Svrhnout vládu, zavraždit Topolánka!

Během uplynulých pár týdnů se znovu začalo mluvit o Venezuele a jejímu prezidentovi Hugo Chávezovi. I česká média upozorňovala čtenáře a diváky na poměry v této, pro mnohé exotické, zemi.
Přestala totiž vysílat jedna z opozičních televizí, RCTV, a média interpretovala tento fakt, jako zvůli autoritářského presidenta, jež omezuje svobodu projevu. Volala po diktatuře a ukazovala pouliční demonstrace proti rozhodnutí úřadu. Pozorovatel měl často pocit, že televize byla z noci na den obsazena a nahrazená jinou, nota bene patolízalskou vůči Chávezovi.
Fakta ale spočívají v trochu jiné rovině. RCTV vypršela licence pro vysílání, která dle zákona z roku 1987 (kdy Chávez nebyl v žádném případě u vlády) má 20leté trvání. Navíc televize nepřestala zcela vysílat, protože může pokračovat vlastní fungování přes kabel, satelit či internet, což ostatně již dělá. Byla důvodem neprodloužení licence osobní zášť Cháveze vůči RCTV, která se aktivně podílela na puči v roce 2002 proti němu? Jednoznačná odpověď, ač kladná či záporná, není asi možná. Proto jakoukoliv takovou osobně považuji za spekulaci.
Neprodloužení licence ale zapadá do logiky, kterou prosazuje bolívarská revoluce: vytvořit novou rovnováhu mezi soukromým a veřejným prostorem, kde by ten druhý měl být silnější a kde by občané mohli aktivně rozhodovat o jeho osudu. V současné době taková rovnováha v mediální sféře není. Téměř 90% televisního trhu je kontrolován čtyřmi soukromými (a zuřivě protichávezovskými) kanály: RCTV, Globalvision, Televen, Venevision. Dále 79 z 81 regionálních vysílaní je v soukromých rukou, stejně jako 706 ze 709 rádiových stanic a 118 ze 118 tištěných novin. Uvolněné vlny RCTV byly využity novou veřejnoprávní televizí Tves, která má zaručovat právo na objektivní informace, jež je zakotveno v ústavě z roku 1999.
RCTV, společně s ostatními třemi největšími kanály, naopak byla několikrát napomenuta Pozorovatelským úřadem pro Lidská práva OSN za neobjektivnost. Nejsilnější kritika zazněla v roce 2002: ,,média jsou dalece od podáváni pravdivých a poctivých informací, naopak ve většině případů hledají, jak vyprovokovat nespokojenost občanů na podporu extremistického křídla oposice“. 
V roce 2002 RCTV totiž hrubě zkreslila informaci o puči proti Chavezovi: nejprve odvysílala, že president podal dobrovolně demisi, když naopak byl zajat vojáky, a dny potom, když do ulic vyšly milióny Venezuelanů, aby svého presidenta podpořily, nevysílala nic jiného než telenovely a kreslené filmy. Navíc jejich zpravodajství již dlouhou dobu, a částečně i po neúspěšném puči, vyzívala obyvatelstvo, aby svrhlo vládu a Cháveze zabilo. Jak by snášela současná zpívající česká vláda, kdyby na Nově vyzývali: „Svrhněte vládu, zavražděte Topolánka!“?
Obavy o informační pluralitu ve Venezuele se zdají neopodstatněné. Od nástupu Chaveze k vládě a od zrodu nové ústavy v roce 1999, která zaručuje plná práva na svobodné informaci, nebyl ve Venezuele zabit ani jeden novinář. Naopak v Kolumbii, Mexiku a jinde se vraždy novinářů, kritických k místním pravicovým, tudíž „demokratickým“, režimům, stávají často. Pluralita zůstává zajištěna i tím, že vysílání pokračují i ostatní tři oposiční kanály a ostatní zpravodajské prostředky volně pokračují ve své práci. Naopak pluralita byla posílena vstupem na obrazovky nového subjektu: veřejnoprávní televizí. Ačkoliv ji evropská média pojmenovali hned televizí Chaveze, nelze ji takhle jednoznačně odsoudit, aniž by začala vůbec vysílat. Je snad podle těchto médií BBC blairovská, nebo čT topolánovská?
Označit Chaveze za diktátora, který omezuje svobodu tisku je tedy lež. Je třeba nejdříve dokázat, že média, která jsou ve Venezuele pluralitní, jsou zastrašována a utlačována. Toto se během osmi let Chavezovi vlády nestalo. Žádná čistka neproběhla ani po puči v roce 2002, kdy média šla za rámec svobody tisku a demokracie: podporovala svržení a zavraždění svobodně zvoleného presidenta. Chavez jen prosazuje směr, ke kterému mu dalo mandát 62.84% voličů. Je to směr opačný, než privatizace, která vládne a vévodí v Evropské unii. Je to směr vytváření veřejného prostoru a majetku, kde o jeho využití mohou svobodně rozhodovat všichni členové společnosti. Je to model opačný liberalismu, kde naopak rozhodují jen někteří a ostatní jen poslouchají, popřípadě trpí.
Média musí označit bolívarskou revoluci za diktaturu, aby udržela určitou kulturní hegemonii. Nejde jim vůbec o pluralitu zpravodajských prostředků. Např. v Mexiku se dvě největší televize, TV Azteca a Televisiva, snaží prosadit zákon, který by učinil jejich licence časově neomezenými a hlavně by zabránil vstup nových kanálů na trh: ticho po pěšině.  Co říci o Hondurasu, kde si místní vláda vymínila vlastní dvouhodinové šoty deset dnů před volbami?
Ale není opravdu třeba plout za oceán, do krajin nezměrných tropických lesů, průhledně modrého moře a chudoby. Stačí si připomenout situaci, kterou žila Itálie od roku 2001 do roku 2006. Tenkrát byl premiérem jeden takový trpaslík, jinak vlastník poloviny televisního trhu na apeninském poloostrově, říkají mu Silvio Berlusconi. Další polovina televizního trhu byla obsazena veřejnoprávní televizí. Tak tento mužík, těsně poté, co se ujal žezla, vyměnil dozorčí radu tak, aby v ní měl většinu, převzal dva nejvlivnější veřejnoprávní kanály, vyhodil všechny novináře, kteří ho během volební kampaně kritizovali nebo dokonce karikovali. K jeho cti nutné podotknout, že jeden kanál nechal další polovině voličstva, které se vyjádřilo proti němu, a měl tak jen 80% veškerého televisního trhu. Samozřejmě se nepočítají různé týdeníky, měsíčníky či deníky, rádia a internetové portály.
On v žádném případě diktátorem nebyl. Na rozdíl od Huga Chaveze totiž je jeden z nejbohatších mužů světa, vlastní několik nadnárodních společností a je dobře zavedený u vlády USA i u Světové banky.

Jakub Horňáček 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •