíme, jaký bude socialismus, protože jeho podoba vyrůztá ze zkušeností boje všech utlačovaných, jenž v něm vyjadřují vlastní tvůrčí možnosti. Je to přesný opak obrazu vytyčené brázdy, kterou stačí jen poorat, tolik uznávaného určitými revolucionáři. Socialismus, vnímaný jako státní vlastnictví výrobních prostředků a jejich rozvoj, neskutečně zkrachoval.
Nový svět se vytváří zevnitř – ven se rozšiřuje se horizontálně, mimo a v protisměru vůči etablovaným institucím. Pro porod této nové společnosti se zdá nutné použít jeden nástroj se státním rysem, neboli sílu či organizované násilí, které je těmi kleštěmi, které přštípají okovy. Hned poté, se ale kleště musí odhodit, abychom se vyvarovali toho, že se stanou hodnotou sami pro sebe, aby nepoškodily tvář nového světa.
Ve Venezuele socialismus má dvě možnosti. Buď se zakoření v tisících iniciativách těch zdola („de los abajos), ve více než 6 tisících zemských výborů (orgány samovlády občanů) nebo ve více než 2 tisících akcí („mesas“) pro vodu, v místech kde milióny osob sami rozhodují o vlastních životech, nebo se zakoření ve státním aparátu. V tomto případě na sebe stát bere rozhodování ve výrobě, zdravotnictví, vzdělaní a, s postupem času, v každé oblasti života. Stát bude stále silnější, centralizovaný, který si vytvoří společnost dle obrazu svého: uniformní, samu sobě podobající se a bez možností alternativ či nesouhlasu. Tuto cestu již známe. Určitě přináší zlepšení ekonomické situace obyvatelstva, ale nemá co do činění se socialismem a osvobozením. Vztah „rozkaz-poslušnost“, jeden ze základů kapitalismu a státu, bude nadále jedním z pilířů společnosti.
Tento modle má jednu výhodu. Předvídatelnost. Již se ví, kam směřuje, kdo má kormidlo a kdo plní rozkazy. Naopak cesty, kterou vedou k jinému světu, k socialismu řekněme, jsou nejisté, nevyzpytatelné a musí být neustále vynalézány. Modely neexistují. Dle mého názoru, nejrozvinutější zkušenost samovlády „de los abajos“, jsou Juntas de bueno Gobierno (sbory dobré vlády) v Chiapas, kde se všichni učí vládnout si a tak rozbíjí stát. Jsou to ale spíše neuchopitelné orientační body, důkazy, že je možné jít i za to, co již je, a za již vytyčené cesty: víc než jedno století historie dokazuje, že vytyčené cesty vytváří znovu nesnesitelné formy represe.

Raúl Zibechi
(Příspěvek převzatý z týdeníku-měsičníku Carta etc, z diskuze o Venezuele)
přeložil Jakub Horňáček
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •