Jak ukončit válku v Iráku: dva konkurenční plány

{mosimage}Existují
pouze dva seriózní plány – možná bychom měli hovořit o spiknutí – jak ukončit
válku v Iráku. Pro mnohé bude překvapením, že na jednom z nich
pracuje George W. Bush a na druhém Moktadá al-Sadr. Oběma plánům je společné
výchozí konstatování, že irácká válka je šlamastyka, v níž proponenti
těchto plánů každým dnem stále víc prohrávají. Ale jinak jsou tyto dva plány či
spiknutí v naprostém rozporu.

Když
jdou věci naprosto špatně, realisté se vzdávají maximálních cílů a snaží se spokojit
aspoň s něčím podstatným. Takže je třeba si položit analytickou otázku, co
je naprosto podstatné pro George W. Bushe a co pro Moktadá al-Sadra.
Začneme-li
Bushem, musíme nejdřív zapomenout na všechnu rétoriku a na cíle, které
vyhlašoval při zahájení invaze do Iráku. Uvědomme si, jak je na tom dnes.
Ztratil většinovou podporu veřejnosti pro iráckou válku (podle nejnovějších
průzkumů spadla na jednu třetinu) a všechno se zdá naznačovat, že pokud
nedojde k vojenském obratu, budou tato čísla koncem léta ještě horší.
Pokud jde o vojenskou situaci, velitel vojsk USA v Iráku generál Petraeus
působí jako skvělý kapitán potápějící se lodi a v irácké politice se neděje
nic, co by odpovídalo přáním Spojených států. Republikánská strana riskuje, že
za to draze zaplatí ve volbách roku 2008.
Takže
kdybyste byli Bushem, co byste se pokusili zachránit? Na dlouhém seznamu cílů
USA v Iráku je nejdůležitější položkou vytvoření trvalé vojenské základny
USA v zemi. Z hlediska vnitřní politiky USA by si Bush nepochybně
přál minimalizovat negativní dopad na volby roku 2008. A pokud považujete
tyto dvě věci za priority, jak jich dosáhnout? Nedávno prosáklé informace
naznačují, jaký komplot se tu chystá.
Jestliže
by začátkem roku 2008 Spojené státy oznámily, že snižují počet svých vojáků
v Iráku o polovinu, a že je stahují především z bojových operací, co
by to mělo za následek? Především by to otupilo kritiku demokratů, že se nic
nedělá pro snížení ztrát a bojového nasazení USA. Za druhé by se demokraté
dostali do trapné situace, kdy by museli říct, jestli jsou pro trvalé základny
v Iráku nebo ne. Je možné, že mnoho vůdců demokratů, snad i většina, by
bylo pro základny. Je možné, že by v této politice pokračoval dokonce i
demokratický prezident, pokud by byl roku 2009 zvolen.
O co
by tím Spojené státy přišly? Patrně by ztratily schopnost každodenního
zasahování do irácké politiky. Také by mohly přijít o ropný zákon, který by měl
podle přání Bushe (i demokratů) přijmout irácký parlament. Patrně by tím
zesílil nepřímý vliv íránu v Iráku. Ale Spojené státy by měly základny, a
to by zmírnilo obviňování republikánské strany z odpovědnosti za irácké
fiasko.
Mohou
to Spojené státy udělat? Právě zde vstupuje do hry protiplán (nebo protispiknutí)
Moktadá al-Sadra. Opět zapomeňte na rétoriku a na to, co si al-Sadr možná přál
roku 2003. Podívejte se na jeho dilemata. Je silný politicky i vojensky, ale má
v Iráku mocné protivníky. Má organizaci, kterou ale úplně neovládá. Pokud
by se Spojené státy kvapně stáhly, není vůbec jasné, jestli by
z následného ještě většího chaosu vyšel jako vůdce.
Takže
jaká je jeho bilance? Chce, aby se Spojené státy úplně stáhly, a přeje si
v Iráku dostatečně silnou ústřední vládu. Je samozřejmě vůdcem šiítů, ale
také iráckým nacionalistou. Jeho základna je v Bagdádu a příliš mnoho
federalismu by vážně ohrozilo jeho životaschopnost. Na čem by byl ochoten se
dohodnout? Jaké je jeho spiknutí?
Odpověď
se zdá být jasná, protože o záměru se jedná zcela veřejně. Al-Sadr se chce
dohodnout se sunnitským odporem. Má s ním trojí společný zájem: přimět
vojska Spojených států k odchodu, držet na uzdě násilí mezi sunity a
šiíty, jež se nyní vymyká kontrole, a vytvořit relativně silnou ústřední vládu.
Součástí dohody by musela být větší účast sunnitů (ba i baasistů) ve vládě.
Zahrnovala by ale také společnou akci, která by zbavila Irák elementů sítě al-Kajdá.
A také odmítnutí ropného zákona. Této poslední věci by se pravděpodobně dalo dosáhnout
snadno, protože uvedený zákon v Iráku nepodporuje skoro nikdo, i když
z různých důvodů. A skoro všichni budou proti trvalým základnám USA.
čeho
by se al-Sadr musel vzdát? Především svého hlubokého odporu vůči baasistům.
Zvládl by to? Je zde řada vnitřních překážek: jeho rivalové mezi šiíty, Kurdové
i Spojené státy, možná také íránci. Zvedne ale vysoko prapor iráckého
nacionalismu, a to může mít v Iráku hlubokou odezvu.
Tato
dvě spiknutí se začnou otevřeně střetat roku 2008 a 2009. Zatím není
jisté, které z nich zvítězí.

©
Immanuel Wallerstein, komentář č. 210, 1.6.2007

Překlad
z angličtiny se souhlasem autora Rudolf Převrátil

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •