Francie: konec gaullismu?

{mosimage}Nicolas Sarkozy, právě zvolený
francouzský prezident, řekl ve svém prvním povolebním prohlášení, že Francie
zvolila změnu. Tvrdí-li politik, který přišel k moci, že je za změnu, není
to nic neobvyklého. Myslí to Sarkozy vážně, a pokud ano, o co mu jde? Jeho
zvolení se ve Spojených státech interpretuje jako příchod nejpřátelštějšího
prezidenta v dějinách Páté republiky. Tím Sarkozy nepochybně je, ale
znamená to, že se změní francouzská zahraniční politika?

Měl bychom začít analýzou
důvodů, pro něž byl zvolen. V západním volebním systému obvykle vystupují
dvě hlavní strany, jedna více nalevo, druhá více napravo. To platí i pro
Francii, kde hlavní proud pravice představuje Union pour un mouvement populaire
(UMP), strana Sarkozyho, a hlavní proud levice Socialistická strana, jejíž
kandidátkou byla Ségolène Royal. Obvykle ve většině voleb hlasuje základna
strany pro svého kandidáta. Tak je tomu nesporně i ve Francii s jejím
dvoukolovým systémem. V druhém kole se uchazeč o vítězství může zaměřit na
tři skupiny, které mohou hlasovat jinak než v prvním kole: na výraznější
pravici, výraznější levici a na střed. Střed tvoří voliči ochotní přejít od
jedné velké strany ke druhé, což se stává docela často. Výraznější levice a
výraznější pravice obvykle volí mezi příslušnou stranou hlavního proudu a
abstencí.

Když vyhrál François Mitterand
jako socialistický kandidát volby roku 1981 a opět roku 1988, bylo zřejmé, že získal
dodatečné hlasy ve středu. Když zvítězil Jacques Chirac jako pravicový kandidát
roku 1995, vedl svou kampaň na „sociální“ platformě a tím také získal dodatečné
hlasy ve středu. To se ale tentokrát nestalo. Výraznější levice dala hlasy
Royalové. Střed se podle všeho rozštěpil obvyklým způsobem – dvě třetiny
napravo, třetina nalevo. Sarkozy ale dostal dodatečné hlasy od výraznější
pravice. I když její hlavní kandidát Jean-Marie Le Pen žádal výslovně své
příznivce, aby v druhém kole abstenovali, nebyl vyslyšen. Jeho lidé
hlasovali pro Sarkozyho.

Otázka zní, proč. Většinu
těchto voličů nezajímají vztahy Francie se Spojenými státy. A do značné míry je
nezajímají ani konzervativní ekonomická opatření, která sliboval Sarkozy.
Volili ho především proto, že podle nich zastává protimuslimskou pozici, kterou
považují za důležitou. Sarkozy to udělal třemi konkrétními způsoby. Slíbil, že
tvrdě zakročí proti kriminalitě v banlieues
(fancouzských ghettech). Slíbil přísnější kontrolu imigrace. A slíbil, že se zásadně
postaví proti členství Turecka v Evropské unii. Je skoro jisté, že tyto
tři sliby dodrží a že tak voliči výraznější pravice dostanou, co chtěli.

Co to ale znamená pro zbytek
jeho programu? Nemusí to znamenat příliš mnoho. UMP je strana historicky
zakořeněná především v gaullismu. Co je nebo byl gaullismus? Charles de
Gaulle prosazoval ve svém prvním období, kdy byl u moci, tedy bezprostředně po
druhé světové válce, tři věci: právo Francie na významnou a nezávislou roli ve
světové politice, takzvaný dirigisme,
což byl druh keynesiánské hospodářské politiky s výraznou úlohou
francouzského státu, a vnitřní antikomunismus.

Svou politiku nezměnil ani po
návratu k moci roku 1958. Když mluvil o francouzských jaderných zbraních,
říkal, že mají bránit Francii tous
azimuts, tj. ze všech směrů. Stáhl Francii ze struktur velení NATO. Nicméně
ale vždy trval na tom, že globálně je Francie na stejné straně jako Spojené
státy, tj. že je antikomunistická. Nadále zastával francouzský sociální stát.
Francie měla po de Gaullovi čtyři prezidenty a žádný z nich se zásadně
neodchýlil od jeho tří základních stanovisek – Francie jako nezávislé mocnosti,
sociálního státu a antikomunismu -, i když pouze dva se prohlašovali za
gaullisty.

Bude Sarkozyho volání po změně
znamenat odmítnutí tohoto trojího stanoviska? Pochybuji. Pokud jde o Spojené
státy, Sarkozy řekl, že Francie byla ve způsobu, jakým přistoupila
k žádosti USA o intervenci v Iráku „arogantní“, ale že s jejím
stanoviskem v zásadě souhlasí. To se podobá spíš linii Angely Merkelové –
mluvit se Spojenými státy zdvořileji, ale přesto usilovat o poněkud
nezávislejší politiku. Merkelová to ukázala nedávno, když uhlazeným jazykem
vyjádřila silný nesouhlas se záměrem USA umístit zařízení na zachycování raket
s jadernými hlavicemi v Polsku a české republice.

Lord Palmerston, britský ministr
zahraničí v polovině devatenáctého století, je autorem slavného výroku:
„Británie nemá trvalé spojence, má trvalé zájmy“. Jaké jsou zájmy Francie? Ve
skutečnosti potřebuje Francie od Spojených států máloco. Spíš potřebují Spojené
státy podporu Francie. Hlavní francouzské zájmy se týkají utváření Evropy a
vztahů s bývalými koloniemi v Africe. V Evropě francouzským
zájmům nejlépe odpovídá pokračování v těsných vztazích s Německem.
Pro Sarkozyho může být vzorem Merkelová mnohem víc než paní Thatcherová. Pokud
jde o bývalé francouzské kolonie, ty už daly otevřeně najevo svou nelibost nad
zvolením Sarkozyho právě kvůli jeho stanoviskům, jež vyhovují výraznější
pravici. Nejdůležitějšímu prioritami zahraniční politiky Sarkozyho bude propracování
vztahů s Německem a náprava vlastního obrazu v někdejších
francouzských koloniích.

Opuštění gaullistického odkazu
by mu nepomohlo v jednom ani druhém. Určitě od něj lze očekávat prosazení
některých hospodářských opatření jako je likvidace pětatřicetihodinového
pracovního týdne nebo uzákonění různých daňových reforem. Ale to zdaleka
neznamená zničení sociálního státu. V předvolební kampani mluvil také o
odmítnutí dědictví roku 1968, což se zdá být způsob, jak být roku 2007
antikomunistou. Zatím je ale těžké vidět, co by to mělo prakticky znamenat.

Ve vnitřní politice Sarkozy
pracuje na pokud možno co největší demontáži organizovaného politického středu,
který se snaží distancovat od hlavního pravicového proudu tím, že vytvoří
„opravdovou“ centristickou stranu. To se Sarkozymu pravděpodobně podaří. A
zmatky v Socialistické straně  mu
nepochybně pomohou upevnit vlastní voličskou základnu pro budoucí volby. To vše
je ale velmi vzdáleno zásadnímu rozchodu s politickým konsenzem, na jehož
základě Francie funguje už od roku 1945.

© Immanuel Wallerstein,
komentář č. 209, 15.5.2007

Překlad z angličtiny se
souhlasem autora Rudolf Převrátil

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •