Protiraketový obranný štít: bláznivý nápad nebo racion&aac

{mosimage}George W. Bush tvrdě prosazuje to, čemu říká protiraketový obranný štít v české republice a Polsku. Jen velmi málo lidí si myslí, že je to rozumný nápad. Zatímco vlády dvou zmíněných zemí tento projekt jak se zdá nadšeně podporují, průzkumy veřejného mínění ukazují, že jejich vlastní obyvatelstvo je proti. Rusko projekt otevřeně odsoudilo, Německo proti němu bojuje tišeji. írán dává najevo naprostou lhostejnost. A Joseph Cirincione, který zasvětil celou svou profesionální kariéru boji proti šíření jaderných zbraní, říká, že Bush prosazuje „technologii, která nefunguje, proti hrozbě, která neexistuje“.

Je to tedy pouhý bláznivý nápad, další důkaz, že Bushův režim je iracionální a nepříliš chytrý? Ve skutečnosti nikoli. Za vším tím je racionální cíl, který je stěží tajemstvím. Začněme ostentativním zdůvodněním projektu. Bush říká, že Spojené státy chtějí vytvořit obranu proti jaderné hrozbě, kterou by nějaký darebácký stát (čti írán) mohl zacílit na Evropu a v konečných důsledcích také na Spojené státy.

Rusko říká, že tyto takzvané obranné štíty ve skutečnosti míří na ně, proti čemuž nejenže protestuje, ale chce jako odpověď rozmístit rakety namířené na Evropu. Vlády česka a Polska se íránskou hrozbou moc vzrušit nedokáží, ale asi se opravdu domnívají, že ruská hrozba existuje. Takže důvodem, proč jsou tímto nápadem nadšeny, je, že souhlasí s Rusy – že jde o tahy namířené právě proti Rusku. Ve skutečnosti je to také soukromě projevované německé stanovisko. A je pravděpodobné, že tento názor v soukromí sdílí všechny ostatní západoevropské vlády.

George W. Bush prohlašuje, že nic z toho není pravda, že Rusové jsou přátelé a že nemá v úmyslu je ohrožovat. říká, že češi a Poláci nemusí volit mezi Spojenými státy a Ruskem. Mohou být (a měli by být) přáteli obou. Bush tomu všemu pravděpodobně věří, a to v tom smyslu, že on ani neokonzervativci netouží po tom, aby vyrazili na Rusko a udělali si ve dvacátém prvním století dalšího nepřítele. Takže co se ve skutečnosti děje?

Už před dlouhou dobou nám to řekl Donald Rumsfeld. Politikou současné vlády USA je využívání takzvané nové Evropy k podvazování a omezování politické role takzvané staré Evropy – tj. využívání východoevropských vlád proti západoevropským vládám. Spojené státy a zejména Bushův režim si nepřejí silnou Evropu, která by prosazovala politiku nezávislou na Spojených státech. A dá se říci, že Rumsfeldova doktrína byla zatím poměrně úspěšná. Smysl výstavby protiraketových obranných štítů ve východní Evropě spočívá v tom, že budou chránit Spojené státy nikoli před íránem nebo Ruskem, ale před západní Evropou, což vysvětluje postoj Německa.

Období sovětské nadvlády ve východní Evropě bylo vysoce negativní zkušeností pro satelitní země stejně jako pro různé státy někdejšího Sovětského svazu, které jsou nyní nezávislé. Všechny teď trpí posttraumatickým stresovým syndromem. Pravicové síly ve všech zmíněných zemích využívají tento strach prosazování své domácí agendy. Tyto síly se ve skutečnosti neobávají přímého ruského vojenského a ani politického nátlaku. Bojí se, že západní Evropa dospěje s Ruskem k politické dohodě, do jejíchž podmínek nebudou moci příliš mnoho mluvit.

Ani z jejich hlediska to není zcela iracionální. V průběhu posledních století došlo k takovým dohodám už několikrát, a dnes je něco podobného opět seriózní možností. A tak východoevropské země prohlašují svou nehynoucí lásku ke Spojeným státům (dávanou na odiv neuvěřitelnými výlevy, k jakým došlo 11. června v Albánii za osmihodinové návštěvy George W. Bushe).

Cíl těchto emotivních projevů přátelství je dvojí: oslabit Západoevropany a vytvořit situaci, v níž budou Spojené státy donuceny podporovat Východoevropany. Je to klasická taktika slabších zemí ve stycích se silnějšími zeměmi považovanými za ideologické spojence. Kuba a Vietnam ji používaly ve vztahu k Sovětskému svazu. Severní Korea ji používala ve vztahu k číně.

Tato taktika je často účinná. Má ale své meze. Její Achillovou patou je okolnost, že závisí na trvalé potřebě silnější země, v tomto případě Spojených států, pokračovat ve hře. Spojené státy jsou k tomu v současnosti zcela ochotny. Ale až se stáhnou z Iráku a budou upřesňovat své globální záměry s přihlédnutím ke své zmenšené geopolitické moci, udržování polského nebo českého režimu se může začít zdát méně výhodné, a možná dokonce zcela ztratí na významu. V tu chvíli zůstanou východoevropské vlády na holičkách – závislé ekonomicky a vojensky právě na těch západoevropských mocnostech, které teď přehlížejí, a to i v případě, nebo zejména v tom případě, kdy dojde ke sblížení mezi Paříží, Berlínem a Moskvou.

Takže z krátkodobého hlediska slouží výstavba protiraketového štítu ve východní Evropě potřebám Spojených států i potřebám východoevropských vlád. Z dlouhodobého hlediska se ale zdá, že Východoevropané chtějí vsadit na koně, který nevypadá na to, že doběhne do cíle dostihu. 

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 211, 16.6.2007
Překlad se svolením autora Rudolf Převrátil

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •