Výročí Guernicy: Obraz utrpení i naděje

Pablo Picasso je dnes považován za jednoho z největších malířů XX. Století. Jeho obrazy zhlédne ročně několik miliónů lidí a , pokud jsou v dražbě, pokořují cenové rekordy. Stačí ale tyto skutečnosti k tvrzení o jeho genialitě? čím je vlastně dodnes aktuální dílo tohoto malíře?
Asi nejznámějším Picassovým vynálezem je technika kubismu, kterou poprvé použil v obraze Les demoiselles d´Avignon (Avignonské slečny, obraz na: www.clioetcalliope.com/oeuvres/peinture/picasso/avignon.htm) . Když se obraz objevil na veřejnosti vyvolal z několika důvodů velký společenský skandál. Vědělo se totiž, že nakreslené ženy jsou prostitutky z barcelonské carrer Avinyó, prostitutky dívající se přímo do tváře zámožným a váženým členům buržoazie bez náznaku studu či pokory. Nicméně v umění se již takový námět vyskytl několikrát, a tak největší skandálem byla celková komposice obrazu: Picasso v ní totiž zrušil řád času a prostoru. Díky kubistické technice jedno oko vidělo objekt současně z mnoha úhlů, které se mezi sebou protínaly do jednoho obrazu. Na diváka se tak dívá hlava, ačkoliv jim dotyčná dáma ukazuje záda a pozadí za ženami se rozpadá do několika geometrických tvarů zcela bez řádu. Jednota času a prostoru, který vládla v malířství po celá staletí, je zrušena levnými ženami! Jejich hlavami se stali staré, někdo říká primitivní, africké masky nebo hlavy deformované, hlavy španělských soch ze 16. století, ale těla současná. Picasso se rozhodl skoncovat s tradicí, která se táhla už od dob starého řecka. Modernost tohoto obrazu spočívá právě v tomto revolučním překročení tradice a ustálených řádů, míchání různých úhlů a časů, neboli aktivita, kterou se vyznačuje i dnešní post-moderní umění.
Kubismus se svojí revoluční vlnou rychle rozšířil do zbytku Evropy. Stal se z něj natolik módní styl (stačí pomyslet na kubistickou architekturu v Praze), že Picasso v roce 1917 přestal tuto techniku používat.
Picasso znovu použil kubismus v roce 1937, když dostal zakázku zobrazit pro španělský pavilón na Expu 1937 v Paříži utrpení Guernicy.
Guernica je hlavní město baskické kultury, což se jí stalo osudným při španělské občanské válce: nacistická Legie Kondor, vyslaná, aby pomohla fašistovi Francovi zvítězit nad demokratickými silami, ji srovnala se zemí ve vůbec první kobercovém náletu v historii. Stalo se tak 26. dubna. Nálety začaly v 16.15 a trvali několik hodin, prakticky až do večera. Nacisté chtěli Baskicko morálně zlomit, protože bylo jednou ze nejaktivnějších oblastí v proti-fašistickém boji. Guernica sama o sobě neměla totiž žádný vojenský význam, který by dal důvod ke zničení celého centra a zemědělských stavení v okruhu 8 kilometrů. španělští fašisté a jejich spojenci si byli dobře vědomi hrůznosti jejich činu. Odmítali za něj odpovědnost a naopak hlásali do světa, že bombardování Guernicy je dílem interbrigadistů a republikánů. Až do 80. let minulého století, tak existovaly v historické obci rozšířené dohady, kdo vlastně způsobil bombardování. Možná se dnes zdá absurdní pochybovat, že Guernica byla zničena legií Kondor, ale v 70. letech to taková samozřejmost nebyla.
Picasso dokázal vytvořit jeden z nejpůsobivějších pláten, zdůrazňující zločiny fašismu a nacismu. Guernica je obraz černo-bílý, dlouhý 7,5 metrů a vysoký 3,5 metrů. Zdroj světla v obraze je žárovka, symbol pokroku. Světlo není výrazem kladných pojmů, není vítězstvím nad temnotou jako v předcházející tradici, ale výraz utrpení a smrti: je to světlo ozařujících bomb, jenž umožňuje smrtonosný nálet a poté světlo hořících domů. Světlo dává najevo veškeré utrpení, zločin a zmar obyvatelů města. Stačí se podívat do pravého úhlu nahoře, kde je výbuch utrpení, výkřik hrůzy,  nad světlem uprostřed temnoty: nikoliv náboženská a spasitelská extáze dřívější tradice. V obraze je patrné i určité napětí mezi moderní žárovkou, zdrojem světla a petrolejovou lampou, úpadkem daným modernitou zbraní.
Zničení času a prostoru, které je vlastní Picassovu kubismu, zde dostává novou už nejen estetickou hodnotu: zobrazuje veškeré zničení, pohromu, která zachvátila celou jednu komunitu. V takové situaci čas a prostor přestávají dávat smysl, celý obraz je sled násilí a trpění, pláče, křiku a porážky: takové pojmy, nezasazené v čase, dostávají novou hodnotu nadčasovosti.
Picasso, při tvorbě Guernicy, zřejmě nechtěl zobrazit utrpení jen tohoto obyvatelstva, dokázal vytvořit obraz vcelku kolektivní. I v předcházející tradici byly zobrazovány společenské porážky a utrpení. Malíři ale společenský obsah projektovali do osobní roviny, jeden člověk z postižené komunity se stal poslem komunity celé. Picasso se od takového postupu osvobodil. V jeho obraze lze najít matku v záchvatu pláče nad vlastním zemřelým dítětem, je tam smrt i celoživotní zranění, pokoření čestně bojujících interbrigadistů za demokracii a mír (ruka svírající meč, ze kterého kvete květina), pokoření celého španělského lidu (rozpůlený španělský kůň), deformaci těl a obličejů.  Přestože je to obraz kolektivní, není odcizen od lidí, ba naopak ukazuje podstatu jejich citů a prožívaní, aniž by bylo nutné je svazovat s konkrétní osobou, stávají se absolutními.
Celá dynamika obrazu je srdcervoucí. Linie černé, šedé a bílé jsou rychlé a ostré, nemilosrdně padají na vše živé. Dalo by se říct, že je to obraz totálního utrpení,bez žádného východu. Jen květinka, vyrůstající z meče padlého interbrigadisty, dává malou naději. Jen v černé barvě není utrpení, tam je smrt, jakožto jediný východ z brutality nacismu. Picasso tak zobrazil nejen utrpení Guernicy, Baskicka, ale celého světa, které pochází z nacismu .
Podle mě ale obraz nelze vnímat jen jako manifest proti nacismu. Příliš silnou roli v obraze hraje žárovka. Tato žárovka je mimo dosah lidí, visí nad nimi jako božstvo. Je technologií odcizenou člověku, která se obrací proti němu samotném a jeho potřebám, je technologií, která jde dál nezávisle na potřebách společnosti a vystavuje ji katastrofám, ať již vojenským nebo ekologickým, jen kvůli vůli a zájmu „těch nahoře“. Žárovka je v napětí se starší lampou. Tato lampa, ač není nejmodernější, je také pokrokem lidstva a na rozdíl od žárovky ji člověk pevně drží v rukách. Uspokojuje jeho potřebu vidět. Její světlo neřeže a neutíná životy. Je sice dočasně přemožena světlem ze žárovky, ale není zničena: zůstává pevně sevřená v ruce a s plamen uvnitř.
Aktuálnost Picassova odkazu spočívá tudíž nejen v uměleckém hledání a tvorbě, což ho řadí mezi předchůdce post-moderního umění, ale také v jeho politickém odkaze, který uložil do výše popsaného obrazu. Protože Picasso nepřestal nikdy být oponentem režimu Francisca  Franca, Guernica se mohla vrátit do španělska až po Francově smrti.

Jakub Horňáček


Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •