Klimatické katastrofy: tři překážky bránící, aby s

{mosimage}Vědci nás už asi padesát let varují před nebezpečími proměn zemského klimatu způsobených člověkem. Ovšem v posledních dvou až třech letech došlo ke dvěma podstatným změnám situace. Zaprvé byla zveřejněna řada autoritativních zpráv různých vědeckých skupin dokazujících, že tato nebezpečí jsou nejen reálná, ale že nastupují mnohem rychlejším tempem, než se vědci domnívali před pouhými pěti lety. Jak nedávno řekla německá kancléřka Angela Merkelová, „není pět minut před půlnocí, ale pět minut po půlnoci“.

Druhou změnou je míra, v jaké začali tyto změny vnímat obyčejní lidé. V Indickém oceánu řádilo tsunami. V Karibiku vzrostla frekvence a ničivost hurikánů, jež vyvrcholila výraznou katastrofou jménem Katrina. Všude v tisku vidíme obrázky rozpadajícího se zalednění Arktidy. A meteorologové v Londýně, kteří měří teploty už přes tři století, oznámili, že letošní londýnská zima byla za celou dobu měření nejteplejší. Protějškem teplého počasí v Evropě byla na jiných místech tornáda a jiné ničivé větrné smrště.

Proč se tedy dělá tak málo? Je jasné, že ne kvůli neznalosti problému, bez ohledu na to kolik lidí se snaží popírat jeho existenci. Avšak míra, ve které jsou političtí vůdci světa ochotni s tím něco dělat, a samozřejmě míra v níž na ně veřejnost tlačí, aby něco udělali, je pozoruhodně nízká. Když je zde takový rozkol mezi znalostmi a jednáním, vysvětlením musí být překážky v sociálně politické oblasti. A skutečně zde existují tři mocné překážky jednání: zájmy producentů/podnikatelů, zájmy méně bohatých zemí a osobní postoje každého z nás. Každá z nich je velmi silná.

Producenti/podnikatelé se starají především o ziskovost své činnosti, Jestliže je někdo požádá aby internalizovali náklady, které zatím nemuseli platit (redukce nebo odstranění zdrojů znečištění ve výrobních procesech), dotkne se to vážně jejich zisků dvěma způsoby. Zaprvé je to přinutí zvýšit ceny, což může vést zjištění, že ztrácejí zákazníky. A pokud internalizují náklady, ale konkurence nikoli, mohou ztrácet zákazníky v její prospěch.

To je důvodem, proč dobrovolné akce zpravidla nevedou k úspěchu, jelikož jsou málokdy jednomyslné. V takovém případě ctnostný producent/podnikatel prohraje s konkurencí. řešením je vládou nařízená internalizace nákladů. Ačkoli to vyřeší problém národnímezinárodní konkurencí stejně tak jako fakt, že nad určitou úrovní cen dochází ke ztrátě zákazníků. konkurence, zůstává otevřena prohra s 

Druhým problémem je sama mezinárodní konkurence. Chudší země se snaží zlepšit svoji konkurenceschopnost na světovém trhu. Jedním ze způsobů, jak toho dosahují, je snižování nákladů na výrobu daného produktu, jež umožňuje prodej zboží za nižší ceny. Jestliže se nařídí (dejme tomu mezinárodní smlouvou) jisté změny výrobního procesu (např. omezí se využívání uhlí k výrobě energie), vyžádá si to nákladnou restrukturalizaci průmyslu těchto zemí a současně to pro ně znamená možnou ztrátu cenové konkurenční výhody. Tak v současnosti argumentují velmi velké země jako čína a Indie, ale také země středovýchodní Evropy jako Polsko a česká republika.

Existuje samozřejmě dílčí řešení tohoto problému. Je to masové financování nákladů na restrukturalizaci průmyslu v těchto zemích zeměmi, které jsou v současnosti bohaté (Spojené státy, západní Evropa). Ale takové přesuny bohatství – protože právě o ně jde – jsou vždy nepopulární a v bohatších zemích mívají málo politické podpory. Ať je to jakkoli, neovlivní potenciální ztrátu cenové výhody, tak důležitou pro méně bohaté země.

Vy i já jsme jádrem třetí překážky. Jmenuje se konzumerismus. Lidé odjakživa rádi konzumovali. Za posledních padesát let však podstatně vzrostl počet lidí, kteří mohou konzumovat nad jistou minimální úroveň umožňující přežití. Jestliže někdo vyzývá jednotlivce, aby konzumovali méně elektřiny nebo jiné energie, nebo méně produktů vyžadujících tyto vstupy, vyzývá tyto nynější konzumenty, aby změnili svůj životní styl, často významným způsobem. A pokud jde o ty, kdo dnes nejsou dost bohatí, aby hodně konzumovali, žádá se od nich, aby se vzdali mocné aspirace na přístup ke konzumaci, který jim byl historicky odmítán.

Také to lze řešit. Lidé se mohou navzájem převychovávat. Lidé mohou dát na přední místo svého hodnotového systému jiné věci než rostoucí konzumaci. Všichni můžeme akceptovat nutnost dosáhnout větší rovnosti životní úrovně v celosvětovém měřítku, i když to pro některé může znamenat omezení jejich vlastních výhod.

Před padesáti lety vědci poprvé přišli s důkazy, že konzumace tabákových výrobků má za důsledek zvýšený výskyt rakoviny. Snaha udělat s tím něco narážela na stejné překážky jako dnešní snaha dělat něco s klimatickými hrozbami. Za padesát let procento kuřáků ve všech částech světa značně kleslo, zčásti díky tomu, že tabákové společnosti byly soudními procesy donuceny uhradit sociální náklady svého předchozího jednání, zčásti díky převýchově, zčásti díky vládami vynuceným omezením prostorů, kde je povoleno kouřit. Takže je jasné, že něco se dělat dá.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 205, 15.3.2007
Překlad z angličtiny se souhlasem autora Rudolf Převrátil

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •