Vietnamská analogie

{mosimage}Když se George W. Bush odvolává na analogii s Vietnamem při zdůvodňování pokračující přítomnosti Spojených států v Iráku, dává tím najevo beznaděj a zlovolnost. Po velmi dlouhou dobu Bushova administrativa tuto analogii popírala. činila tak ze zřejmých důvodů. Většina lidí si z Vietnamu pamatuje pouze to, že Spojené státy utrpěly porážku, a důsledkem této porážky bylo oslabení americké moci ve světě.

Významná skupina lidí ve Spojených státech nicméně věří, že Spojené státy mohly tuto válku vyhrát, kdyby politikové neztratili odvahu. Publikum, které si George W. Bush vybral pro svůj projev 22. srpna, v němž použil zmíněnou analogii, bylo výroční shromáždění organizace jménem Veteráni zahraničních válek. Lze s jistotou říci, že toto specifické publikum tvořili převážně lidé sdílející názor, že válka ve Vietnamu se dala vyhrát a že se proto dá vyhrát i válka v Iráku. Stojí za to přezkoumat platnost Bushových argumentů a pak také důvodů, proč se teď a teprve teď odvolává na vietnamskou analogii.

Tato argumentace je zvláštní. Bush nenabídl vůbec žádná fakta o vojenské situaci ve Vietnamu ani důvody, proč by se dala válka vyhrát, kdyby Spojené státy vytrvaly. Namísto toho se soustředil výhradně na údajné důsledky stažení. Ve svá argumentaci použil tři hesla: lidé z člunů (boat people), převýchovné tábory a pole smrti (killing fields). Výraz „lidé z člunů“ odkazuje k faktu, že velké množství Vietnamců, kteří ve válce podporovali Spojené státy, se pokoušelo uniknout ze země v různých plavidlech a že jich mnoho v Jihočínském moři zahynulo. Převýchovné tábory odkazují k faktu, že vietnamská vláda poslala po skončení války do těchto táborů mnoho lidí, kteří se stavěli proti tomu, že se chopila moci. A pole smrti se týkají faktu, že na nich v Kambodži – nikoli ve Vietnamu – vláda Rudých Khmerů po svém příchodu k moci povraždila velmi velké množství lidí. Tvrdí se, že všechny tyto události byly důsledkem odchodu USA, a že se každé z nich dalo zabránit, pokud by se Spojené státy nestáhly. Podívejme se na tyto argumenty jeden po druhém.

Že se mnoho lidí podporujících Spojené státy bude snažit po stažení USA z Vietnamu uprchnout, bylo samozřejmě předvídatelné a nevyhnutelné. Ve válce se poražení obvykle snaží uniknout před skupinou, proti níž bojovali. Za smrt těchto lidí však nenesla odpovědnost vláda Vietnamu. Odpovědnost nesly Spojené státy a jejich spojenci svým odmítnutím otevřít těmto lidem velkoryse své hranice. Stačí porovnat jejich osud s osudem jiných lidí z člunů, kteří v průběhu let opouštěli Kubu. Na rozdíl od Vietnamců byli ve Spojených státech přijímáni s otevřenou náručí.

Převýchovné tábory byly tvrdé. Zemřelo v nich mnoho lidí a ještě víc jich těžce trpělo. Mrtvých bylo nicméně mnohem méně než Vietnamců, kteří zemřeli v důsledku války, a pravděpodobně méně než těch, kteří by asi zahynuli, kdyby se válka značně protáhla. A v každém případě, co dokazuje, že by Spojené státy opravdu dokázaly porazit Vietkong, kdyby dál pokračovaly ve své dlouhé válce? A jaká by byla pravděpodobnosti, že by protivníci Vietkongu v případě svého vítězství nezřídili vlastní převýchovné tábory?

Nakonec pole smrti. To je nejfantastičtější ze všech argumentů. Rudí Khmerové by bez vietnamské války vůbec neexistovali. Byly to Spojené státy, které sesadily krále Sihanuka, jenž byl nejsilnější zábranou Rudých Khmerů. Spojené státy zařídily, aby Sihanuka, který se stavěl proti angažovanosti USA ve Vietnamu, svrhnul Lon Nol, generál bez podpory obyvatelstva, načež Lon Nolovu vládu snadno svrhli Rudí Khmerové.

Nejdůležitější okolností, kterou Bush opomenul ve své analýze, byly věci, které se nestaly. Hlavním argumentem pro angažovanost Spojených států ve Vietnamu byla teze o dominu – pokud by Vietnam připadl komunistům, šel by za ním zbytek Asie. Nejenže se to nestalo, ale staly se zcela odlišné věci. Dnes spolu Vietnam a Spojené státy vycházejí velmi dobře, vietnamská ekonomika vzkvétá a roste. Vietnam možná není „demokratický“ podle standardů USA, ale je to „přátelská“ a nikoli nepřátelská země.

Takže, vezmeme-li to vše v úvahu, proč se nyní Bush začíná dovolávat vietnamské analogie, které se dosud pečlivě vyhýbal? řekl jsem, že částečně ze zoufalství a částečně ze zlovolnosti. Zoufalství má co dělat s obrovským tlakem veřejnosti na co nejrychlejší stažení z Iráku. Bush si už zajistil odklad jakéhokoli rozhodnutí svým prohlášením, že generál Petraeus podá 15. září jemu a Kongresu zprávu, jak úspěšné bylo „posílení“ počtu vojáků. řekl, že přijme rozhodnutí o Iráku na základě generálovy zprávy. Nyní se ovšem ukazuje, že zpráva, kterou gen. Petraeus předloží kongresu, bude sepsána v Bushově kanceláři. Takže Bush bude rozhodovat o Iráku na základě zprávy, kterou napíše sám sobě.

Bush také vyzývá „politické turisty“ v Iráku, aby si nechali ukázat, jak zdařile si počínají ozbrojené síly USA v provincii Anbar, kde se dohodly s jednou skupinou sunnitských povstalců, že bude bojovat proti jiné skupině. To učinilo dojem na několik politiků Demokratické strany, kteří nyní pochybují, zda se má tento „úspěch“ popírat. Sami Bushovi lidé připouštějí, že celková politická situace je hrozná. Iráckému premiérovi Nourimu al-Maliki se dohody, které Spojené státy udělaly v Anbaru, vůbec nelíbí, a stejně se mu nelíbí nátlak, aby něco podnikl proti početným sektářským milicím. Při návštěvě Sýrie významně poznamenal, že Irák má jiné politické alternativy než Spojené státy. Okamžitě se začaly objevovat pověsti, že Spojené státy možná nabádají k vojenskému převratu. A tady už analogie s Vietnamem je. Intervence USA se doopravdy začala obracet k horšímu, jakmile Spojené státy zorganizovaly vojenský puč, který odstranil jihovietnamského premiéra Ngo Dinh Diema. Takže zoufalství se projevuje ve faktu, že setrvání v Iráku už vyžaduje pokoutní jednání. Nedávná anketa, kterou uspořádal časopis Foreign Policy mezi takzvanými experty na zahraniční politiku ukázala, že podle 80 % dotázaných má válka v Iráku „velmi negativní dopad“ na cíle národní bezpečnosti USA. Když se tato skupina rozčlení podle orientace, k níž se hlásí samotní experti, uvedenou odpověď dává dokonce 60% těch, kdo se označují za konzervativce.

Proč ale hovořím o zlovolnosti? George W. Bush připravuje budoucnost. Prezidentem, který odešel z Vietnamu byl republikán Gerald Ford, a učinil tak po dlouhém snižování počtu vojsk za jiného republikánského prezidenta, Richarda Nixona. Bush se nechystá stáhnout vojska. Je si ale zcela jist, že to bude muset udělat příští prezident. A že tímto prezidentem bude demokrat. Takže nyní pokládá osnovu pro obvinění z „rány dýkou do zad“. Toto obvinění budeme slýchat v příštím desetiletí hodně často.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 216, 1.9.2007
Překlad z angličtiny se svolením autora Rudolf Převrátil

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •