Putinovo charisma

{mosimage}Už asi rok se o Vladimíru Putinovi v médiích USA a dokonce i západní Evropy nehovoří a nepíše v dobrém. Je obviňován z autoritářství, ze snahy obnovit imperiální nadvládu Ruska nad svými sousedy, z oživování studenoválečnických obstrukcí v Organizaci spojených národů.

Jsme tedy poněkud překvapeni, když čteme výroky Jean-Claude Killyho, slavného olympijského šampióna Francie a v současnosti člena Mezinárodního olympijského výboru (MOV). Výbor se sešel 7. července v Guatemale, aby rozhodl o místu konání zimní olympiády roku 2014. Uchazeči byli tři: rakouský Salcburk, korejský Pchjongjang a ruské Soči. Salcburk argumentoval tím, že je bezpečným místem bez jakéhokoli rizika, Pchjongjang prohlašoval, že jeho zvolení podpoří mír a smíření na Korejském poloostrově. Soči si zařídilo, aby v jeho prospěch hovořil osobně Putin.

Korejský uchazeč byl favoritem a také získal nejvíc hlasů v prvním kole. Avšak po vyloučení Salcburku vyhrálo druhé a definitivní kolo Soči. Podle vyprávění Killyho rozhodlo Putinovo osobní charisma. Mluvil francouzsky a anglicky, což jinak na veřejnosti nedělá. Využíval svůj šarm, to, čemu Killy říká charisma. Vítězství při rozhodování v MOV je jistě potěšující a má svou symbolickou hodnotu, ale to jsou všechno koneckonců druhotné věci, které spíše odrážejí než vytvářejí politický vliv.

Takže se musíme ptát, jestli je MOV jediným místem, kde Putin uplatnil své charisma. Odpověď je nutně záporná. Je tu především jeho vnitřní politická síla v Rusku. Ano, rozzlobil pořádnou část inteligence, ale všechno nasvědčuje, že u většiny Rusů je docela populární, na rozdíl od některých jiných prezidentů velkých států. Zdá se, že Rusové ho vidí jako někoho, kdo udělal mnoho pro obnovení síly ruského státu po tom, co vnímají jako její ponižující úpadek za Jelcinovy éry. Obecně víme, že to, čemu jeden člověk říká autoritářské tendence, druhý často vidí jako obnovení pořádku. Takové rozporné interpretace jsou velmi rozšířené, dokonce i v severoatlantických zemích. Z téhož dvojího pohledu nedávno profitoval Nicholas Sarkozy.

Ještě důležitější jsou však Putinovy dovednosti na mezinárodní scéně. Vzdoruje, zatím úspěšně, veškerým pokusům Spojených států získat souhlas OSN se skutečnými trestnými akcemi proti íránu, Severní Koreji a Súdánu. Zadržuje veškerý pohyb směrem k nezávislosti Kosova. Jistě, stanoviska Ruska v těchto otázkách jsou stejná jako stanoviska číny, takže Rusko není samo. Ovšem v devadesátých letech by takové silné a zatím efektivní postoje Ruska nebyly myslitelné.

Pak jsou tu jednání Ruska s Evropou. Putin se postavil proti plánům Spojených států na instalaci protiraketových struktur v Polsku a české republice, a jeho postoji se dostalo podpory (byť tiché) od západní Evropy. Využil kontrolu nad exportem plynu a ropy ze samotného Ruska a ze středoasijských a kavkazských zemí nejen k tomu, aby pro Rusko získal větší rentu (a tím i větší světovou moc), ale také více méně vnutil západní Evropě své podmínky v otázkách energetiky.

Kdyby měl neutrální rozhodčí udělit Putinovi body za jeho akce podle nějaké stupnice kladných či záporných důsledků pro Rusko, domnívám se, že by musel poctivě říci, že si Putin vedl jako geopolitický hráč dobře. říkejte tomu charisma, říkejte tomu jak chcete, vítězství Soči v Guatemale je odrazem tohoto kladného hodnocení a dál ho posiluje.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 213, 15.7.2007
Překlad z angličtiny se souhlasem autora Rudolf Převrátil

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •