Je na programu útok na írán?

{mosimage}írán je zase na prvním místě zpravodajství. Skoro každý den slyšíme, jak vládní činitelé USA odsuzují jeho zločiny a dávají jasně najevo, že vojenská varianta je blízko. čteme o tom, jak se letecké a námořní síly USA připravují k útoku. Blogosféra je přecpána prohlášeními, které proti takovému útoku protestují. Schyluje se k němu? A byl by „racionální“?

Racionalita je závislá na cílech jednajícího. Proto nejdřív analyzujme možné záměry těch, kteří takový útok podle všeho prosazují, stejně jako záměry těch lidí u moci, kteří jsou proti. A pak se podívejme na pravděpodobné důsledky útoku, pokud by k němu došlo. Zdá se, že útok prosazují dvě hlavní skupiny –viceprezident Cheney se svými přáteli a současná vláda Izraele se svými přáteli.

Izraelci se netají svým přesvědčením, že se írán rychle blíží k bodu, kdy bude mít jaderné zbraně a že to představuje pro stát Izrael obrovské nebezpečí. Přejí si, aby někdo íránská zařízení vybombardoval. Byli by raději, kdyby to namísto nich udělaly Spojené státy, a to ze dvou důvodů: protože USA mají k dispozici větší vzdušné síly a protože by to Izrael méně poškodilo politicky. Vyhrožují ale, že pokud tak USA brzy neučiní, udělají to sami. Z izraelského pohledu by šlo o opakování podle nich úspěšného bombardování iráckého zařízení Osirak roku 1981. Tento cíl je pro Izraelce tak důležitý, že – jak vyšlo nedávno najevo -, v letech 2002 a 2003 Izrael naléhal na Spojené státy, aby před útokem na Irák nejdřív zaútočily na írán.

Cheney má pravděpodobně jiný cíl. Se svými přáteli si možná není natolik jist, že by útok na írán byl tak úspěšný, jako izraelský útok na Irák roku 1981. Cheneymu ani tak nejde o to, co by útok způsobil v íránu, jako o jeho důsledky ve Spojených státech. Pravděpodobně očekává, že útok na írán by zlepšil vyhlídky republikánů v roce 2009, dál by posunul vnitřní militarizaci Spojených států, dál posílil postavení prezidenta a oslabil občanské svobody. Pokud má tyto cíle, na dosažení určitých výhod v íránu by nezáleželo.

Je jasné, že existují mocné síly odmítající takový útok. Vliv neokonzervativců v americké vládě značně poklesl. Zdá se, že jak ministryně zahraničí Condoleeza Rice, tak ministr obrany Robert Gates a Sbor náčelníků štábů si myslí, že to je špatný nápad. Je pravděpodobné, že takto smýšlejí i důležití šéfové korporací, což pravděpodobně znamená, že proti útoku je také ministr financí Henry Paulson. Vojenskou akci podle všeho odmítají spojenci USA včetně Britů. A je zřejmé, že proti této akci je i vláda Iráku. Takže na jedné straně je Cheney a Izraelci, na druhé všichni ostatní.

Argumentace oponentů se do značné míry opírá o analýzu důsledků případného vzdušného útoku. První otázka zní, jak by byl účinný. Je jasné, že íránci vyvodili poučení z izraelského leteckého útoku na Irák. Rozptýlili svá jaderná zařízení, kterých je podle všeho hodně, a umístili je hluboko pod zem. Výzvědné poznatky USA o těchto zařízeních jsou pravděpodobně hodně omezené a není vůbec jisté, jestli by letadla USA byla vůbec schopna zjistit je všechny nebo zničit všechny, která by dokázala identifikovat. A pokud by Spojené státy nebyly schopny vyslat do boje pozemní síly, mohl by z toho být vojenský neúspěch. Pozemní síly ale nasadit nemohou, protože je prostě nemají.

Zadruhé by íránci pravděpodobně reagovali nějakou vojenskou a politickou akcí buď v Iráku nebo v Afghánistánu, případně v obou zemích, což by mohlo mít pro Spojené státy značně negativní důsledky. V Afghánistánu dosud Spojené státy a írán táhly více méně za jeden provaz a USA si nemohou dovolit přijít o mlčenlivou íránskou podporu.

Zatřetí je obtížné předpovědět konkrétní dopady na Irák. Určitě by ale nepomohlo zlepšit už teď slabou politickou pozici USA v Iráku, kdyby Spojené státy nutily vládu al-Malikiho, aby k této věci zaujala stanovisko. Pokud by ji k tomu přiměly, je velmi nepravděpodobné, že by hlavní šiítské strany udělaly něco jiného než podpořily írán, přinejmenším mlčky.

Začtvrté by reakce ostatních důležitých světových mocností byla v nejlepším případě rezervovaná. Evropa by veřejně řekla málo, ale bombardování by určitě neuvítala potleskem. A Rusko by ho pravděpodobně odsoudilo stejně jako čína. Pokud jde o takzvané umírněné arabské režimy, ať se jakkoli obávají síly íránu, zdá se nepravděpodobné, že by si mohly dovolit aplaudovat agresivní akci proti muslimské zemi. Těm z nich, které mají významné šiítské menšiny, by hrozily masové demonstrace, jejichž potlačení by mohlo být obtížné.

Konečně je pravděpodobné, že okamžitým důsledkem bombardování írány silami USA by bylo ztroskotání současných diplomatických jednání mezi Spojenými státy a Severní Koreou, protože útok by potvrdil nejhorší obavy Severní Koreje.

Stručně shrnuto, způsobil by se tím diplomatický zmatek a vyvolalo riziko dalšího rozsáhlého násilí na Středním východě. A pokud by nebylo dosaženo jasné vojenské výhody, zisk Izraele by mohl být velmi omezený. Právě to říkají nepochybně lidé v současných debatách ve vládních kruzích USA. Jedinou slabinou odpůrců vojenské akce ve vládě je skutečnost, že jako alternativu mohou nabídnout pouze další diplomatické snahy a možná také ekonomický tlak. Cheney určitě namítá, že ani to nebude fungovat. A má podle všeho pravdu.

Bylo by tedy pro Spojené státy „racionální“, aby bombardovaly írán? Skoro určitě ne, a to nejen z hlediska současné vlády USA, ale dokonce ani z hlediska Izraele. Mohlo by to být „racionální“, jestliže je předním cílem změna současné politické atmosféry ve Spojených státech, ale cena za to by byla velmi vysoká.

Mnoho komentátorů na světové levici říká, že by Spojeným státům bombardování nakonec prošlo, protože reakce, o nichž jsem právě mluvil, by byly vcelku chabější, než jak tvrdím ve své analýze. A někteří říkají, že zoufalci (za něž považují jak Cheneyho, tak izraelskou vládu) se ve svém jednání nenechají omezovat analýzou důsledků toho druhu, jaký zde překládám. Možná. Ale podle mého názoru je prosazení takové „zoufalé“ akce velmi málo pravděpodobné, ne-li zcela nemožné.

 © Immanuel Wallerstein, komentář č. 217, 15.9.2007
Z angličtiny přeložil se souhlasem autora Rudolf Převrátil

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •