Tři králové se samopalem

{mosimage}V našich zeměpisných šířkách se jaro vyznačuje
oživením přírody, lidé více vycházejí a pobývají v ulicích. V Afghánistánu
okupační vojska uvítala jaro bombardováním, střelbou do civilistů, násilím a
smrtí.

Na jihu Afghánistánu totiž začala 6. března jarní ofenzíva
pod krycím jménem „Operace Achilleus“. 4500 vojáků z Británie, Holandska,
USA, Německa a Francie, pod záštitou mise ISAF/NATO, společně s 1000
afgánských vládních vojáků se snaží dobýt provincii Helmand, kde je u moci Taliban.
Do bojů nezasahují jen tyto jednotky, ale i všechny okolní kontingenty, které
mají za úkol uzavřít hranice provincie. Co se týče prudkosti bojů, informace
nejsou dostatečně přesné, protože NATO uvalilo na operaci informační embargo. Mluví
se ale o několika stovkách mrtvých civilistů, zabitých z podstatné části chybami
okupačních vojsk a nepodařenými atentáty na tyto vojska z řad Talibanu, o desítkách
mrtvých v řadách afgánských vládních vojsk a Talibanu a o 10 až 20 mrtvých
vojáků NATO.

Boje jsou zřejmě prudké, protože letectvo USA na podporu
operace udělalo do 27. března 1200 náletu, při čemž v posledním týdnu byl
počet náletu v Afghánistánu vyšší (330) než v Iráku (325). Navíc USA
vyšlou dalších 3500 nových vojáků na jih a o podobné kroky žádají i ostatní
evropské státy: některé posílí pozemní personál a jiné vzdušný prvek.

Ačkoliv je ofenzíva pod velení NATO, Severoatlantická
aliance k ní byla donucena USA. V listopadu minulého roku generální
tajemník NATO objížděl největší evropské deníky, kde tvrdil, že v Afghánistánu
není možné vojenské řešení. Tato slova jen potvrzovala kroky, které činily
kontingenty evropských států, kdy si, po dohodě s Talibanem, rozdělily území
na jihu Afghánistánu. Stalo se tak, že Britové přenechali na konci listopadu
několik oblastí provincie Helmand Talibáncům, aniž by museli jedenkrát
vystřelit. Dnes o toto území krvavě bojují.

Z USA se ale brzo ozvaly nesouhlasné hlasy, které
kritizovaly evropské kontingenty, protože jsou příliš vázány na politiku jejich
vlád, že neposlouchají americké velení, a že činí opatření neshodující se
s politikou USA. Od ledna se začalo šuškat o jarní ofenzívě a NATO se
plánům USA servilně podvolilo.

Americké tlaky dosáhly kýžených výsledků: některé státy
rozšířily vlastní kontingenty a politická strategie je rozhodována Spojenými státy.
V současné době nemají národní státy možnost ovlivnit operační nasazení a
kontrolu vlastních vojsk v Afghánistánu: rule of engage (zásady určující,
kdy voják může střílet) jsou totiž v exklusivní kompetenci velení NATO a
jediná věc vázaná na mandát, který parlament kontingentu dal, je území
působnosti.

Tímto způsobem byly do války zatáhnuty státy jako Francie či
Německo. Ty se sice odmítly účast na iráckém tažení, ale v Afganistanu
jsou velice aktivní: mají tam 1000
a 3000 vojáků. Navíc vlastní vojáky obohatí o leteckou podporu:
Francie vyšle letadlovou loď Charles de Taille, německo stíhačky Tornádo. Proti
tomuto rozhodnutí německého parlamentu se ohradilo sdružení Arbeitkreiser
Dermistadter s podporou die Linke a někteří vojáci, jako podplukovník
Jurgen Rose, odmítli na podporu takové mise sloužit. Podali ústavní stížnost,
protože si myslí, že parlament rozhodl protiprávně.

Další země jako španělsko či Itálie se z Iráku stáhly.
Nicméně obratem navýšily stavy vlastních misií v Afghánistánu. Nyní tvoří
na jihu země společný tým, který má za úkol dorazit prchajícího nepřítele. Tyto
země také zřejmě navýší vlastní kontingenty. Jak se zdá, vyměnily jedno
nepopulární krveprolití za jiné, které zajímá málo koho.

Pod velitelstvím NATO a USA není jen vojenská složka těchto
států ale i civilisté, kteří se v zemi z různých důvodů pohybují. To
je jasné z případu uneseného novináře Daniela Mastrogiacomo. Ten byl
unesen Talibanem a 20. března osvobozen, díky ONG Emergency a italskému
ministerstvu zahraničí, aniž by byly přizvány vojenské složky. Osvobození
novináře bylo vykoupeno osvobozením 5 Talibánců: dva dny po vysvobození se USA
a další spojenci obořili na italskou vládu, že se s teroristy nejedná, a
že v budoucnosti bude jednat jen NATO. Všechny vlády s vojsky
v Afghánistánu souhlasily s tímto prohlášením. To nabylo okamžité
platnosti. NATO odmítá jakkoliv s Talibanem komunikovat, dá se tedy usuzovat,
že unesení civilisté bude ponecháni na pospas svému osudu.

USA veřejně odmítají jakýkoliv kontakt s Talibanem. Asi
mají strach, aby se neprojevila v plném světle lež, že „nepřátelé jsou
poraženi a teď přežívají rozptýleni v horách“. Jenže Taliban se jen
stáhnul na jih země, na území kde má tradiční vazby a společenský vliv, aby
nabral sílu. Samo hnutí je velice různorodé a zdaleka ho netvoří jen náboženští
fanatici. Má, schematicky řečeno, nejméně tři složky: jednu napojenou na Pákistán,
druhou na Al-Kajdu a třetí, které je zdaleka největší a je známa pod názvem Ordinary
Taleban, je složena z obyčejných Afghánců, které znechutila brutalita
okupačních vojsk a místních pánů na ně napojených. Je symbolické, že tito kmenoví
náčelníci, jsou hojně přijímáni na velvyslanectvích zemí NATO, tvoří
z drtivé většiny Afghánský parlament a ti nejdůležitější i afghánskou
vládu. Nedá se ale říct, že tito naši spojenci by byli mírumilovnější a
demokratičtější než Talibánci, spíše naopak.

Píši naši, protože i čR je v Afganistanu hojně
zastoupena třemi rozdílnými kontingenty. První, nejbojovnější, je umístěn
v severní provincii Badašan. Tvoří ho výsadkáři ze 4. brigády rychlého
nasazení a složky speciálních sil. Mají potřít jakýkoliv odpor vůči silám NATO.
Je nádherné jak Ministerstvo obrany nazývá tyto budoucí vrahy a nynější okupanty:
jsou to vyslanci dobré vůle a nezištné pomoci. Zřejmě příští tříkrálová sbírka,
bude obnášet koledníky, zabalené v neprůstřelných vestách a se samopalem
na rameni.

Druhý kontingent, zajišťuje fungování mezinárodního letiště
Kábul. Protože země nemá moře, velké množství logistického materiálu zajišťuje
letecká doprava. Tito vojáci zabezpečují střelivo, komunikaci a větší pohodlí a
komfort vojákům na frontě, podílí se tak na ofenzívě a činí útoky
efektivnějšími.

Poslední kontingent je 6. polní nemocnice. Ta sice působí
mírumilovným dojmem, určitě vyléčí i řadu civilistů, ale její hlavní úkol je
ošetřovat vojáky. Nemocnice je klíčovým faktorem při rozhodování vojenských
akcí, protože zvyšuje operativní schopnosti vojsk. Velitelé ví, že mají kam
raněné vojáky poslat a že ti budou po určitém čase zase schopni bojovat. Proto
je polní nemocnice útočná, ačkoliv její osazenstvo nestřílí a nevrhá granáty:
umožňuje, aby to za ně udělal někdo jiný.

V Afghánistánu se vyvinuly zajímavé vztahy mezi USA a
státy EU. Z dostupných informací je patrné, že USA velí místním evropským
kontingentům, aniž by vlády proti tomuto cokoliv podnikly. Je to vztah
v určitých rysech vazalský, protože USA velí vojskům jiných států aniž by
tyto mohly něco zásadně ovlivnit.

Stahy v Afghánistánu také ukazují, že evropské národní
státy nepřestaly mít mocenské ambice mimo Evropu, ale že si jen lépe vybírají
místo, kde je uskutečnit. „Mírová tvář“ některých režimů, jako toho
francouzského či španělského, prozrazují rysy propagandy a povrchnosti, bez vůle
tuto tvář obsahově naplnit.

Bohužel ve velké části selhala i evropská parlamentní
levice, která se nedokázala plně ohradit proti argumentům USA a pravice, že jde
o dobrou válku, protože stíhá teroristy zodpovědné za 11. září. Tato levice,
když se nacházela či nachází u vlády, pravidelně odsouhlasí prodloužení či
dokonce navýšení kontingentů. Nicméně část veřejnosti největších evropských
zemí se již proti této válce bouří, a nelze si jen přát, aby protesty dosáhly
dobrých výsledků.

Jakub Horňáček
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •