Šaráda nebo první krok? Dohoda mezi Spojenými státy a Severní Kor

{mosimage}Spojené státy, Severní Korea a další čtyři mocnosti účastnící se šestistranných rozhovorů (čína, Jižní Korea, Japonsko a Rusko) vydaly 13. února společné prohlášení, kterému ministerstvo zahraničí USA říká „denuklearizační akční plán“. John Bolton, jeden z čelných neokonzervativců a dřívější Bushův velvyslanec u OSN, ho okamžitě odmítl jako „šarádu, která vysílá naprosto nesprávný signál všem, kdo by po světě rádi šířili jaderné zbraně“. Prezident Bush popsal dohodu jinak. řekl, že rozhovory představovaly „nejlepší příležitost k využití diplomacie“ a že dohoda je „prvním krokem“ směrem ke „Korejskému poloostrovu bez jaderných zbraní.“ Kdo má pravdu?

Především, co vlastně dohoda říká? Má několik složek. Severní Korea ze zavázala „uzavřít a zapečetit za účelem případného opuštění jaderné zařízení v Yongbyonu“ a povolat zpět pracovníky Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Dále se zavázala „projednat [jenom projednat] s ostatními stranami seznam všech svých jaderných programů“. Spojené státy se oplátkou zavázaly zahájit dvoustranné rozhovory o plných diplomatických vztazích, přestat označovat Severní Koreu za stát podporující terorismus a ukončit ve vztahu k ní platnost Zákona o obchodování s nepřítelem. Japonsko také dalo souhlas k dvoustranným rozhovorům „na základě urovnání neblahé minulosti a závažných nevyřešených otázek“ – což je poněkud nejasná agenda. A všichni souhlasili, že do 60 dnů poskytnou Severní Koreji pomoc při řešení její naléhavé energetické situace.

Proč ji Spojené státy podepsaly? The New York Times napsaly, že dohoda „znamená pro Bushovu administrativu podstatnou změnu kurzu“, a téhož mínění je zřejmě i Bolton. Stejně soudí většina ostatních komentátorů. Poukazuje se na to, že dohoda je velmi blízká té dohodě, kterou dosáhla Clintonova administrativa a kterou Bushův režim odsoudil. Většina komentátorů se také shoduje v tom, že dohodu bylo možné dosáhnout už před pěti lety, kdy Severní Korea ještě nevyzkoušela jadernou zbraň, pokud by si to Bushův režim byl přál.

Co se tedy změnilo? Zdá se, že těm, kdo rozhodují ve Washingtonu, došla realita zmenšujících se možností. Skutečností je, že Severní Korea teď má nějaké zbraně a je pochybné, jestli se jich bude chtít vzdát. Skutečností je, že Spojené státy uvázly v Iráku a nyní soustřeďují svou okamžitou politickou energii na írán. Skutečností je, že Republikáni prohráli poslední volby, a to do značné míry kvůli zahraničně politickým záležitostem. Skutečností je, že spojenci se den ode dne neochotněji podřizují politice Spojených států. Z hlediska Spojených států dohoda odstraňuje tuto záležitost na čas z popředí dnešní geopolitické scény. Později budou mít Spojené státy spoustu příležitostí, aby se k ní vrátily.

A proč dohodu podepsala Severní Korea? Z jedné strany byla pod silným čínským tlakem, aby podepsala aspoň něco. A Severokorejcům se mohlo zdát v tomto okamžiku nemoudré tlačit příliš tvrdě na čínu. Co je důležitější, dostala to, co si dlouho přála a co jí Bushův režim odmítal – příslib dvoustranných rozhovorů se Spojenými státy o plných diplomatických vztazích. A dostala energetickou výpomoc, kterou naléhavě potřebuje. To vše beztoho přílišných ústupků. Jistě, musí uzavřít reaktor v Yongbyonu. Ale vše ostatní je záležitostí „diskuse“ a o skutečné likvidaci existujících jaderných zbraní nepadla ani zmínka.

Z hlediska číny tato dohoda snižuje diplomatický tlak Spojených států, aby „nasadila uzdu“ Severní Koreji. Z hlediska Jižní Koreje umožňuje pokračování její trochu vybledlé „sluneční politiky“. Pouze Japonsko reptá a sděluje, že se nebude podílet na energetické výpomoci, což znamená, že japonský podíl na sebe bude muset vzít Jižní Korea. To určitě neposílí už tak vratké vzájemné vztahy mezi těmito dvěma zeměmi.

Je to tedy šaráda nebo první krok? Kloním se k názoru, že jde určitě o to první a jen možná o to druhé. Tato dohoda především znovu poukazuje na snižující se schopnost Spojených států dosahovat v geopolitické aréně svých základních cílů.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 204, 1.3.2007
Překlad z angličtiny se souhlasem autora Rudolf Převrátil

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •