Změna klimatu a třídní konflikt

{mosimage}Globální oteplování ohrožuje veškeré lidstvo, ale boj s ním vyžaduje více než individuální změny chování nebo spoléhání se na vládu, vysvětluje Chris Harman.
Během posledních dvou let se otázka změny klimatu přesunula od okrajů mainstreamové politické diskuse k jejímu centru. Těžko uplyne týden bez nějakého mezinárodního mítinku na toto téma. Politici a korporace všech odstínů nyní deklarují svou vůli něco s touto záležitostí dělat;  dokonce George Bush připustil, že problém existuje.

Je zde směs motivů. Ale někteří z těch, kdo řídí světový kapitalismus, rozumí tomu, že prostředí, na němž je systém závislý, bude během jedné nebo dvou generací v nebezpečí rozkladu.

O tom, co se děje se už tolik nedebatuje. Nárůst určitých plynů v atmosféře způsobuje nárůst průměrných teplot v atmosféře s potenciálně katastrofickými následky. Nové vzorce počasí budou působit na rostliny, které potřebujeme k jídlu. Pravděpodobnost bouří a sucha vzroste. Ledovce budou tát. Zvyšující se úroveň moří ohrozí záplavami nízko ležící regiony, jako je delta Nilu, Bangladéš a části Floridy (a případně také centrální Londýn a Manhattan).

Většina plynů, které to způsobují, vzniká spalováním uhlíku (ve formě uhlí) nebo uhlovodíku (ve formě ropných produktů). To jsou zdroje skoro veškeré energie, na kterých je současná společnost závislá.

Existují různé složité kalkulace, které ukazují, co by se mohlo stát, pokud by nárůst těchto plynů pokračoval, ale souhlas ohledně stupně růstu globální teploty a pravděpodobných dopadů je všeobecný. Odhady zajišťuje například Mezivládní panel klimatických změn (Intergovermental Panel on Climate change – IPCC) a byly v říjnu minulého roku obsaženy ve Sternově zprávě pro britskou vládu, ačkoliv někteří vědci upozorňují na to, že zde je problém podceněn.

Sternova zpráva a Evropská unie argumentují,  že musí být zabráněno zvýšení teplot o více než dva stupně celsia. Zvýšení o dva stupně by způsobilo nesmírné problémy pro lidi v nejchudších částech světa a cokoliv většího by pro ně bylo zničující. Ale současná politika neudrží vzrůst teplot dokonce ani v těchto limitech. Koncentrace plynů, které způsobují globální oteplování, může být měřena v částečkách na milión (parts per million – ppm) „ekvivalentů oxidu uhličitého“. V současnosti je to 459 ppm. IPCC odhaduj, že pokud úroveň stoupne na 510 ppm, je zde šance jedna ku třem, že teplota překročí dva stupně; pokud úroveň dosáhne 590 ppm je zde šance devět z deseti.

Nicméně cílovou úrovní emisí Sternovy zprávy je 550 ppm. U britské vlády činí tato úroveň 666 ppm (pokud jsou zahrnuty veškeré skleníkové plyny a ne pouze oxid uličitý). To podle spisovatele a aktivisty George Monbiota znamená od 60 do 95 procentní šance zvýšení teploty o tři stupně a pravděpodobnost velice nebezpečné klimatické změny.

Mítink G8 v Rostoku nepřijal ani cílové úrovně Steinerovy zprávy. Poté, co světoví vůdci deklarovali, že je zde velký problém, odložili dokonce začátek jakéhokoliv řešení o dva roky. Vše, co zvažují, je pokus snížit o polovinu emise plynů, které způsobují změnu klimatu, do roku 2050. Přitom k udržení globálního oteplování pod dva stupně by bylo třeba 80 procentního snížení emisí.

Kořeny problému

Vlády a firmy mají skutečný zájem zastavit změny klimatu, stejně jako měli jejich předchůdci před stoletím a půl skutečný zájem vyrovnat se s tyfem a cholerou v dělnických čtvrtích, aby se vyhnuli rozšíření nákazy do čtvrtí bohatších.

Nyní je v sázce více. Nejsou ohroženy jen životy, ale stabilita globálního kapitalismu. Ale vládnoucí nemohou dosáhnout svého cíle bez toho, aby srazili hybnou sílu kompetitivní kapitálové akumulace, úplného základu svého systému.

Ničení životního prostředí bylo vždy důsledkem kapitalismu. To ukázal Karel Marx v kapitole o strojích v Kapitálu: „Veškerý pokrok kapitalistického zemědělství je pokrokem v umění nejen okradení pracovníka, ale také vykradení půdy; veškerý pokrok ve zvyšování úrodnosti půdy v daném čase je pokrokem v ničení trvalých zdrojů této úrodnosti. Čím více země začne svůj rozvoj na základech moderního průmyslu, jako například Spojené státy, tím rychlejší je proces destrukce.“

Na začátku 19. století způsobovaly pro kapitalisty větší ohrožení škody způsobené zdraví námezdně pracujících honbou za ziskem než samotné infekční nemoci. Hrozil vznik nedostatku dělníků, dostatečně zdravých na to, aby mohli být vykořisťováni. Zájmy kapitalistické třídy jakožto celku byly vloženy do legislativy a státních inspekcí k prevenci vysílení pracující třídy. Ale individuální kapitalisté se tomu zuby nehty bránili.

Kapitalismus nyní obklopuje celý svět a poškozuje nejen lokálně, ale globální prostředí, na kterém je závislý. Kouř továren, který způsobuje v činžácích pracujících zánět průdušek, se stává skleníkovým plynem, jež hrozí, že zničí celé lidstvo.

Přesně z toho důvodu, že se jedná o globální problém, mají ti, kdo podporují systém, potíže s řešením.  Drastická opatření, potřebná ke snížení emisí, budou představovat pro jiné firmy a státy příležitosti k proniknutí na trh. Kapitalismus je v situaci zničení samotné země, na které stojí. Ve hře je také naše budoucnost a budoucnost našich dětí či vnoučat.

Jak bychom měli odpovědět?

Někteří lidé tvrdí, že jedinou možnou odpovědí je položit problém tak, že změny klimaty jsou záležitostí, která zastiňuje všechny ostatní. Vše ostatní musí být podřízeno budování kampaně jakou nikdy dříve nikdo neviděl a pokusit se přinutit vlády a firmy k potřebným činům. Ale kampaně zaměřené čistě na změnu klimatu problém nevyřeší. Můžou zvýšit vědomí toho, co se děje, ale to není to samé jako zajistit organizovanou sílu, schopnou přinášet řešení. Nejúspěšnější monotematické kampaně, jako je například protiválečné hnutí, mobilizuje desítky, někdy stovky tisíce lidí. Tak mohou vyvíjet tlak, který je někdy dostačující k tomu, aby přinutil vlády odstoupit od nepopulárních opatření, nebo dokonce příležitostně přijetí blahodárných opatření.

To je možno vidět na způsobu, jakým protiválečné hnutí zvýšilo obtíže vlád Spojených států a Británie, kterým čelí při svém tažení do Iráku. Ale pro hlubší změnu je třeba více – musí existovat síla, schopná uvalit svou vůli na silné kapitalistické zájmy. Lidé, kteří dvakrát bombardovali Bagdád, aby bránili svou dominanci nad světovými zásobami ropy, prostě nebudou zastrašeni veřejným míněním.

To platí obzvláště pro změny klimatu. Uhlíková ekonomie je propletena s každým ohledem fungování systému, včetně životů nás, kteří v něm žijeme. Rozpoznání tohoto faktu vede mnoho ekologických aktivistů k závěru, že změna individuálního životního stylu je lidi jediné řešení. Protože všichni závisíme na energii založené na uhlíku, zdá se, že všichni jsme součástí problému.

Ale řešení, založené na tomto myšlení, nemohou fungovat. Není to jen otázka toho, že jsou jednotliví lidé sobečtí. Pro mnoho lidí nejsou jiné cesty, jak v současnosti naplnit své základní potřeby. Můžete si myslet (jako já), že je iracionální, že lidé jedou do práce uzavřeni v tuně kovu, poháněné za vyfukování oxidu uhličitého. Ale bez přístupu ke kvalitní veřejné dopravě mají pracující mimo soukromého auta málo na výběr.

Existují skvělé návrhy uhlíkově neutrálních domů, ale stovky miliónů lidí po celém světě v takových domech nežijí a nemohou si dovolit koupit nové. V praxi nejjednodušší prostředky pro jednotlivce k omezení  uhlíkové energie – šetřivé žárovky nebo pamatovat na vypnutí počítače – mají skoro takový efekt pro boj s klimatickými změnami, jako má plivání na poušti na boj se suchem.

To, že si tyto skutečnosti někteří lidé uvědomí, je vede k tomu, aby věřili ve stát jakožto zachránce. To je případ George Monbiota v jeho jinak skvělé knížce Horko (,,Heat“). Ukazuje, jak pouze státy světa mohou redukovat emise skleníkových plynů bez toho, aby se propadl životní standart lidí. Co neukazuje, je jak vytvořit tu sílu, aktivní masivní sílu, která může donutit vlády států nejvíce znečišťujících zemí světa, k přijetí takových opatření. Předkládá obecně výborný politický program pro politickou sílu, která neexistuje.

Může být taková síla vytvořena skrze obvyklé formy volební politiky? Pokus vytvořit ji se střetává s tou samou mocnou překážkou, jež činí nemožná individuální řešení. Enviromentální aktivisté mohou skončit na chvostu za tím, co považují za politicky průchozí bez velkých otřesů současného systému. Tak lobují, aby země podepsaly Kjótský protokol na bázi tvrzení „je to alespoň začátek“, ačkoliv ten nezabránil prudkému růstu skleníkových plynů. Nebo vstupují do vlád, které nemají žádný vážný záměr přijímat opatření proti klimatickým změnám, jako to nedávno provedla irská Strana zelených.

K čemu jsou vlády dobré?

Mítink G8 ukázal, že různé vlády zaujímají zjevně velice rozdílné přístupy. Dokonce ti nejzapálenější neoliberálové jako Angela Merkelová, Nicolas Sarkozy a Tony Blair tvrdili, že chtějí regulace, které vetoval George Bush.

To reflektuje fakt, že některé země jsou méně závislé na uhlíkové energii než jiné. Například západní evropské státy jsou méně rozhazovačné co se týče uhlíku než Spojené státy, protože neměli vlastní ropné zdroje a musely se snažit držet spotřebu na nízké úrovni. Francie má masivní zdroje jaderné energie. Britské emise skleníkových plynů se snižují, protože výrobní průmysl se snížil na polovinu. Takže mohou evropské státy tlačit na omezenou kontrolu, protože vědí, že to zasáhne jejich globální rivaly – Spojené státy nebo rapidně expandující čínskou ekonomiku – více než je samotné. Ale stále se nedokáží odhodlat k dalekosáhlým regulacím, nutným k prevenci klimatických změn. Místo toho preferují schémata „obchodování s emisemi“, které dovolí velkým znečišťovatelům pokračovat jako před tím, pokud podpoří redukci emisí jinde ve světě.

Oblíbené je zasazování stromů, které mohou absorbovat oxid uhličitý – i když stromy umřou a rozloží se za vypouštění uhlíkových plynů. Trh v tomto případě, jako v tolika jiných, není efektivním mechanismem. Firmy, které jsou experty na švindlování svých účetních knih, aby se vyhnuly placení daní, mohou snadno najít cesty k ošvindlování zpráv o svých emisích.

Konkrétní vlády prosazují alternativy, které jsou nejvýhodnější pro jejich vlastní specifické kapitalistické zájmy. Jeden důvod pro Bushovu náhlou konverzi k biopalivům je perspektiva nesmírně zvýšeného profitu pro agrobyznys Spojených států.  Milióny akrů, které produkcí jídla generovaly pouze průměrný zisk mají, pokud se změní v alternativu k benzínu, perspektivu vydělávat superzisky.Nadnárodní korporace, jež v tropickém Třetím světě kontrolují rozlehlé kusy země, se již těší na produkci nafty z olejových semínek.

Toto vše již má důležité dopady. Podle Financial Times se po celém světě zvyšuje cena jídla největší rychlostí od sedmdesátých let, a to ačkoliv je použití biopaliv ekvivalentem pouhého 1 procenta použití ropy. Ve střednědobém horizontu může být věc ještě horší. Může dojít k vyčerpání světových rezerv obilí a olejových semínek. Změna vzorců počasí kvůli změně klimatu v některých důležitých jídlo produkujících oblastech zvýší pravděpodobnost neúspěšných sklizní. Výsledkem bude nejen zvyšování cen, ale i hladomor, který dopadne na milióny lidí.

Třídní konflikt

Z příkladů bionafty můžeme vést důležitý závěr. Klimatické změny otevírají ničením prostředí, na kterém kapitalistický systém pro svou nepřetržitou expanzi a akumulaci závisí, ohromné trhliny uvnitř tohoto systému.

Náhlé změny klimatu se masivním způsobem dotýkají životů lidí a vytvářejí ohromné sociální a politické napětí. Zničením New Orleans vyšlo na povrch veškeré třídní a rasové napětí ve Spojených státech. V Darfůru kombinace sucha a imperialistických intervencí způsobila, že se zemědělci a pastevci, kteří po generace mírumilovně koexistovali, obrátili v občanské válce jeden proti druhému.

Klimatičtí vědci správně varují, že nemůžeme s jistotou říci, že jedna událost jako hurikán Katrina nebo sucho v Darfůru je výsledkem globálního oteplování. Ale co můžeme s jistotou říci je, že změna klimatu způsobí mnoho událostí tohoto typu.

Na počátku tohoto roku zažilo Mexiko City ohromný protest – „tortilový pochod“ proti cenám hlavní potraviny v zemi. Její cena vylétla vzhůru, protože kukuřice, z které se vyrábí, je stále častěji používána jako surovina pro výrobu biopaliva. Plnění nádrží v Kalifornii způsobilo hlad v Mexiku. V letech, které nás čekají, můžeme očekávat mnoho takových protestů – bitvy, které staví třídu proti třídě a také, čehož bychom se měli obávat, stát proti státu nebo etnické nebo náboženské skupiny jednu proti druhé.

Případy, kdy civilizace zkolabovala kvůli ekologické devastaci, existují. Byla to například civilizace Mayů, která prosperovala v jižním Mexiku před 1200 lety. Přílišné obdělávání půdy vedlo ke snížení její úrodnosti, dokud nezačal hrozit masový hladomor. Ale vyšší třídy stejným způsobem netrpěly a vypukly hořké srážky, které zemi rozpoltily, protože lidé museli opouštět svůj zaběhaný způsob života.

Jinak to nebude ani až se projeví změny klimatu. Je nepravděpodobné, že bude jedno velké hnutí, ale vypukne spousta zápasů, tak, jak budou na události reagovat rozličné třídy. Čeho se tyto zápasy budou skutečně týkat se bude často zdát komplexní. Kapitalisté a státy budou reagovat na potřebu něco dělat se skleníkovými plyny pomocí cenových a daňových opatření, které nevyhnutelně zasáhnou životní standarty chudých.

Takže budou protesty, stávky a povstání, jejichž bezprostředním cílem bude zvrátit toto zvyšování cen. Za tím může být silný smysl pro třídní křivdu, ale tato hnutí mohou být také zmanipulovaná částmi vládnoucí třídy, aby byl podpořen požadavek kapitalistů produkovat více emisí. A bude mnoho případů, kdy budou státy a kapitalisté přijímat opatření ke snížení životního standartu mas, ale budou je maskovat jako metody boje s klimatickými změnami.

Tváří v tvář těmto zápasům bude odpovědnost ležet obzvláště na těch, kdo vidí změnu klimatu jako důsledek slepého rozvoje kapitalistické akumulace. To znamená pokusit se nasměrovat zápasy tak, aby byly chráněny životní standarty a podmínky lidí  a zároveň představovány skutečné alternativy k vypuštění skleníkových plynů do atmosféry.

Jediná jistá ochrana proti změně klimatu je nahrazení společnosti, založené na akumulaci zisku společností založenou na produkci pro potřeby. Ale to se nestane, pokud budeme čekat s rukama v klíně. Vliv změny klimatu způsobí vystupňování všech zápasů, které živí kapitalismus a stejně tak způsobí nárazové protesty ohledně konkrétních problémů změny klimatu. Existuje pouze jedna cesta k tomu, aby se daly dohromady síly, potřebné k ukončení vlády systému, jež vytváří změnu klimatu. Je to skrze účast ve všech těchto zápasech a v jejich svázání dohromady do síly, jež může zpochybňovat kapitalismus jako celek.

Překlad Martin šaffek

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •