Žižek – popový leninista na krtinci

Dějiny, ten „starý krtek“ podle Marxových slov, dělají svou práci podzemně a neviditelně podrývají staré poměry. Krtince v ČR jsou skutečně pouhými hromádkami na louce, kde se hádají o prezidentství toho či onoho neoliberálního ekonoma – nově vzniklé levicové časopisy, malá (a přesto neuvěřitelně efektivní) Iniciativa Ne základnám, rostoucí zájem o Britské listy… Dalším krtincem je projekt/galerie Tranzit . Přeložili knihu slovinského filozofa Slavoje Žižka „Mluvil tu někdo o totalitarismu?“ a pozvali si autora do Prahy.


A tak v pátek 16.11. poslouchalo více než 200 lidí hodinu a půl člověka, který hned za prvních pět minut svého vystoupení jen tak mimochodem oznámil, že je leninistou. Nu dobrá, půlku publika tvořili cizinci – Žižek učí v Londýně a je znám hlavně na Západě – a ze stovky Čechů většina nebyla zvědavá tolik na leninistu jako takového. Ale radikální otázky, který si Žižek klade, jsou pro ně evidentně nesmírně zajímavé.

Místo Leninova „Svoboda ano, ale pro koho a co“ dosadí do otázky jiný, dnes omílaný termín – „Tolerance ano, ale pro koho a vůči čemu“.

Takovým postupem je pak schopen odkrývat ideologické fixace naší údajně „postideologické“ éry. Pošťuchuje hlavně levici, aby se těchto fixací zbavila, aby byla vůbec zase schopná kritiky současného kapitalismu a nepadala soustavně do jeho ideologických pastí.

Vysvětluje tak např., že Fukuyama, autor „Konce dějin“, a Huntington, autor „Střetu civilizací“, nejsou přes zdánlivou vzdálenost mezi sebou vůbec v rozporu – oba vychází z představy, že dnešní sociálně-ekonomický a politický systém je jakýmsi přirozeným stavem a že aktuální konflikty ve světě se tudíž dají interpretovat pouze jakožto střety kulturní či civilizační.

Nepsaná, implicitní pravidla, pravidla, o kterých je dokonce tabu mluvit, která mají však přesto ve společnosti zásadní význam, jsou dalším Žižkovým oblíbeným a zajímavým tématem. Ve své interpretaci fungování ideologie jednotlivce v ideologii celospolečenské se opírá hlavně o francouzskou psychoanalytickou školu a jejího otce Jacques Lacana.

Žižek je erudovaný a svou kritiku podává svižně – psychoanalýza mu umožňuje zasahovat své posluchače osobně a neobvyklým způsobem – bez okolků mluví o sexualitě, prokládá svůj projev třeba i obscénními vtipy, rozebírá scény z filmů atd.

Všechno to Žižkovi přineslo postavení celebrity a v západní Evropě na jeho vystoupení chodí i tisíce lidí. Určitá nestrukturovanost či minimálně zdrcující nepřehlednost argumentace mu je přitom účinným nástrojem k utváření postavy popového filosofa – vždyť posluchač se tak nemusí zaobírat celou jeho argumentací, ale může si vybírat ty kousky, které se mu zamlouvají.

Zjevně ho i proto západní média, včetně např. New York Times či Frankfurter Allgemeine, považují za natolik neškodného, že se v nich poměrně pravidelně objevují jeho články. A Žižek tak může před masovým publikem např. rozdrtit koncepci, že by Stalin byl pokračovatelem Lenina.

Jeho kniha „Mluvil tu někdo o totalitarismu?“ je zas věnována argumentaci, že termín „totalitarismus“ je „nouzovým opatřením“, náplast na nedostačující analytické rozlišení v rozboru fašismu a stalinismu, která však vydržela doteď, protože vyhovuje plytké koncepci „liberální demokracie dobrá – vše ostatní špatné“.

Přes chytrá pozorování rituálů různých režimů se dostává dále pod povrch a k podrobnější analýze. Rozlišení mezi fašismem a stalinismem Žižkovi však vůbec nebrání v tom, aby označil stalinismus jako „svým způsobem hrozivější“ z těchto dvou systémů, alespoň pro jednotlivce v něm uvězněného.

Ale Žižek je především teoretik a kritik ideologie a z toho plyne i omezenost jeho analýzy. To je vidět např. na tom, jak interpretuje zhroucení Sovětského svazu: prý za Jelcina se zhroutil dosud pevný řád nepsaných pravidel, zatímco dnešní stabilita pod Putinem nastala v důsledku stabilizace ideologie. Nějak tu chybí otázka proč tomu tak je – vždyť změna ideologického paradigmatu nastala evidentně kvůli změně paradigmatu ekonomického, ale tam Žižek už nejde, nebo lépe řečeno nemá na tento krok analytické nářadí.

Dalším příkladem je Žižkovo tvrzení, že za Stalina nedošlo k nastolení vlády nové třídy. Poukazuje na fakt, že ve 30. letech možná nejnebezpečnější místo v Rusku bylo v horních patrech nomenklatury. Jenže formování nové vládnoucí třídy a prosazení nového společenského paradigmatu, nových norem a disciplinování rozhodujících aktérů nebývá poklidná záležitost. V tomto případě šlo navíc o proces, u něhož protagonisté neměli příklad, kterého se držet. Tento proces skončil v SSSR uprostřed 2. sv. války – materiální stabilizace režimu se vyjádřila jednak postupem ruského vojska, jednak stabilizací ideologickou. V roce 1943 změnil Stalin ekonomické učebnice v tom smyslu, že zákon hodnoty, u Marxe výrazem logiky kapitalismu, platí i v socialismu.

Teorie o ruském státním kapitalismu propracují západní marxističtí myslitelé teprve po jeho ustanovení – Raya Dunayevskaya na začátku a Tony Cliff ke konci 40. let minulého století.

Žižek na rozdíl od nich není politickým praktikem, není např. organizovaný, což je pro leninistu dosti zvláštní. V jeho posledním článku v London Review of Books je trochu vidět, kam až to vede. Po skvělé analýze ideologií postmoderní levice nesmyslně zesměšňuje masové demonstrace z roku 2003 v Británii proti válce v Iráku, jelikož protestující podle něj ve skutečnosti ani nechtěli nic změnit, ale pouze „zachránit své krásné duše“. Stejný argument opakoval i na pátečním setkání v Praze. Nějak přehlíží, že ve Stop The War Coalition, Campaign for Nuclear Disarmement a Muslim Association of Britain, organizacích, které protesty daly dohromady, postmoderní levice převahu rozhodně nemá.

Určitě se dá argumentovat, že chtěl pouze ilustrovat určité ideologické funkce. Ale k tomu nesedí, že o hnutí proti radarové základně v ČR tvrdil, že je mnohem radikálnější než britské protiválečné hnutí. To asi nemluvil s humanisty, jejichž vliv je v Iniciativě od samého začátku významný a jimž jde, dle slov jejich představitele Jana Tamáše, hlavně o „morální hodnoty“ a o „osvobození našich myslí a srdcí“.

Jestli tedy Žižkovi stačí směšný argument Bushe k tomu, aby znevážněl dva miliony demonstrantů v ulicích Londýna, vyvstává tu otázka. Kdo je vlastně subjektem Žižkem požadované revoluce?

Člověk se nezbavuje dojmu, že to mají být silní chlapi, kteří rozhodným způsobem zasáhnout do kola dějin. Je to koncepce, která se příliš neliší od obvyklého zobrazení králů a panovníků, kteří „řídí historii“. Zavání elitářstvím a machismem. Např. Chávez je, podle již citovaného článku v LRB, dobrý, ne protože rozšířil zásadním způsobem demokracii ve Venezuele, ale protože je to „chlapák“. Žižkovi chybí analýza toho, jak velká část Chávezova státního aparátu rozhodně má ambice, aby se nová strana sjednocující dosavadních 24 stala státostranou státně socialistického či peronistického typu. široké hnutí, které Cháveze nejen zvolilo a bránilo proti americko-venezuelskému puči, ale přímo utvářelo jeho politiku, se u Žižka redukuje na „élan“ venezuelské revoluce.

Žižkova zastávka v Česku byla však zajímavá obzvlášť z toho hlediska, že se tu aktivně vložil do politiky. Dokázal propagovat protiradarovou demonstraci 17. listopadu na ČT2 a pak na ní v sobotu měl vedle Jana Neorala a Petra Uhla jeden z nejlepších projevů.

Žižkova návštěva u nás tak byla dalším symptomem rostoucího prorůstávání západo- a východoevropské levice a její opětné postupné radikalizace po desetiletích porážek. Doufejme, že tu brzy bude znovu, neboť jeho prolamování tabu a kladení radikálních otázek je proudem čerstvého vzduchu.

Od Slavoje Žižka je vedle již uvedené knihy v českém překladu čerstvě k dostání i další: „Nepolapitelný subjekt“.

Thomas Franke
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •