Evropa roku 2057

Evropská unie právě oslavila padesáté narozeniny, výročí podepsání římských smluv 25. května 1957. Z tehdejších signatářů se ho jako jediný dožil Francouz Maurice Faure, který se o současném stavu vyjadřuje s určitými obavami. Titulek deníku Le Monde věnovaný výročí události hovoří o „sklíčenosti“ Evropy z Evropy a titulek v International Herald Tribune o „znepokojení“. Bezprostřední příčinou tohoto málo slavnostního rázu padesátých narozenin bylo odmítnutí návrhu nové evropské ústavy v referendech ve Francii a Nizozemí roku 2005.

Německá kancléřka Angela Merkelová, která v současnosti předsedá EU, se pokusila dát věcem pozitivní tvář, pozvala členské státy na narozeniny do Berlína a zlákala je všechny k přijetí poněkud nejasného návrhu na obnovení jednání o dalším politickém postupu vpřed. Otázkou dnes je, čeho je Evropa schopna dosáhnout za dalších padesát let, jak by mohla vypadat roku 2057.

Uprostřed všeho lamentování a sklíčenosti médií a politiků zveřejnila agentura Harris Interactive výsledky výzkumu veřejného mínění o Evropě roku 2057 provedeného v pěti západoevropských zemích (Francii, Británii, Německu, Itálii a španělsku) a ve Spojených státech. Výzkum přinesl několik překvapení. Skoro každý je přesvědčen, že EU bude roku 2057 dál fungovat a že se euro stane standardní měnou. Pouhá třetina si myslí, že se vztahy mezi Evropou a USA zlepší.

Nejpřekvapivější výsledky ale přineslo dotazování respondentů na rozšiřování Evropské unie. Třetina až polovina (podle jednotlivých zemí) si myslí, že se Rusko stane součástí EU (věc, kterou v tomto okamžiku nikdo nepodporuje) a ještě víc jich očekává, že se členem stane Turecko (což je dnes velmi kontroverzní záležitost). Vzhledem ke všemu hlasitému politickému kdákání o tom, jak špatné jsou obě tyto myšlenky se zdá, že Evropané v roli předpovídatelů budoucnosti s ním nesouhlasí nebo přinejmenším očekávají jiná rozuzlení.

Tento rozpor v politických stanoviscích je projevem rozdílu mezi politikou a geopolitikou. Politika je v zásadě bezprostřední interakcí mnoha aktérů v politické aréně, jež odráží jejich krátkodobé zájmy. Z tohoto hlediska se dá říci, že Evropa je rozkolísaná. Geopolitika se ale týká střednědobých trendů, jež kladou určité hranice krátkodobým aktérům a vyjadřují dlouhodobé zájmy. Velmi málo lidí a nepochybně také velmi málo politiků dokáže geopolitiku chápat a mít v ní své preference a názory. Většinu lidí geopolitické trendy unášejí beztoho, že by si to příliš uvědomovali.

Skupina lidí, která se sešla v římě v březnu 1957, byla výjimečná tím, že měla konkrétní geopolitickou vizi, kterou zatím historické trendy do značné míry potvrzují. Kancléřka Merkelová se snažila přesvědčit své kolegy šéfy vlád, aby se dívali na Evropu z geopolitického hlediska, jež je navíc bližší očekáváním Západoevropanů jak je odrážejí výsledky výzkumu.

Jakou Evropu pravděpodobně uvidíme roku 2057? Jakákoliv odpověď na tuto otázku bude mít tři hlavní prvky. Převedším vzhledem k prudkému geopolitickému úpadku Spojených států se nacházíme v situaci, kdy vzniká skutečně multipolární světosystém. Před Evropou stojí otázka, zda je schopna soutěžit – ekonomicky, politicky, kulturně – nikoli se Spojenými státy, ale s východní Asií. To závisí částečně na tom, zda východní Asie (čína, Japonsko a Korea) dokáže vytvořit smysluplný celek. Také ale na tom, zda Evropa dokáže vytvořit soudržnější politickou strukturu a zda do ní navíc dokáže zahrnout také Rusko a Turecko.

Druhou otázkou je, zda se Evropa dokáže proměnit z křesťanského kontinentu na kontinent mnohonáboženský. Papež Benedikt XV. vyhlásil za nejdůležitější prioritu katolické církve „rechristianizaci“ Evropy. „Historickou sekularizaci“ Evropy připisuje jejímu „nebezpečnému individualismu“. Evropa podle jeho slov „sklouzává do odpadlictví“ a „ztrácí víru ve vlastní budoucnost“, což papež definuje jako skutečný „kulturní kolaps“.

Zdá se, že geopolitické trendy neodpovídají papežovým přáním. Procento muslimů každým dnem roste, počet praktikujících křesťanů se každý den zmenšuje. Má tedy papež pravdu, když z toho vyvozuje „kulturní kolaps“? Nebo Evropa dokáže vyvinout novou mocnou kulturu, které se už daří na půdě vytvořené její demografickou přeměnou? Otázka zůstává otevřená.

A nakonec – bude Evropa roku 2057 ostrovem poměrné vnitřní stability, nebo zónou ostrého vnitřního konfliktu? To je sociální otázka – do jaké míry je Evropa schopna čelit rostoucí vnitřní polarizaci vyvolávané neoliberálními tlaky. Evropa byla dosud relativně odolná vůči volání po likvidaci své politiky sociálního státu. Tlaky ovšem dál narůstají. Není pravděpodobné, že by neoliberální Evropa byla pokojnou Evropou. Může Evropa sehrávat roli pozitivní transformační síly ve světosystému nacházejícím se v akutní krizi? Také tato otázka zůstává otevřená.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 207, 15.4.2007
Překlad se souhlasem autora Rudolf Převrátil

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •