Noam Chomsky o íránu, Iráku, demokratech a klimatických změn&aacute

Proč Spojené státy udržují přímá diplomatická jednání se Severní Koreou, ale s íránem to odmítají, přes podobnost jejich jaderného vývoje?

Vyjádření, že Spojené státy udržují diplomatické styky se Severní Koreou, je poněkud zavádějící. Tomu tak bylo za úřadu prezidenta Clintona, ačkoliv ani jedna ze stran nesplnila kompletně své závazky. Ani Clinton, ani Severní Korea neučinili to, co slíbili, ale přesto k pokrokům docházelo. Když pak získal prezident Bush mandát, Korea měla dostatek uranu nebo plutonia k výrobě možná jedné nebo dvou bomb, ale velmi omezenou raketovou technologii. Ta se během Bushovy vlády razantně zvýšila. Důvodem bylo okamžité ukončení diplomatických styků a jejich víceméně soustavné blokování z Bushovy strany dodnes.

V září roku 2005 byla uzavřena významná dohoda, ve které Severní Korea souhlasila s kompletním zastavením svých programů na obohacování uranu a jaderné výstavby. Dohoda byla postavena na tom, že Spojené státy měly na oplátku ukončit hrozby útoku a začít plánovat zajištění lehkého vodního reaktoru. Bushova administrativa dohodu ale okamžitě rozvrátila. Ihned zrušila mezinárodní konsorcium, které lehký vodní reaktor navrhovalo, což bylo vyjádřením názoru „my s touto dohodou nesouhlasíme“. O pár dní později začalo docházet k útokům na peněžní transakce v různých bankách. Bylo to načasováno tak, aby bylo dáno jasně najevo, že Spojené státy nehodlají přistoupit ke svým závazkům na zlepšení vztahů. To znamenalo konec zářijové dohody.
Nyní je zpět na agendě, je to otázkou uplynulých pár dnů. Prezentace v amerických mediích, typická pro stranickou linii vlády, je taková, že Severní Korea je nyní trochu více přístupná k přijetí zářijové dohody. Je zde tedy trochu optimismu. Pokud se podíváte přes Atlantik do (britského deníku, pozn. překladatele) Financial Times na hodnocení těch samých událostí, tak zde poukazují na to, že ohrožená Bushova administrativa, a to je jejich výraz, potřebuje vykázat nějaké vítězství a může tedy být ochotná k posunu k diplomacii. To je podle mého názoru trochu přesnější, pokud se podíváme do pozadí.
Ale máme zde  určitý důvod k optimismu. Když se ohlédnete zpět – a Severní Korea je hrozné místo, o tom není pochyb – tak v této otázce jednali celkem rozumně. Je to něco jako oko za oko. Pokud jsou Američané ústupní, Severní Korea začne také být ústupná. Pokud jsou Američané nepřátelští, Korea se také stane nepřátelskou. Celkem dobře to popsal Leon Sigal, jeden z předních specialistů na toto téma, v nedávném vydání Current History. Ale to byl celkový rámec, teď jsme na místě, kde může být smír s Koreou.
Je to mnohem méně závažné pro Spojené státy než írán. Upřímně si nemyslím, že otázka íránu má mnoho společného s jadernými zbraněmi. Nikdo tu neříká, že by írán či kdokoliv další měl mít jaderné zbraně. Na Blízkém východě však narozdíl od Severní Korey kráčí o to, že je to světové centrum energetických zdrojů. Původně byl pod vlivem Velké Británie a do menší míry Francie, ale po druhé světové válce se dostal do kontroly USA. Kontrola energetických zdrojů na Blízkém východě je tím hlavním bodem americké zahraniční politiky. Není to otázkou přístupu k ropě, jak lidé často tvrdí. Jakmile je ropa na moři, tak putuje kamkoli. I kdyby Spojené státy nespotřebovaly žádnou ropu z Blízkého východu, jejich strategie by byla stejná. Kdybychom zítra přestoupili na solární energii, byla by stejná strategie zachována. Jen se podívejte na vnitřní záznamy nebo jejich logiku, problémem je vždy kontrola. Kontrola je zdrojem strategické síly.
Dick Cheney myslím v Kazachstánu prohlásil, že kontrola nad ropovody je „nástrojem k zastrašování a k vydírání“. Pokud máme kontrolu nad ropovodem my, tak je to nástroj k blahovůli. Pokud mají jiné státy kontrolu nad zdroji a  distribucí energie, pak je to nástrojem k zastrašování a k vydírání přesně jak řekl Cheney. Tomu se tak rozumělo už dříve, krátce po druhé světové válce, kdy George Kennan poukázal na to, že pokud budou Spojené státy ovládat zdroje Středního východu, bude to mít sílu veta nad jeho průmyslovými rivaly. Měl na mysli zejména Japonsko, ale argument platí všeobecně.
Takže situace s íránem je jiná. Je to část hlavního energetického systému světa. 

Tedy když Spojené státy uvažují o možné invazi, tak myslíte, že jde o získání kontroly? To je to, co by Spojené státy získaly útokem na írán?

V případě íránu je zde několik témat. Jedním je to, že je nezávislý a nezávislost není tolerována. Někdy to bývá v interních dokumentech nazýváno úspěšným vzdorem. Vezměte si Kubu. Valná většina americké populace by byla pro obnovu diplomatických vztahů s Kubou a tak tomu je už dlouho s menšími výkyvy. A dokonce i  část obchodního světa by byla pro. Ale vláda to nepovolí. Je to připisováno voličům z Floridy, ale nemyslím si, že je to uspokojivým vysvětlením. řekl bych, že to má něco společného s jedním rysem mezinárodních vztahů, který je nedostatečně pochopený. Mezinárodní záležitosti jsou řízeny jako mafie. Kmotra nenechává chladným neposlušnost, dokonce ani od drobného živnostníka, který neplatí výpalné. Poslušnost je stěžejná, jinak se může rozšířit myšlenka, že není třeba poslouchat rozkazy, a rozšíří se na důležitá místa.
Když se podíváte zpět, co bylo hlavním důvodem útoku USA na Vietnam? Nezávislý rozvoj může být virem a  ten může infikovat druhé. Tímto způsobem to bylo podáno Kissingerem, který narážel na Allendeho v Chile. Vztahy s Kubou jsou takto popsány ve vnitřních záznamech. Arthur Schlesinger, který prezentoval nastupujícímu prezidentovi Kennedymu zprávu Studijní skupiny pro Latinskou Ameriku, napsal, že nebezpečím je šíření Castrova názoru o převzetí záležitostí do vlastních rukou, který je hodně přitažlivý pro ostatní v regiónu, trpící stejnými problémy. Interní zprávy později obvinily Kubu z úspěšného vzdoru americké politice, sahající až o 150 let zpět k Monroeově doktríně – a to nelze tolerovat. Je to tedy určitý druh závazku státu k zajištění poslušnosti.
Zpět k íránu. Není to jen kvůli tomu, že má bohaté zdroje a tvoří část hlavního světového energetického systému, ale také vzdoruje Spojeným státům. Spojené státy, jak víme, svrhly parlamentní vládu, dosadily brutálního diktátora a pomáhaly mu rozvíjet jadernou energii, a přesně tytéž programy, které jsou dnes považovány za hrozbu, byly v sedmdesátých letech, kdy byl u moci šáh, sponzorovány americkou vládou, Cheneyem, Wolfowitzem, Kissingerem a dalšími. Pak ale íránci svrhli šáha a drželi po stovky dní americké rukojmí. Spojené státy okamžitě zareagovaly a jako trest íránu začaly podporovat Saddama Hussaina a jeho válku proti íránu. Kvůli íránskému vzdoru Spojené státy v trestání hodlají pokračovat. Je to samostatným faktorem.
A opět je zde vůle populace USA a dokonce podnikatelů považována za bezvýznamnou. 75% populace by bylo pro zlepšení vztahů s íránem místo hrozeb, to je ale přehlíženo. Nemáme ankety mezi podnikateli, ale je celkem zřejmé, že energetické společnosti by se do íránu rady vrátily, místo toho, aby vše ponechaly svým konkurentům. Stát to ale nepovolí. Vytváří zrovna teď zcela otevřeně konfrontace. část důvodů je strategických, geopolitických, ekonomických, ale část je mafiánský komplex. Musí být za svůj vzdor vůči Americe potrestáni. 

Venezuela úspěšně vzdoruje, Chávez se posouvá směrem k socialismu. Kde je na našem seznamu?

Je tam hodně vysoko. Spojené státy iniciovaly a podporovaly vojenský puč na svržení vlády. To je vlastně jejich poslední pokus v tomto směru, prostředek, který v regiónu používaly běžně.

Proč tedy ale neobracíme pozornost více k Venezuele?

Ale oni tam samozřejmě jsou. Taky vidíme trvalý příval nadávek a útoků od vlády a tudíž také od médií, která jsou bytostně proti Venezuele. Z několika důvodů. Venezuela je nezávislá. Diverzifikuje svůj vývoz do určitého rozsahu místo závislosti na vývozu do Spojených států. A podniká kroky pro latinskoamerickou integraci a  nezávislosti.
Je to opět vzdorem k americké politice, která se zakládá na Monroeově doktríně. Mají teď standardní interpretací tohoto trendu v Latinské Americe, další jejich stranická linie. Celá Latinská Amerika od Venezuely po Argentinu se až na pár výjimek kloní doleva, ale je zde „dobrá levice“ a „špatná levice“. Za „dobrou levici“ se považují García a Lula a pak jsou tu Chávez, Morales, možná Correa, kteří jsou „špatná levice“ (García – Perú, Lula – Brazílie, Chávez – Venezuela, Morales – Bolivie, Correa – Ecuador, pozn. překl.). A to je rozkol.
Pro zachování této fikce jsou nutné divné propagandistické tanečky. Např. je nutné nepodávat zprávy o  tom, jak po Lulově znovuzvolení v říjnu první Lulova zahraniční cesta byla do Caracasu (venezuelského hlavního města, pozn. překl.) na podporu Cháveze a  jeho volební kampaně, pro zahájení společného venezuelsko-brazilského projektu na řece Orinoco, pro jednání o dalších nových projektech atd. Je nezbytné nepodávat zprávy o tom, že o dva týdny později proběhlo setkání státníků všech jihoamerických zemí v bolivijské Cochabambě, doupěti to zlých hochů. Panovalo určité napětí mezi Chávezem a Garcíou, ale snad se odstranilo. V Cochabambě narýsovali dost konstruktivní plány na latinskoamerickou integraci, ale to se prostě nehodí do plánů USA. Takže u nás o tom nebyly zprávy. 

Jaký vliv má zablokovaná politická situace v Libanonu na rozhodnutí americké vlády jít do války s íránem? Existuje nějaká spojitost?

Spojitost existuje. Předpokládám, že jedním z důvodů pro americko-izraelskou invazi do Libanonu v červenci, jak ji Libanonci nazývají pravým jménem, bylo to, že Hizballáh je považován za hrozbu pro potenciální americko-izraelský útok na írán. Disponoval odstrašujícím prostředkem, tj. raketami. Domnívám se, že cílem bylo totálně zlikvidovat tuto hrozbu a uvolnit Spojeným státům a Izraeli ruce pro eventuální útok na írán. To byl minimálně jeden z důvodů. Oficiální důvod pro invazi nelze brát vážně ani na okamžik. Byl jím únos dvou izraelských vojáků a zabití několika dalších. Po desetiletí Izrael chytá a unáší na širém moři od Kypru po Libanon libanonské a palestinské uprchlíky, zabíjí je v Libanonu, bere je do Izraele a drží je jako rukojmí. Dochází k tomu po desetiletí. Nazval to někdy někdo izraelskou invazí?
Samozřejmě, že Izrael nechce žádného soupeře v regiónu. Ale neexistoval oficiálně akceptovatelný podnět pro masivní útok na Libanon, který byl strašlivý. Jedním z posledních činů v rámci americko-izraelské invaze, okamžitě po  oznámení zastavení palby a krátce před nabitím jeho platnosti, bylo zamoření velké části jihu Libanonu kazetovými bombami. Pro tento čin se nenaskýtá žádný vojenský důvod, válka skončila, zastavení palby bylo dohodnuto.
Zde nasazené odminovávací skupiny OSN potvrzují, že rozsah je nevídaný. Je to mnohem horší než kdekoli jinde, kde pracovaly: v Kosovu, Afghánistánu, Iráku, kdekoliv. Je zde dle odhadů rozset milión nevybuchlých náloží. Vysoké procento z nich neexploduje, dokud je někdo nevezme do ruky. Berou je do rukou děti nebo na ně farmáři narazí motykou nebo něčím jiným. Postarali se prostě o to, aby se jih Libanonu stal neobyvatelný, dokud ho pátrací týmy OSN nevyčistí, a Spojené státy a Izrael k týmům nepřispívají. Je zde orná půda. To znamená, že se farmáři nemohou vrátit zpět, což může znamenat podlomení odstrašujícího potenciálu Hizballáhu. Podle OSN se Hizballáh z jihu víceméně stáhl.
Nemůžete se v amerických mediích zmínit o Hizballáhu aniž byste začlenili „írán podporuje Hizballáh“. Jeho názvem je íránem podporovaný Hizballáh. Za to už se můžete zmínit o  Izraeli aniž byste začlenili „Izrael podporovaný Spojenými státy“. To je tedy spíše tichou propagandou. Myšlenka, že Hizballáh hraje roli agenta íránu, je silně pochybná. Odborníci na írán ani odborníci na Hizballáh tuto myšlenku přijímají. Ale je to stranická linie. Anebo někdy se může doplnit Sýrie, tzn. „Sýrie podporuje Hizballáh“, ale protože nejde teď zrovna tolik o Sýrii musí se zdůrazňovat íránská podpora.

Jak může americká vláda uvažovat o tom, že útok na írán je z hlediska vojenských možností, kapacit vojska a veřejné podpory reálný?

Pokud vím, tak americká armáda to považuje za šílené. A co se dozvídáme utržitkově z úniků ze zpravodajských služeb, tak tajné služby to považují za vysoce riskantní, avšak ne nemožné. Když se podíváte na lidi v Pentagonu, kteří jsou po léta zapojeni do strategického plánování, jako je např. Sam Gardiner, tak poukazují na to, že je možné něčeho docílit.
Pokud vám, tak žádní z vnějších komentátorů bere myšlenku bombardování jaderných zařízení příliš vážně. říkají, že pokud by k bombardování došlo, tak by to bylo formou kobercového bombardování. Vyhoďte do vzduchu atomová zařízení, ale zbytek země také, s jednou výjimkou. Shodou okolností se nachází světově nejvýznamnější zásoby ropy v oblastech s převahou šíitského obyvatelstva. íránská ropa je koncentrována blízko zálivu, kde obyvatelstvo je arabské, ne perské. Chúzestán je arabský, je oddaný íránu, bojoval na straně íránu během íránsko-irácké války. To je potenciálním zdrojem rozkolu. Žasnul bych, kdyby v Chúzestánu nedocházelo už nyní k podněcování politických sil, které se chtějí od íránu osamostatnit. Americká armáda, díky rozšiřování počtu svých vojáků v Iráku, je potenciálně schopná přes hranice s Irákem „bránit nezávislý Chúzestán“ vůči íránu, což je způsob, jak to budou prezentovat veřejnosti, kdyby jim plány vyšly. 

Myslíte si, že to je důvodem nárůstu počtu vojáků?

Je to jednou z možností. Pentagon vydal v prosinci 2004 zprávu o štábních studiích, pod vedením Gardinera. Otiskl ji Atlantic Monthly. Nedokázali vymyslet válečný scénář, který by nevedl ke katastrofě. Ale jednou z věcí, o které uvažovali, bylo zachování počtů amerických vojáků v Iráku nad míru toho, co by potřebovali k nahrazení vojáků apod., a jejich využití k pozemní invazi do íránu, předpokládám že do Chúzestánu, kde je ropa. Pokud by toto zvládli, mohli by zbytek země jednoduše obrátit na prach.
A znovu by mě velice překvapilo, pokud by se nesnažili už podněcovat hnutí za nezávislost i jinde, např. mezi ázerbájdžánsky mluvící populací. V íránu je rozmanitá etnická směsice, vysoké procento populace není perské. Jsou tu už beztak odstředivé tendence a skoro jistě se Spojené státy, aniž by o nich věděly něco víc, snaží podporovat je, aby pokud možno vnitřně rozvrátily zemi. Strategie je podle všeho následující: usilujte o rozvrácení země zevnitř, nuťte íránský stát k co možná nejkrutějšímu a nejbrutálnějšímu jednání.
Je to bezprostředním dopadem trvalých hrozeb. O tom všichni ví. Je to jedním z důvodů, proč si reformisté jako např. širín Ebadiová a Akbar Ganží a další hořce stěžují na americké hrozby, že podkopávají jejich úsilí k reformám a demokratizaci íránu. Ale to je patrně jejich účelem. Jelikož se jedná o logický důsledek, musí se předpokládat jeho záměrnost. Tak jako v právnické uvažování, předvídané dopady jsou brány jako důkaz úmyslu. A zde je to tak zřejmé, že o tom nelze vážně pochybovat.
Takže jedna část politiky asi je podněcování hnutí za nezávislost, obzvlášť v regionech bohatých na ropu, arabských území blízko zálivu, a dále v ázerbájdžánských a dalších regionech. Za druhé je to podněcovat co možná nejbrutálnější a nejkrutější a  nejrepresivnější jednání ze strany íránské vlády a vyvolávat tímto způsobem vnitřní rozklad a možná odpor. A za třetí je to pokus dotlačit další státy k tomu, a  Evropa je v tomto ohledu nejpoddajnější, aby  spolupracovaly zardousit írán ekonomicky. Evropa jakoby dělá cavyky, ale obvykle nakonec stejně následuje Spojené státy.
Snahy o zintenzivnění krutosti režimu se projevují různými způsoby. Například západ absolutně zbožňuje Ahmadínedžáda. Vysloví-li jakékoli prohlášení, okamžitě se omílá v titulcích a špatně se překládá. Ale kdo alespoň něco ví o íránu, zvláště zpravodajské redakce, ví, že nemá se zahraniční politikou mnoho společného. Zahraniční politika je v rukou jeho nadřízeného – Nejvyššího vůdce ajatolláha Chameneího. Ale zprávy o jeho prohlášeních nejsou podávány, zvláště když jsou smířlivé. Například jejich oblíbeným Ahmadínedžádovým tvrzením je, že Izrael by neměl existovat, ale nemají v oblibě, když Chameneí hned na to poznamená, že írán podporuje pozici Arabské ligy v otázce Izraele a Palestiny. Co si tak vzpomínám, tak o tom nikde nebyly zprávy. Můžete najít Chameneího smířlivá prohlášení ve Financial Times, ale ne v USA. Opakují to i íránští diplomaté, ale to není ve zprávách. Návrh Arabské ligy volá po normalizaci vztahů s Izraelem, pokud přijme mezinárodní konsenzus o dvou státech vedle sebe, který Spojené státy a Izrael už po třicet let blokují. To není zrovna dobrý příběh, takže ho raději nezmiňují nebo ho někde schovávají.
Dnes je velmi obtížné předpovídat chování Bushovy administrativy, protože je velmi iracionální. Iracionální byly svým způsobem od začátku, ale teď jsou zoufalí. Způsobili nepředstavitelnou katastrofu v Iráku. Mohla to být jedna z nejjednodušších vojenských okupací v dějinách a oni to dotáhli na jednu z nejhorších vojenských katastrof v historii. Nad Irákem nemají kontrolu a je téměř nemožné z něj odejít z důvodů, o kterých ve Spojených státech nelze diskutovat, protože diskuze o důvodech, proč nemohou odejít, by znamenala přiznání důvodů k invazi.
Chtějí nám namlouvat, že ropa s tím neměla nic společného. Že kdyby Irák exportoval okurky nebo želatinu a světové centrum ropné produkce bylo v jižním Pacifiku, tak by ho Spojené státy osvobodili tak jako tak. Nemá to nic společného s ropou, jak bláhová to myšlenka. Každý člověk, co má hlavu v pořádku, ví, že tomu tak není. Povolení nezávislosti a suverenity Iráku by mohlo být pro Spojené státy noční můrou. Znamenalo by to, že by mohl být pod kontrolou šíitů, pokud bude aspoň minimálně demokratický. Pokračovalo by se ve zlepšování vztahů s íránem, což se Spojeným státům nelibí. A navíc přímo za hranicemi v Saudské Arábii, kde je většina saudské ropy, je velká šíitská populace, možná většina.
Kroky směrem k suverenitě v Iráku stimulují tlaky mezi hořce utlačovanou šíitskou populací nejprve na lidská práva, ale také směrem k určitému stupni autonomie. Otevírá se tu prostor pro určitou šíitské alianci v Iráku, Saudské Arábii a íránu, kontrolující většinu světové ropné produkce a nezávisloo na Spojených státech. A navíc, Evropu mohou Spojené státy zastrašit, avšak čínu ne. To je jedním z důvodů, jedním z hlavních důvodů, proč považují čínu za hrozbu. Jsme zpět u mafiánských zásad.
čína existuje po 3000 let, pohrdá barbary, dostává se ze století pod jejich nadvládou a jde svou vlastní cestou. Nenechá se zastrašit, když jí Strýček Sam hrozí pěstí. Nahání to děs. Je to obzvlášť nebezpečné v případě Středního východu. čína je centrem asijských energetických ochranných sítí, což zahrnuje centrálně asijské státy a Rusko. Indie se také pohybuje okolo, Jižní Korea je také zapojena a  írán je něco jako přidruženým členem. Když se zdroje ropy na Středním východě okolo zálivu, které jsou hlavními zdroji světa, spojí s asijskou sítí, Spojené státy budou v podstatě druhotnou velmocí. Odchodem z Iráku je tedy v sázce mnoho.
Jsem si jist, že tyto témata hrají hlavní roli v strategických interních plánech. Jsou ale mimo veřejné diskuze, nejsou v médiích, v novinách, nejsou ve Bakerově zprávě. Zveřejnění těchto věcí by otevřelo diskuzi, proč Spojené státy a Velká Británie uskutečnili invazi. A tato otázka je tabu.
Je pravidlem, že cokoli dělá naše vláda má ušlechtilé důvody. Může být mylné, může být ohavné, ale v zásadě je ušlechtilé. A když se začíná mluvit o normálních umírněných, konzervativních, strategických, ekonomických cílech, tak je tato zásada v ohrožení. Je s podivem, do jaké míry se tato premisa akceptuje.
Takže původními záminkami k invazi byly zbraně hromadného ničení a spojení s Al-Kaidou, které nikdo, kromě možná Wolfowitze nebo Cheneyho, nebral vážně. Jedinou otázkou, kterou ve vládě omýlili, bylo: vzdá se Saddám svého programu zbraní hromadného ničení? Ta jediná otázka byla za pár měsíců zodpovězena, a to špatně. A stranická linie se záhy změnila. V listopadu roku 2003 oznámil Bush svůj plán pro svobodu: naším skutečným cílem je přivézt demokracii do Iráku, transformovat Střední východ. To se stalo okamžitě stranickou linií.
Když se však podíváte na naši politiku, je zcela opačná. Vezměte si Palestinu. Proběhly zde svobodné volby, ale měly špatný výsledek. Spojené státy a Izrael, a Evropa se samozřejmě také přidala, okamžitě začaly tvrdě trestat palestinský lid, protože zvolil ve svobodných volbách špatnou stranu. Zde na Západě se to považuje za úplně normální. Ilustruje to hlubokou nenávist a opovržení demokracií mezi západními elitami, tak hluboce zakořeněnou, že si jí nevšimnou ani když jí mají přímo před očima. Krutě trestáte lidi, když zvolí špatnou stranu ve svobodných volbách. Záminkou, každodenně opakovanou, je: Hamás musí nejprve uznat Izrael, dále ukončit veškeré násilnosti a zatřetí přijmout předchozí dohody. Zkuste najít zmínku o  tom, že Spojené státy a Izrael odmítají všechny tyto tři podmínky. Evidentně neuznávají Palestinu, jednoznačně neplánují zastavit násilnosti nebo hrozby násilnostmi – stojí si za nimi – a odmítají předchozí dohody včetně takzvané Road Map.
Opravdu to nedává smysl. Hamás je politickou stranou a politické strany nemají za úkol uznávat jiné státy. A sám Hamás to vyjádřil velmi jasně, během roku a půl dodržoval příměří, nereagoval na izraelské útoky a volal po dlouhodobém příměří, během kterého by bylo možné vyjednat urovnání podle mezinárodního konsensu a návrhu Arabské ligy. 

Jak budou v roce 2008 v prezidentských volbách kandidáti přistupovat k Iránu? Myslíte si, že se stane írán rozhodujícím faktorem ve volbách?

Není nijak povzbuzující, jak o tom zatím mluví. Stále si přesevše myslím, že je nepravděpodobné, že se americký útok na írán uskuteční. Mohla by nastat velká katastrofa, nikdo neví, jaké by byly následky. řekl bych, že by se jen skutečně zoufala vláda uchýlila k tomuto východisku. Ale pokud se blíží demokratičtí kandidáti volebnímu vítězství, tak bude zoufalá. Stále je zde irácký problém: nelze zůstat, nelze odejít.

Zdá se, že demokraté v Senátu nejsou schopni dosáhnout konsensu v této věci.

Myslím, že to není bez důvodu. Důvodem je zamyšlení se nad důsledky nezávislého, částečně demokratického Iráku. Důsledky nejsou zrovna nepatrné. Mohli bychom se rozhodnout schovat hlavu do písku a předstírat, že to nemůžeme promýšlet, protože nesmíme dovolit otázku, proč Spojené státy podnikly invazi, ale to je velmi sebedestruktivní.

Je zde nějaká souvislost s tímto rozhovorem a tím, proč nemůžeme nalézt politickou vůli a podnět ke schválení zákonů, které by omezily emise oxidu uhličitého, zavedly systém obchodovatelných kvót atd.?

Je nad slunce jasné, proč Spojené státy nepodepsaly Kjótský protokol. Znovu, zde je převážná část populace pro podepsání, ve skutečnosti je vůle tak silná, že většina Bushových voličů z roku 2004 měla za to, že Bush je ve prospěch Kjótského protokolu, protože je tak jasné, že se musí podporovat. Popularita podpory alternativních zdrojů energie po léta stoupá. Ale poškozuje obchodní zisky korporací. A  korporace nakonec rozhodují o zvolení té či oné vlády.
Vzpomínám si, jak jsem před 40 lety hovořil s jedním vysoko postaveným členem vlády, který byl zapojen do kontroly zbraní, tlačil na opatření kontroly zbraní, uvolňování mezinárodního napětí a tak dále. Mluvili jsme o tom, zda kontroly zbraní mají šanci na úspěch. Odpověděl částečně vtipem „Mají šanci na úspěch, když se zvýší zisky z high-tech průmyslu kontrolou zbraní víc než jakých by dosáhl výzkumem a výrobou souvisejícími se zbraněmi.“ částečně vtipkoval, ale v pozadí se skrývala pravda.

Jak můžeme udělat krok vpřed v klimatických změnách aniž bychom ožebračili jih?

Naneštěstí chudé státy, globální jih, utrpí podle většiny odhadů nejvíce – a to oslabuje podporu na severu, aby se s tím hnulo. Podívejte se na příběh ozónu. Pokud bylo ohrožení jen záležitostí jižní polokoule, mluvilo se o tom málo. Když byl objeven na severu, velmi rychle se začalo jednat o tom, něco s tím udělat. Dnes se hovoří o  větším úsilí na vývoji vakcíny proti malárii, protože globálním oteplováním se může malárie rozšířit do bohatších zemí, a že by se s tím mělo něco udělat.
To samé se týká zdravotního pojištění. Pro celkovou populaci je to hlavní nebo téměř hlavní domácí téma, po léta. Máme konsens na státní zdravotnický systém podle modelu jiných průmyslových zemí, rozšířit Medicare na všechny obyvatele nebo něco v tom smyslu. Ale je to nemyslitelné, nesmí se o tom mluvit. Pojišťovny to nerady slyší, finanční průmysl také atd.
Nyní dochází ke změnám. Zpracovatelský průmysl to začíná podporovat, protože začíná být oslabován zoufale nedostatečným zdravotnickým systémem USA. Je to v celém průmyslovém světě zdaleka nejhorší systém a oni ho musí platit. Protože je částečně hrazen zaměstnavateli, jejich výrobní náklady jsou mnohem vyšší než těch konkurentů, kteří mají státní zdravotnický systém. Vezměte si General Motors. Pokud vyrobí stejné auto jako v Detroitu za hranicemi ve Windsoru v Kanadě, ušetří, zapomněl jsem přesně číslo, výrobou ve Windsoru myslím okolo 1000 dolarů, protože tam je státní zdravotnický systém. Je to mnohem výkonnější, zdaleka levnější a  efektivnější.
Zpracovatelský průmysl tedy začíná svým způsobem tlačit na státní zdravotní péči. Začíná o tom debatovat. Nezáleží na tom, zda mají obyvatelé zájem. Co chce 90% populace, je svým způsobem irelevantní. Ale pokud část koncentrace kapitálu, která v podstatě vládne zemi – a to je další věc, která se nesmí říkat, ale je to očividné – je najednou pro, problém se objeví na jednacím řádu.

Jak se tedy jih dostane na pole mezinárodních jednání? Je Světové  sociální fórum na to správné místo?

Světové  sociální fórum je velmi důležité, ale samozřejmě nemohou o něm na Západě mluvit. Vzpomínám si na jeden článek, který jsem četl myslím ve Financial Times o dvou hlavních fórech, které se konaly. Jedním bylo Světové ekonomické fórum v Davosu a druhým bylo fórum v Herzeliyah v Izraeli. Samozřejmě konalo se ještě také World Social Forum v Nairobi, ale to jsou pouze desítky tisíců lidí z celého světa.

S trendem hanění G77 (pozn. překladatele: největší mezivládní organizace rozvojových zemí, založená v roce 1964 77 státy, za účelem prosazení jejich ekonomických zájmů v OSN, počet členských států se postupem času zvýšil, ale název G77 zůstal zachován) na poli OSN je s podivem, kde může rozvojový svět účinně vyslovit svůj zájem?

Hlas rozvojového světa může být ohromně posílen podporou bohatých a privilegovaných, jinak bude velice pravděpodobně opomíjen, jako ve všech jiných tématech.

Tedy, je to na nás.

 

Rozhovor vedl Michael Shank, spolupracovník Foreign Policy In Focus
a vedoucí strategického plánování v 3D Security Initiative.

článek An Interview with Noam Chomsky byl uveřejněn na serveru counterpunch.org 22. února 2007.

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •