Vlček k obětování

{mosimage}Příběh o nezištné instituci, kteréžto pověst pošpinila aféra kolem přítelkyně jejího prezidenta, je od samého počátku absurdní.
Paul Wolfowitz jednal v naprostém souladu s doktrínou i obvyklým počínáním Světové banky.

Nejde tu tolik o zhoubnost činu samotného – daleko horší je pachatelovo
pokrytectví. Přibližně tak by se dala vystihnout redakční politika tiskovin,
serverů a televizních stanic, které se v minulých týdnech odhodlaly
aféru Paula Wolfowitze komentovat: povaha jeho prohřešku (protekce přítelkyni,
jež musela Světovou banku opustit a které našel místo s platem rovným
ministryni) by nebyla tolik problematická, kdyby se nedopustil pokrytectví.
Vždyť Wolfowitz je prezidentem instituce, která má s podobnými mechanismy
ve světě bojovat! Dle mého soudu jsou obě perspektivy – odsudek činu
i pokrytectví – chybné.

Nejprve k tomu pokrytectví. „Kdo by chtěl být poučován člověkem, o jehož
radách platí zásada ,dělejte, co říkám, nikoliv to, co dělám sám‘?“ ptal
se jeden novinář. Pochopitelně nikdo. Přesně tak ale funguje globální hospodářský
systém. Evropská unie a Spojné státy v něm, skrze Světovou banku
a Mezinárodní měnový fond, rozvojovému světu říkají: „Zničte zábrany všeprostupujícímu
trhu. My si však ty naše ponecháme.“ Od dotací zemědělcům
po Dubajský skandál je pokrytectví dnešní světoekonomice určujícím
principem.

Paul Wolfowitz si pouze vzal doktrínu svojí instituce k srdci a začal se podle
ní chovat sám. Skutečnost, že na vypuknutí skandálu zareagoval najmutím
drahého právníka, hájícího obvykle hollywoodské hvězdy, a zaplacením řady
poradců je jenom dalším důkazem, že si již plně osvojil další ze zásad Světové
banky: Pokud jste kritizováni či na pochybách, popusťte rozpočtu řádně žilou!
Zakázku pro přeplacené konzultanty pak vykažte jako příspěvek k rozvojové
pomoci.

Léčit šokem a bavit se privatizací

Nejzávažnější lež v oné kontroverzi spočívá ale v představě, že Světová banka
byla institucí s bezúhonnou pověstí, dokud ji Wolfowitz svým prohřeškem
„osudově nepošpinil“.

Pravdou je, že pověst Banky byla osudově pošpiněna již dříve: třeba když donutila
ghanské studenty platit školné výměnou za půjčku pro jejich stát; když
požadovala po Tanzanii privatizaci vodovodních služeb; když učinila z rozprodeje
telefonní sítě do soukromých rukou podmínku pomoci zemím, které
zdevastoval hurikán Mitch; když volala po „přizpůsobivosti zaměstnanců“ po
úderu vlny tsunami na Srí Lanku; nebo když tlačila na zrušení potravinových
dodávek v poválečném Iráku. Obyvatelé Ekvádoru se málo starají o Wolfowitzovu
přítelkyni. Daleko více se jich dotklo, když Banka odepřela v roce 2005
jejich vládě slíbených sto milionů dolarů poté, co kabinet přesunul část zisků
z ropy na školství a zdravotnictví.

Téměř v každé zemi, kde se uskutečnilo masivní plenění státu během posledních
čtyřech dekád, stávaly zároveň Banka i Mezinárodní měnový fond v pozadí
zločinu. Ne že by se dívaly jiným směrem a místní jim zatím vybrali kapsy;
oni se, křičíce „rychleji, prosím!“, podíleli na tvorbě pravidel, jež drobné i větší
krádeže umožnila. Příslušný proces vstoupil ve známost jako šoková terapie.
Rusko za vlády nedávno zesnulého Borise Jelcina budiž názorným příkladem.
Na počátku devadesátých let nesla Banka odpovědnost za uskutečnění
„razantní hospodářské transformace“ rozpadlé ekonomiky Sovětského svazu.
Michajl Gorbačov odmítl přitakávat, nastoupil tedy Jelcin: muž-buldozer,
který nenechal nikoho a nic zpomalit Washingtonem posvěcený program, a to
včetně zvolených spoluobčanů.

Poté, co nařídil střelbu do demonstrantů v říjnu 1993, nechal odstranit stovky
odpůrců a tankům rozkázal pobořit parlament, začala rozsáhlá privatizace.
Do rukou úzké vrstvy podnikatelů, takzvaných oligarchů, se přitom dostalo
nebývalé bohatství. Jistě, že Banka byla při tom. Během hodnocení podmínek
k tvorbě zákonů o rozprodeji státního majetku v Jelcinově říši se Charles Blitzer,
hlavní ekonom Světové banky pro Rusko, novinářům z Wall Street Journal
pochlubil: „Nikdy v životě jsem neměl příležitost užít si tolik zábavy.“

Když Jelcin opouštěl prezidentský úřad, spravovala jeho rodina nevyčíslitelné
jmění a několik z jeho poradců čelilo korupčním skandálům. Na Západ se tyto
kauzy proslechly jako nešťastné „dílčí výjimky“ z jinak etického modernizačního
procesu. V podstatě ovšem korupce spočívala v konceptu šokové terapie
samotném. Rychlost legislativní smršti se stala klíčovou nejen k překonání
lidového nesouhlasu, ale též k znemožnění jakéhokoliv dohledu.

Společník tichý, leč všudypřítomný

Podobně jako boj s chudobou nebylo ani předcházení úplatkářství nikdy pro
Banku či Mezinárodní měnový fond prioritou. Jejich představitelé si dobře
uvědomovali, že získání místních politiků k podpoře oktrojované agendy
pomůže také k úspěchu jim samotným i obhajobě smyslu existence chlebodárných
institucí. Pro poslušné a chápavé spolupracovníky se tudíž vždy něco
ve skrytých fondech našlo.

Zmíněné Rusko přitom není příkladem nijak jedinečným. Od Chile za Augusta
Pinocheta, jenž nashromáždil miliony na více než stopětadvaceti osobních
bankovních účtech při prosazování neoliberálních reforem, přes argentinského
Carlose Menema, který se projížděl v darovaném Ferrari, zatímco oficiálně
kleštil pečovatelský stát, po miliardy ztracené v Iráku docela nedávno
– vždy tu byla vrstva politiků i úředníků, již neváhali Bance posloužit coby
zprostředkovatelé, pochopitelně za patřičný poplatek. Jak jinak nazvat tento jev
než korupcí? Snad tichým, leč všudypřítomným společníkem na privatizační
kruciátě do rozvojového světa.

Tři z hlavních institucí, jež stály v čele této této výpravy, jsou nyní v krizi – ne
vinou malých prohřešků Wolfowitzova typu, ale kvůli těm velkým. Světová
obchodní organizace se nemůže zmátořit z rozpadu Katarského kola, Fond
ztrácí důvěru v sama sebe po odcizení někdejších věřitelů v Asii i Latinské
Americe. A Banka se hroutí.

Rozhodně bychom neměli přispívat k očistě její obludné historie opakováním
absurdního příběhu o ctihodné a nenahraditelné organizaci, jíž poškodil
poklesek jediného muže. Banka by pochopitelně ráda dnes hodila Wolfowitze
přes palubu, snad jako oběť svým bohům. Já říkám, nechme loď klesnout
ke dnu i s kapitánem.

Naomi Kleinová
Vyšlo v Literárních novinách 2007/19

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •